§ 10.
(1) Zvláštní náhrada za ztrátu času přísluší znalci jen:
a) je-li povolán k znaleckému úkonu do obce, kde nemá ani svého bytu ani své obvyklé pracovní místnosti, a to za dobu, kterou ztrávil mimo svůj byt a mimo svou obvyklou pracovní místnost; od této doby se odečte doba, po kterou trval vlastní znalecký úkon;
b) je-li z nařízení soudu přítomen při přelíčení déle, nežli je potřebí k podání nálezu a posudku, a to za dobu této přítomnosti; do této doby se včítá doba, po kterou trvalo pře rušení téhož přelíčení nebo která uplynula mezi dvěma přelíčeními, ačli v tom i onom případě není delší než hodinu, a odečte se od ní doba, po kterou trval vlastní znalecký úkon;
c) dostaví-li se k úřednímu jednání, stanovenému na určitou hodinu, k němuž však došlo opožděně, za dobu čekací;
d) dostaví-li se k úřednímu jednání, k němuž však nedošlo z příčin jím nezaviněných, za dobu od stanoveného počátku úředního jednání, po případě od jeho pozdějšího dostavení se, až do doby, kdy mu bylo oznámeno, že k úřednímu jednání nedojde.
(2) Náhrada za ztrátu času činí u znalců s úplným vysokoškolským vzděláním za každou započatou hodinu 10 Kč, za celý den však nejvýše 80 Kč, u ostatních znalců za každou započatou hodinu 6 Kč, za celý den nejvýše 50 Kč. Nečiní-li v případech odstavce 1, písm. a) až c) doba rozhodná pro přiznání náhrady více než půl hodiny, náhrada nepřísluší. Netrvala-li v případě odstavce 1, písm. d) doba čekací více než půl hodiny, nemůže náhrada za ztrátu času přesahovati odměnu, která by byla příslušela za úkon, s kterého sešlo.
(3) Náhrada za ztrátu času nepřísluší, je-li zřejmé, že ztráta času znalci nepůsobí újmy na pravidelném výdělku, zejména jestliže znalec je ve veřejné službě a nevykonává dovolenou soukromou lékařskou praksi nebo jinou dovolenou soukromou výdělečnou činnost.