II.

II.

Ústavní soud vyžádal v souladu s ustanovením § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření účastníků tohoto řízení - obou komor Parlamentu České republiky.

Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření ze dne 9. 4. 2001, podepsaném jeho předsedou prof. Ing. Václavem Klausem, CSc., po rekapitulaci napadených ustanovení uvádí, že hlavním cílem soudní reformy, která byla započata přijetím klíčových norem týkajících se především zajištění podmínek realizace soudní moci, je rychlé, spravedlivé a jednotné soudnictví. Základem takové představy však může být pouze vysoká odbornost soudců jako základ pro kvalitní výkon soudnictví. Proto byl přijat program celoživotního vzdělávání soudců v Justiční akademii s tím, že bude odborná způsobilost soudce ověřována (duplicitní úprava byla mimochodem přijata i u státních zástupců) prostřednictvím Rady pro odbornou způsobilost soudců (dále jen "Rada"). Z hlediska složení Rady jsou zde zastoupeni jednak soudci volení (případně určení losem), soudci příslušného soudu, dále pak odborníci právní praxe. Každý soudce je nejdřív hodnocen tím, kdo má nejvíce informací o jeho znalostech právních předpisů, judikatury atd., tedy předsedou příslušného soudu. Jestliže je vyhodnocena odborná způsobilost soudce jako nevyhovující, proběhne ve druhém stupni řízení u Nejvyššího soudu. V žádném případě však není hodnocena činnost soudce z hlediska věcné správnosti jeho rozhodování, tudíž nelze hovořit o neoprávněných zásazích do jeho činnosti a rozhodování.

Soudcem může být podle čl. 93 odst. 2 Ústavy jmenován občan, který splňuje základní předpoklady dané přímo Ústavou, a to bezúhonnost a vysokoškolské právnické vzdělání. Další předpoklady a postup je ponechán na zákonné úpravě. V souladu s tímto ustanovením může zvláštní zákon stanovit další podmínky a postup při přezkoumávání předpokladů potřebných pro funkci soudce. Mezi předpoklady při jmenování však rozhodně nepatří hodnocení odborné způsobilosti soudce vykonávat funkci, neboť k tomu dochází až po uplynutí určité doby od nástupu do soudcovské funkce u příslušného soudu.

Zákon o soudech a soudcích v podstatě převzal původní úpravu o státní správě soudů, kdy postavení ústředního orgánu státní správy soudů má Ministerstvo spravedlnosti, a vymezuje další správní orgány - předsedy příslušných soudů. Úkolem státní správy soudů je na straně jedné vytvořit podmínky k zajištění řádného výkonu soudnictví po stránce organizační, personální, finanční a hospodářské, na straně druhé pak vykonávat dohled v mezích zákona nad řádným plněním úkolů příslušného soudu. Výkon státní správy však v žádném případě nesmí zasahovat do nezávislosti soudů. Již podle předchozí úpravy byla ministru spravedlnosti dána možnost jmenovat předsedy a místopředsedy soudů s výjimkou předsedy Nejvyššího soudu. V zákoně o soudech a soudcích je způsob jmenování zachován s tím, že je navíc stanovena povinnost ministra spravedlnosti, aby takové jmenování projednal se soudcovskou radou příslušného soudu, jehož funkcionářem má být soudce jmenován.

Dočasné přidělování soudce k výkonu funkce k jinému soudu nebo Ministerstvu spravedlnosti nebo Justiční akademii je zásadně vázáno na souhlas přidělovaného soudce (tak jako podle předchozí právní úpravy) a zákonem je omezena délka přidělení.

