VII.
Poté Ústavní soud uplatnil svou úvahu o míře přezkoumatelnosti nálezů Ústavního soudu ČSFR na jeho nález z 26. 11. 1992 a posoudil v jejím světle návrh skupiny poslanců. Navrhovatelé v něm uvádějí: "Podepsaným poslancům proto nezbývá, než Ústavnímu soudu navrhnout, aby zrušil jak zákony č. 422/2000 Sb. a č. 424/2000 Sb., tak i samotné zákony č. 451/1991 Sb. a č. 279/1992 Sb., a to pro jejich rozpor zejména s ustanoveními čl. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 4 a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a s Úmluvou Mezinárodní organizace práce o diskriminaci (zaměstnání a povolání) z r. 1958 (č. 111), která je nepochybně mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy."
Zákon č. 451/1991 Sb. byl po 26. 11. 1992 novelizován dvakrát: zákonem č. 254/1995 Sb., jenž stanovil jeho platnost do 31. 12. 2000, a zákonem č. 422/2000 Sb., jenž jednak zrušil právě citované ustanovení o době platnosti novelizované v r. 1995, a dále vyňal z působnosti § 1 až 3 lustračního zákona občany narozené po 1. prosinci 1971. Jedinými ustanoveními zákona č. 451/1991 Sb., jejichž ústavnost Ústavní soud ČSFR v r. 1992 neposoudil a jež jsou nyní jeho součástí, jsou tedy ustanovení obsažená v jeho současném § 20 a vnesená do něj zákonem č. 422/2000 Sb.
Ústavní soud ČSFR posoudil ústavnost zákona č. 451/1991 Sb. podle všech v úvahu přicházejících ustanovení Listiny i mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, včetně Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Úmluvy č. 111, na něž se navrhovatelé explicitně odvolávají. Posouzení souladu s oběma uvedenými mezinárodními smlouvami ostatně výslovně požadoval již návrh skupiny poslanců Federálního shromáždění a Ústavní soud ČSFR se ve svém nálezu k nim oběma jasně vyjádřil.
Navrhovatelé udávají dále rozpor zákona č. 451/1991 Sb. s čl. 1 Ústavy ČR, jež přirozeně Ústavnímu soudu ČSFR jako poměřující instrument sloužit v r. 1992 nemohla. Čl. 1 Ústavy udává, že "Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana". V době, kdy Ústavní soud ČSFR posuzoval ústavnost velkého lustračního zákona, zněl čl. 1 Ústavy ČSFR takto: "Česká a Slovenská Federativní Republika je demokratický právní stát, složený z České republiky a Slovenské republiky" (viz ústavní zákon č. 493/1992 Sb. z 8. 10. 1992, kterým se mění a doplňují ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění pozdějších předpisů, a některé další ústavní zákony). Společným ústředním pojmem obou článků 1 je tak pojem "demokratického právního státu", když úctu k právům a svobodám člověka a občana tehdy i nyní zajišťovala a zajišťuje ústavní Listina základních práv a svobod. Je nepochybné, že Ústavní soud ČSFR posoudil ústavnost velkého lustračního zákona i z hlediska čl. 1 tehdejší Ústavy, tedy z hlediska atributů demokratického právního státu, a nesoulad s nimi neshledal. V odůvodnění svého nálezu se na pojem demokratického právního státu ostatně mnohokrát odvolává, zejména pokud jde o jeho hodnotový rámec. V citovaném nálezu se např. uvádí, že "právní stát, který je spojen s demokratickými hodnotami nastolenými po pádu totality, nelze . . . z hlediska hodnot chápat jako amorfní".
Zákon ČNR č. 279/1992 Sb., tedy malý lustrační zákon, nebyl z hlediska své ústavnosti posouzen ani československým, ani českým Ústavním soudem. Podle důvodové zprávy vychází z celkové koncepce zákona č. 451/1991 Sb. Důvod, proč musel být - coby lex specialis k velkému lustračnímu zákonu - schválen, spočíval v čl. 27 ústavního zákona o československé federaci. Podle něj patřily zřizování vlastních ozbrojených sborů a úprava jejich postavení do výlučné působnosti každé z republik, tedy do legislativní působnosti České národní rady. Konstrukce malého lustračního zákona je totožná s výstavbou velkého lustračního zákona. Malý lustrační zákon obsahuje výčet funkcí v rámci Policie ČR a Sboru nápravné výchovy ČR, do nichž nelze ustanovit nebo jmenovat občana, který nesplňuje některý z předpokladů uvedených v § 3 zákona č. 279/1992 Sb. (pro funkci v Policii ČR) nebo v jeho § 5 (pro funkci ve Sboru nápravné výchovy České republiky).
