IX.
Ústavněprávní konsekvence de lege ferenda
32. Z uvedeného ovšem vyplývá, že vyslovením rozporu přezkoumávaného zákonného ustanovení s ustanoveními garantujícími základní práva závěr Ústavního soudu zpochybňuje - a to především právě pro absenci efektivního soudního přezkumu - samu kompetenci příslušného správního úřadu rozhodovat o tom, zda vydání cestovního dokladu odepře či vydaný cestovní doklad odejme. Je přitom zřejmé, že řečené platí nejen ve vztahu k návrhem dotčenému ustanovení zákona o cestovních dokladech, ale i ve vztahu k dnes platné a účinné právní úpravě.
33. Není na Ústavním soudu, aby zákonodárci detailně naznačoval, jakou právní úpravu má ohledně posuzované problematiky přijmout. Před jejím přijetím však bude na zákonodárci, aby důkladně a konzistentně uvážil, zda je únosné, aby o odepření vydání či odnětí cestovního dokladu rozhodovaly správní úřady a správní soudy. Ve svých důsledcích jde totiž o zajišťovací institut; rozhodnutí o tom, že ho je třeba použít, by měly spíše činit orgány veřejné moci, jež řízení, v němž má být takovýto zajišťovací prostředek použit, vedou; přezkoumání takového rozhodnutí soudem v témže řízení nese s sebou řadu nesporných výhod. Nejde jen o operativnost a větší znalost důvodů, pro něž příslušný orgán veřejné moci považoval za nezbytné k zajištění přistoupit, ale především - a dále uvedené zahrnuje v sobě i možný aspekt ústavněprávní - o odstranění nežádoucího prolínání různých procesů vedených různými orgány. Na to ostatně upozornil i Senát ve vyjádření k podanému návrhu. Vyslovením protiústavnosti napadeného ustanovení zákona o cestovních dokladech proto Ústavní soud v žádném případě nehodlá přisvědčit mínění, dle něhož právě široká diskreční pravomoc správního úřadu, doplněná soudním přezkumem v plné jurisdikci správními soudy, je tou cestou, kterou by se zákonodárce měl a musel vydat.