IV.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatelky k podání návrhu
28. Jak již bylo výše uvedeno, navrhovatelka podala návrh na zrušení citovaného ustanovení společně s ústavní stížností podle § 72 a následujících zákona o Ústavním soudu. Její aktivní legitimace se tak opírá o ustanovení § 64 odst. 1 písm. e), resp. § 74 zákona o Ústavním soudu. V souladu s těmito ustanoveními musel tedy Ústavní soud nejprve zkoumat, zda jsou podmínky pro podání takového návrhu v případě stěžovatelky (navrhovatelky) splněny. Navrhovatelka přitom k ústavní nekonformitě ustanovení § 175 o. s. ř. v ústavní stížnosti explicitně uvádí: "Zatímco žalobce měl na přípravu žaloby několik let, žalovaná [rozuměj navrhovatelka - poznamenal Ústavní soud] má tři dny na to, aby podala proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, a k později podaným námitkám soud nepřihlíží. Protože žalovaná předmětnou blankosměnku nepodepsala, nevěděla vůbec, o co jde, a během tří dnů musela uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá. Tím je nepochybně porušena rovnost účastníků v řízení. Proto je podle mého názoru potřeba zrušit § 175 OSŘ a směnečné řízení podřídit obecnému řízení, aby žalovaný měl možnost se řádně bránit uplatnění směnečného nároku ... Pokud si někdo půjčí částku [okolo deseti tisíc korun], asi nemá svého advokáta ani dostatečné znalosti práva a po doručení směnečného platebního rozkazu má [tři] dny na to, aby [si advokáta sehnal] a současně, aby [pro něj] sehnal několik [tisíc korun jako zálohu]." V ústavní stížností napadeném rozhodnutí (jde tedy samozřejmě o ústavní stížnost evidovanou Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 376/11) se v jeho relevantní části odůvodnění mimo jiné praví: "Odvolací soud tedy nesdílí názor soudu prvního stupně, že se žalovaná vznesenou námitkou nepravosti podpisu ubránila povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem. Jinak pokud jde o ostatní námitková tvrzení, tak soud prvního stupně správně taková tvrzení posoudil jako neurčitá, případně opožděná, a jako taková ve svém důsledku neprojednatelná, pojmově nezpůsobilá zvrátit povinnost plnit ze směnečného platebního rozkazu." Vrchní soud tak navazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, kdy ten ve svém rozhodnutí mj. uvedl: "Pokud žalovaná dále ve svých námitkách poukazovala na skutečnost, že uzavřela se společností FAST FINANCE, s. r. o., blíže nespecifikovanou smlouvu o půjčce bez jakéhokoliv podepsání předložené blankosměnky, pak soud takové námitkové tvrzení hodnotí jako neurčité a neprojednatelné, když z uvedené námitky není vůbec zřejmá polemika s předloženou směnkou. Za situace, kdy žalovaná v námitkách popírala pravost podpisu na předložené směnce, je ze zbytku námitek zřejmé, že fakticky netvrdí konkrétní funkci směnky (ať platební či zajišťovací) k případné blíže nespecifikované smlouvě o půjčce uzavřené se společností FAST FINANCE, s. r. o., tedy subjektem navíc odlišným od žalobce, a taktéž ani netvrdí a nekonkretizuje obsah kauzálního vztahu. Takto koncipovanou námitku tedy soud hodnotí jako zcela neurčitou a neprojednatelnou, když z námitky není zřejmé, co by vůbec mělo být předmětem řízení o takové námitce." Hovoří-li v této souvislosti oba soudy o námitkách žalované - navrhovatelky, odkazují takto na námitky, které navrhovatelka (tehdy ještě právně nezastoupená) zaslala krajskému soudu, reagujíc tak na poučení obsažené ve směnečném platebním rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2009 č. j. 32 Cm 76/2009-14. Navrhovatelka v nich zejména uvedla: "Žalovaná nikdy nevyplnila ani nepodepsala dne 18. 12. 2001 v Dolní Poustevně blankosměnku na směnečnou sumu 30 751 Kč, jejíž velmi špatná kopie byla žalované zaslána jako příloha směnečného platebního rozkazu. Uvedená blankosměnka předaná soudu je podvod, protože se jedná o blank[o]směn[k]u celkově zfalšovanou, a to nejen z důvodů falešného podpisu, který rozhodně popírám ... Žalovaná nepopírá, že uzavřela se společností FAST FINANCE, s. r. o., Hradební 9/768, Praha 1, smlouvu o půjčce, avšak bez jakéhokoliv podepsání výše uvedené předložené blankosměnky. V příloze zasílám soudu kopie poštovních poukázek, kterými dokazuji, že předmětnou půjčku splácím."
29. Podle ustálené judikatury i literatury (srov. za všechny Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI 2007, s. 367 a násl., i Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vyd. Praha: Linde, 2005, s. 230 a násl. s judikatorními odkazy tam uvedenými) navrhovatelka přitom může navrhnout ke zrušení pouze takový předpis (jeho jednotlivé ustanovení), jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tj. na jehož základě bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Tato podmínka je přitom podle mínění Ústavního soudu splněna, neboť jak plyne z citací právě učiněných, jakož i z povahy řízení před obecnými soudy, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, předmětné ustanovení zákona bylo ve věci aplikováno a podle přesvědčení Ústavního soudu je jeho aplikace způsobilá zasáhnout do práva na spravedlivý proces - jak se tomu stalo i v případě navrhovatelky - a to z důvodů, na něž sama navrhovatelka v ústavní stížnosti explicitně upozorňuje a jež budou rozvedeny níže.