V čl. 38 odst. 2 Listiny jsou uvedena některá procesní práva účastníka řízení, tj. právo na veřejné projednávání věci, kdy výjimky z této zásady mohou být povoleny jen zákonem, který může veřejnost vyloučit i úplně. Účastník řízení má právo, aby byl přítomen projednávání své věci, a to i tehdy, bylo-li podle zákona řízení prohlášeno za neveřejné. I toto právo však může být zákonem, případně rozhodnutím na základě zákona, omezeno. Tato zásada je obsažena rovněž v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle kterého tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu, když to vyžaduje ochrana soukromého života účastníka, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, a v čl. 96 odst. 2 Ústavy, kde se uvádí, že jednání před soudem je zásadně ústní a veřejné, avšak zákon může stanovit z této zásady výjimky. Zákon o soudech a soudcích v § 163 zároveň říká, že se použijí v řízení ve věcech odborné způsobilosti soudce před Nejvyšším soudem přiměřeně ustanovení části první a třetí občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak. Z toho vyplývá, že i občanský soudní řád institut vyloučení veřejnosti zná a užívá jej. Z toho lze dovodit, že ustanovení týkající se neveřejného jednání Nejvyššího soudu ve věcech posouzení odborné způsobilosti soudců nelze považovat za neústavní.

Zřízení Justiční akademie zákonem o soudech a soudcích si klade za cíl především zvýšení odbornosti soudců jako záruky kvalitního soudnictví. Proto program celoživotního vzdělávání v Justiční akademii dává možnost všem soudcům osvojit si takové znalosti a dovednosti v rámci své profese, aby dokázali naplnit čl. 1 Ústavy, a to důvěru v právo. V právním státě musí mít občan záruku, že právní cestou dosáhne spravedlnosti a uspokojení nároků, které mu ze zákona náležejí. Proto jsou na soudce kladeny stále vyšší požadavky na znalost zákonů a jiných právních předpisů, judikatury, jakož i schopnosti jejich aplikace v rámci rozhodovací činnosti.

Závěrem se ve vyjádření Poslanecké sněmovny uvádí, že zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli, tj. jak předsedou Poslanecké sněmovny a předsedou vlády, tak i samotným prezidentem republiky, byl řádně vyhlášen, a je vyjádřeno stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podanou ústavní stížností prezidenta republiky a jeho návrhem na zrušení některých ustanovení zákona č. 6/2002 Sb. posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.

Senát Parlamentu České republiky pak ve svém vyjádření, podepsaném jeho předsedou doc. JUDr. Petrem Pithartem, uvádí, že návrh zákona o soudech a soudcích, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas dne 30. října 2001, byl dne 12. listopadu 2001 postoupen k projednání Senátu. Organizační výbor přikázal návrh zákona dne 13. listopadu ústavněprávnímu výboru, který ho předepsaným způsobem projednal a usnesením č. 68 ze dne 28. listopadu doporučil Senátu návrh zákona zamítnout. Posléze návrh zákona projednalo plénum Senátu dne 30. listopadu 2001 na své 11. schůzi třetího funkčního období a usnesením č. 220 návrh zákona schválilo ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

Při projednávání návrhu zákona o soudech a soudcích byly v Senátu, a to jak v ústavněprávním výboru, kterému byl jako jedinému návrh zákona přikázán, tak na plénu, vedeny obsáhlé rozpravy. Vzhledem k tomu, že zákon o soudech a soudcích je postaven především na filosofii dosažení vyšší kvality výkonu soudnictví prostřednictvím vyšší kvality odbornosti jednotlivých soudců, se většina příspěvků týkala právě problematiky stížností napadeného hodnocení soudců a otázky jejich celoživotního povinného vzdělávání. Dané téma však nebylo sporné z pohledu právní normou sledovaného cíle, nýbrž - měřeno maximami postavení moci soudní v systému dělby moci a nezávislosti soudů a soudců - kvůli prostředkům, jakými ho má být dosaženo.

