§ 2
(1) Pracovníci, kteří nastupují na pracoviště mimo území Československé socialistické republiky nebo se z takového pracoviště vracejí a kteří v souvislosti s tímto nástupem nebo návratem mění zaměstnání, mají vůči dosavadní i nové organizaci nárok na příslušnou poměrnou část dovolené, i když v nich nesplnili podmínky pro vznik nároku na dovolenou (§ 100 odst. 1 zákoníku práce). To platí obdobně, jestliže byl pracovník v souvislosti s vysláním do zahraničí dočasně uvolněn k výkonu práce pro jinou tuzemskou organizaci; za dobu tohoto uvolnění mu poskytne poměrnou část dovolené organizace, pro níž byl uvolněn.
(2) Původní nebo nová organizace může pracovníku uvedenému v odstavci 1 na základě dohody o úhradě náhrady mzdy mezi těmito organizacemi (§ 108 odst. 4 zákoníku práce) poskytnout celou dovolenou v tuzemsku, i když o to pracovník před odjezdem do ciziny nepožádá.