Navrhuje se, aby Ústavní soud ČR zrušil celý zákon č. 279/1992 Sb. Navrhovatelé přitom neuvádějí specifické důvody, v čem spatřují rozpor jeho ustanovení s Listinou či mezinárodními smlouvami o lidských právech, tedy důvody, jež by měly původ pouze v tomto malém lustračním zákoně, nikoli však v zákoně č. 451/1991 Sb. Za těchto okolností neshledává Ústavní soud ČR důvod k tomu, aby při své kontrole ústavnosti malého lustračního zákona překročil rámec kontroly, kterou uskutečnil v r. 1992 Ústavní soud ČSFR v souvislosti se zákonem č. 451/1991 Sb. S poukazem na argumenty uvedené v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČSFR z 26. 11. 1992 Ústavní soud ČR shledává rozpor ustanovení § 3 odst. 1 písm. d) a § 3 odst. 3 zákona č. 279/1992 Sb. o vědomé spolupráci s StB, jež jsou obsahově totožná s § 2 odst. 1 písm. c) a § 2 odst. 2 zákona č. 451/1991 Sb., a to rozpor s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 4 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Taktéž s poukazem na argumenty v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČSFR konstatuje rozpor § 3 odst. 4 a § 5 odst. 2 zákona č. 279/1992 Sb. o udělování výjimek s čl. 1 Listiny. Obě posledně uvedená ustanovení jsou z hlediska svého obsahu v podstatě identická s ustanoveními § 2 odst. 3 a § 3 odst. 2 zákona č. 451/1991 Sb., jejichž nesoulad s čl. 1 Listiny konstatoval Ústavní soud ČSFR. Citovaná ustanovení velkého lustračního zákona sice předpokládají narušení "důležitého bezpečnostního zájmu státu", kdežto jim odpovídající ustanovení zákona č. 279/1992 Sb. jen narušení "důležitého bezpečnostního zájmu služby" (§ 3 odst. 4), resp. "důležitého zájmu služby" (§ 5 odst. 2), toto odlišné výrazivo je však z hlediska posuzování ústavnosti irelevantní. V případě zákona č. 451/1991 Sb. citovaná ustanovení zakládala neodůvodněnou nerovnost mezi pracovníky dvou resortů (vnitra a obrany) a ostatními osobami dotčenými tímto zákonem. V případě zákona č. 279/1992 Sb. naopak vzniká neodůvodněná nerovnost mezi pracovníky resortů vnitra a spravedlnosti, jimž dosud na jeho základě lze udělit výjimku, na jedné straně, a ostatními osobami dotčenými lustračním zákonodárstvím, tj. zákonem č. 451/1991 Sb., v němž ustanovení o poskytování výjimek v důsledku nálezu Ústavního soudu ČSFR ztratila v minulosti platnost, na straně druhé.
Výrok Ústavního soudu o zrušení uvedených ustanovení malého lustračního zákona pro jejich rozpor s Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách má vliv i na některá další ustanovení tohoto zákona, která na rušená ustanovení odkazují. Jedná se zejména o ustanovení § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 5. Vzhledem k tomu, že věcná působnost těchto ustanovení se nevyčerpává odkazem na ustanovení, která Ústavní soud shledal jako protiústavní, a dochází pouze k jejímu zúžení, mají uvedená ustanovení v zákoně č. 279/1992 Sb. i nadále svůj smysl i místo. Kromě toho, skutečnost, že určité ustanovení odkazuje na jiné ustanovení, jež bylo shledáno protiústavním, nezakládá protiústavnost odkazujícího ustanovení. Ústavní soud proto neshledal důvod ke zrušení uvedených odkazujících ustanovení. Taktéž neshledal důvod ke zrušení těch částí textu zákona č. 279/1992 Sb., které se odvolávají na obsah ustanovení zákona č. 451/1991 Sb., jež ztratila platnost v důsledku nálezu Ústavního soudu ČSFR. Jedná se zvláště o ustanovení vztahující se k nálezům tzv. nezávislé komise zřízené podle § 11 - 13 zákona č. 451/1991 Sb. Odkaz na nálezy komise obsahují např. ustanovení § 6 odst. 1 in fine či § 8 odst. 1 zákona č. 279/1992 Sb. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu provádět redakční změny zákonů, jež mu byly k posouzení předloženy. Zasáhl by tím do kompetencí zákonodárce.
Souběžně s novelizací velkého lustračního zákona byl obdobně novelizován v r. 2000 i zákon č. 279/1992 Sb., a to zákonem č. 424/2000 Sb. Novela sleduje totožný cíl jako novela č. 422/2000 Sb. velkého lustračního zákona, a další závěry Ústavního soudu se proto týkají společně obou lustračních zákonů.