Zatímco mezi jednotlivými senátory panovala téměř bezvýhradná shoda v tom, že naše soudnictví je třeba posunout na kvalitativně vyšší úroveň, názory na dosažení tohoto cíle se různily. Z jedné strany, ze strany odpůrců zákona, zaznívaly námitky ve vztahu k přeceňování požadavku odbornosti soudců a obavy z ohrožení jejich nezávislosti prostřednictvím povinného hodnocení odborné způsobilosti předsedou soudu jako funkcionářem jmenovaným ministrem spravedlnosti; výhrady se týkaly i "povinného doškolování" pod kontrolou moci výkonné. Pochybnosti byly vzneseny i nad nastavením systému odborné zdatnosti soudce vůbec. Podle některých zákonodárců by měl být kladen důraz na výchovu budoucího soudce před následným povinným doháněním odbornosti, příp. by měla být za soudce vybrána osoba, která se již osvědčila v předchozí právnické praxi.Četné byly též výhrady k výkonu státní správy soudů osobami v dvojjediném postavení - postavení funkcionáře, vykonavatele státní správy, který podléhá ústřednímu exekutivnímu orgánu, a postavení nezávislého soudce vykonávajícího soudnictví. Oponenti zákona zpochybňovali nejen protiústavnost některých jeho ustanovení, ale i jeho celkový přínos ke zlepšení situace v soudnictví, když soudili, že "nepřijetím zákona se v našem soudnictví nic ani nezhorší ani nezlepší".

Argumenty, které zazněly ve prospěch zákona, vycházely z přesvědčení, že zvolený způsob právní regulace je vhodným základem pro další možné osamostatňování soudní soustavy a svou povahou je krokem přechodným. Oproti obavám z omezování moci soudní nabízeli zastánci zákona pohled opačný, založený na skutečnosti, že nově zřizované soudcovské rady, byť jako orgány poradní, omezují předsedy soudů při výkonu justiční správy. To bylo chápáno jako významný posun oproti dosud platné úpravě. Zastánci zákona se také vyjádřili, že právě zvolený model není modelem v Evropě neznámým, a vyjádřili přesvědčení, že tlak na soudcovské povolání, který zákon o soudech a soudcích jistým způsobem vyvíjí, je vhodným nástrojem celkového vzestupu soudnictví, přičemž není zpochybněna premisa, že v jeho rámci musí výkonná moc sloužit moci soudní. Proponenti návrhu zákona spatřovali v nastaveném systému rovněž cestu k dosažení legitimního očekávání standardního chování soudců ve standardních situacích. K otázce nepřípustných zásahů do nezávislosti soudců posuzováním jejich odborné zdatnosti zazněl z pléna Senátu mj. i argument, že "závislost na nedostatečné odbornosti je horší pro společnost než cokoli jiného". Zastánci návrhu zákona vyčetli kritikům předložené osnovy nedostatek vlastního řešení a bezradnost nad tímto společenským tématem.

Při svém rozhodování se Senát přiklonil k argumentům podporujícím schválení návrhu zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, a učinil tak poměrem hlasů 37 ku 14, když bylo hlasování č. 54 přítomno 64 senátorů.

Vycházejíc z přijatého rozhodnutí a s ohledem na projednávání zákona v orgánech Senátu, vyjádření obsahuje následující argumenty ve prospěch většinové vůle Senátu:

Čl. 82 odst. 1 Ústavy stanoví, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. V rámci konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nezávislost a nestrannost soudců a soudů spojována s nezbytností jejich důvěryhodnosti. Nepostačuje jen, aby soudce nestranný byl, ale aby se tak stranám i jevil a i jinak vzbuzoval důvěru ve vedení spravedlivého procesu (Pavlíček V., Hřebejk J., Ústava a ústavní řád České republiky. Svazek I.: Ústava České republiky, Praha: Linde Praha, a. s., 1994, s. 194). Není pravděpodobně pochyb, že odbornost soudce, seznatelná v podobě rychlého a spravedlivého procesu, je jedním z legitimních požadavků společnosti. Koneckonců i na půdě Ústavního soudu se objevily názory, že nezávislost soudce je spatřována v souboru předpokladů, z nichž nejsilnější jsou odborná úroveň a ty povahové vlastnosti, které ze soudce činí integrovanou osobnost (Pl. ÚS 13/99, Pl. ÚS 16/2000).