30. Nad rámec právě uvedeného pak Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svoji vlastní judikaturu [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)], podle níž spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým se interpretuje a aplikuje právo. To platí i přesto, že představy o spravedlnosti jsou vlastní jen člověku jako psychofyzickému, historickému a sociálnímu fenoménu a jen člověk s ohledem na komplexnost svého vědomí a historickou kontinuitu ji může konstruovat, zpochybňovat nebo také postupně realizovat. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ideje spravedlnosti byly mnohokrát zneužity k největším zločinům. Kdyby totiž v historickém a sociálním vývoji člověka převládla představa ztotožnění spravedlnosti s destrukcí, celá lidská společnost by se již dávno rozpadla. Lze tedy soudit, že byť jistě není jednoduše možné definovat, co je spravedlivé a co nikoliv, východisko snad přece jen spočívá v postupné analýze konfrontované s již zmiňovaným historickým a sociálním vědomím. Vladimír Čermák při takovýchto úvahách, zde parafrázovaných [srov. Čermák, V. Otázka demokracie. 4) Hodnoty, normy a instituce. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998, s. 156-157 (248 s.)], například uzavírá, že "[z]a evidentní datum spravedlnosti [je] možno obecně považovat princip neminem leadere ..."
31. Zmíněná východiska se přitom podle mínění Ústavního soudu musí projevit i při hodnocení vlastní aktivní legitimace navrhovatelky. Jak je patrno z výše uvedené rekapitulace, výslovně namítaný rozpor napadeného zákonného ustanovení se zásadou rovnosti účastníků se v rámci její argumentace odvíjí zejména od zmiňované třídenní lhůty (srovnej rovněž dále). Tento závěr ostatně plyne i z repliky navrhovatelky učiněné k vyjádření účastníků řízení, byť se zde formálně pozastavuje i nad zásadou koncentrace vyjádřenou v odstavcích 1 a 4 napadeného ustanovení, a to zejména v souvislosti s blankosměnkami; činí to však způsobem, kdy proti zásadě nutící směnečného (šekového) dlužníka uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá, brojí opět náhledem oné lhůty - srovnej k tomu dikci navrhovatelky: "[Zatímco] u běžné směnky [směneční dlužníci vědí], o jakou směnku se jedná u blankosměnky je situace odlišná. Podle [zákona směnečného a šekového] by měl remitent či jeho právní nástupce směnku řádně předložit při splatnosti k placení, ale praxe je taková, že majitel směnky podá rovnou směnečnou žalobu a soudy tuto praxi připouští s tím, že žalobou uplatněnou směnku majitel směnky předložil k placení cestou směnečné žaloby. Žalovaný se však tímto postupem dostává do nerovného postavení. [Žalovaní mnohdy neznají] důvod doplnění, směnečnou sumu ani splatnost směnky. A během [tří] dnů [mají] podat námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu [namítají], [neboť] k později podaným námitkám nelze přihlížet." Zmíněnou lhůtu přitom navrhovatelka napadá i přesto, že námitky včas alespoň formálně uplatnit stihla, a to dokonce tak, že jedna z těchto námitek byla podle hodnocení soudu v řízení o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti projednatelná (totiž námitka nepravosti podpisu navrhovatelky na předmětné směnce). Tu tedy Ústavní soud vážil, zda navrhovatelka i za této situace může neústavnost § 175 o. s. ř. dovozovat i z této jeho dílčí komponenty. Dospěl přitom k názoru, že ji dovozovat může. Opačný závěr by totiž nebyl pro svůj přepjatý formalismus udržitelný. Znamenal by, že navrhovatelka by byla v procesně výhodnějším postavení, pokud by se ani nepokusila požadavkům § 175 o. s. ř. na ni jako žalovanou kladeným dostát a následně by bez dalšího namítala například krátkost stanovené lhůty. Takovýto přístup by si ovšem podle Ústavního soudu nejen nic nezadal s absurdností bludného kruhu Hlavy XXII Josepha Hellera, kdy rovněž, přísně vzato, by za takovéto situace mohla být ústavní stížnost vyhodnocena jako nepřípustná podle § 75 zákona o Ústavním soudu, nebyla-li by nadto posouzena jako "hraný spor", resp. jako tzv. "collusive case" - srov. k tomu Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. vyd. 2., dopl. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 391-392 (458 s.). Konečně by takovýto přístup ve svém důsledku znamenal omezení samotné kontroly norem; v intencích právě projednávaného případu [tedy nikoliv v rámci abstraktní kontroly ústavnosti podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu] by tak neústavnost předmětné lhůty mohl zvažovat, kromě příslušného senátu Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, toliko soud, měl-li by kupříkladu vydat směnečný platební rozkaz, a namísto toho by postupoval v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy. Takové omezení možnosti iniciovat ústavní přezkum norem Ústavním soudem však podle Ústavního soudu nemá oporu ani v zákoně o Ústavním soudu ani v ústavním pořádku České republiky a nazíráno zejména z pohledu samotné navrhovatelky by bylo lze ho vnímat jako Vladimírem Čermákem zmiňovaný evidentní rozpor se spravedlností. Přistoupil-li by tedy Ústavní soud na tento omezující výklad, vzdálil by se obecně přijímaným spravedlnostním představám a ocitl by se na prahu životu odcizené Slonovinové věže.