Podle § 82 odst. 1 zákona o soudech a soudcích nese soudce odpovědnost za svou odbornou úroveň při výkonu soudcovské funkce. Navrhovatel by považoval za dostatečnou ochranu společnosti před soudcem, který nebude dostatečně dbát o svoji odbornou úroveň, uložení jednoho z kárných opatření (důtka, snížení platu, odvolání z funkce předsedy senátu i možnost odvolání z funkce soudce) v rámci kárného řízení a z tohoto pohledu se mu odvolání z funkce soudce jako jediný důsledek nevyhovujícího odborného hodnocení soudce jeví jako protiústavní. Senát však zaujal stanovisko, že odvolání z funkce soudce by v případě jeho neodbornosti nemělo být "trestem" ukládaným v rámci kárného řízení, přesto však důvodem pro jeho odchod z justice. Vzhledem k tomu, že kárné řízení je svou povahou řízením trestním, vybudovaným na principu zaviněného porušení povinností soudce (navíc by neodbornost byla prakticky neprokazatelná a odpovědnost soudce tedy nulová), přiklonil se zákonodárce ke speciální proceduře hodnocení odborné způsobilosti, zakotvené v části první hlavě III dílu 5 zákona o soudech a soudcích. Z tohoto pohledu se jeví proklamovaný rozpor s čl. 82 odst. 2 Ústavy nepřípadným, neboť Ústava v tomto směru ponechává jistou volnost.

Podle tohoto vyjádření nelze také pominout další skutečnosti týkající se dané problematiky. Hodnocení odborné způsobilosti je hodnocením třístupňovým, přičemž hodnotícím subjektem jsou buď výlučně nebo majoritně soudci sami. Přezkum negativního hodnocení probíhá standardními procesními postupy. V konečném stupni jde o speciální soudní řízení před pětičlenným senátem Nejvyššího soudu, které vyústí v soudní rozhodnutí. Všechny tyto skutečnosti by měly být dostatečnou zárukou spravedlivého rozhodnutí o odborné způsobilosti soudce.

Pokud jde o neslučitelnost funkcí ve smyslu čl. 82 odst. 3 Ústavy, resp. nepřípustného vlivu moci výkonné na moc soudní prostřednictvím funkcionářů vykonávajících státní správu soudů, nelze nevidět, že jak způsob výkonu justiční správy, tak jmenování funkcionářů prezidentem republiky v případě předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu nebo ministrem spravedlnosti v ostatních případech byly jako vyhovující a ústavně konformní přejaty z předchozí platné právní úpravy. Zákonodárce nikdy nezpochybnil jednoznačně danou maximu naprosté oddělenosti výkonu soudnictví od státní správy soudů na všech stupních. Funkcionářské posty, tj. funkce předsedů a místopředsedů soudů, však nejsou z dikce zákona úřady správními, nýbrž zákon v taxativně vymezených případech svěřuje těmto osobám jistý podíl na výkonu správních činností, vycházeje z předpokladu dokonalé znalosti otázek personálních i věcných toho soudu, jehož jsou reprezentanty. Senát si byl přesto vědom nutnosti zvýšit účinnost mechanismu brzd a protivah, a proto schválil v zákoně o soudech a soudcích bez připomínek pasáž týkající se soudcovských rad. Prakticky žádné rozhodnutí předsedy soudu při výkonu státní správy soudu by podle této právní úpravy nemělo být od 1. dubna 2002 učiněno bez vyjádření příslušné soudcovské rady.

Bez pozměňovacích návrhů byla schválena i ustanovení zákona o soudech a soudcích věnovaná Justiční akademii. V této souvislosti je třeba vidět důležitou roli § 129 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, který umožňuje provádět ve stejném rozsahu a se stejnými účinky odborné vzdělávání i Nejvyššímu soudu. Pokud existuje pro soudce alternativa v rozhodování, lze sotva spatřovat jeho závislost v nabízené možnosti vzdělávání v Justiční akademii. Poukázat je třeba i na nesporný fakt, že nezávislost soudů a soudců je garantována toliko ve vztahu k výkonu soudnictví. Z této ústavní premisy je návazně třeba vyvodit, že stát je přímo povinen vytvořit předpoklady pro nezávislý výkon soudnictví, tedy i zajistit možnosti k jejich dalšímu vzdělávání. Jinými slovy: za obecné východisko při řešení soudcovské nezávislosti je nutné považovat odlišení nezávislosti právní, ve smyslu ústavního principu, od nezávislosti psychické, která má prvně jmenovanou zabezpečit.

V závěru vyjádření se pak uvádí, že je zcela na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadených ustanovení.