A) K souladu s čl. 37 odst. 3 Listiny
42. Jelikož jde o otázku, která se dotýká problematiky rovnosti, musel se Ústavní soud předně zabývat tím, zda napadené ustanovení nepředstavuje ústavně reprobovanou diskriminaci. Vyšel přitom z tzv. testu diskriminace, resp. jelikož nyní řešená otázka tkví v problematice procesní rovnosti, již v obecné rovině zaručuje čl. 37 odst. 3 Listiny, s přihlédnutím k jeho modifikované podobě tzv. testu rovnosti účastníků [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 35], konkretizované pro podmínky rovnosti v postavení procesních subjektů.
43. Již při zvažování prvního kroku, tedy zda je zde nerovnost (rozdílnost v zacházení) mezi dvěma jednotlivci či skupinami ve srovnatelném (procesním) postavení [srov. k tomu inter alia multa např. nález ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 42/03 ze dne 28. 3. 2006 (N 72/40 SbNU 703; 280/2006 Sb.), bod 57; nález sp. zn. Pl. ÚS 31/13 ze dne 10. 7. 2014 (N 138/74 SbNU 141; 162/2014 Sb.), bod 44; nález sp. zn. Pl. ÚS 10/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 115/53 SbNU 427; 229/2009 Sb.), bod 99; nález sp. zn. Pl. ÚS 50/06 ze dne 20. 11. 2007 (N 196/47 SbNU 557; 18/2008 Sb.), bod 19; rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Burden proti Spojenému království ze dne 29. 4. 2008, č. stížnosti 13378/05, bod 60; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci D. H. a ostatní proti České republice ze dne 13. 11. 2007, č. stížnosti 57325/00; bod 175; rozsudek ESLP ve věci Willis proti Spojenému království ze dne 11. 6. 2002, č. stížnosti 36042/97, bod 48; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Oršuš proti Chorvatsku ze dne 16. 3. 2010, č. stížnosti 15766/03, bod 149; aj.], dospěl Ústavní soud k závěru, že o nerovnost ve shora nastíněném smyslu nejde.
44. Ačkoliv totiž za splnění dalších podmínek lze z hlediska rovnosti ve smyslu ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny (resp. ve smyslu ustanovení čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále jen "Úmluva") srovnávat postavení určitých typů procesních subjektů v právním řízení (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Paulík proti Slovensku, č. stížnosti 10699/05 ze dne 10. 10. 2008, bod 54 - zde navíc rozdíl v procesním postavení představoval toliko důsledek jiného hmotněprávního postavení), musí se taková úprava současně odlišovat od postavení osoby sice v de facto obdobném postavení z hlediska jejího zájmu na řízení (stejný zájem, jaký by v řízení prosazovala jiná osoba ve zvýhodněném procesním postavení, právě opačný zájem, než jaký prosazuje osoba ve zvýhodněném postavení, např. v případě stran v občanském soudním řízením sporném, atd.), ale s de iure odlišným právním postavením v takovém řízení.
45. Diskriminace tak zásadně nepřipadá v úvahu tam, kde by měla být založena jen tím, že určité typy procesních subjektů mají de iure odlišné procesní postavení, odpovídající jejich de facto odlišným právem uznaným zájmům, které v řízení prosazují. Právě odlišný právem reflektovaný zájem na řízení určitého typu procesního subjektu se totiž projevuje v tom, jaká procesní práva a povinnosti mu příslušná procesní úprava přiznává v návaznosti na jeho význam pro dosažení účelu řízení [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb ), bod 26; či usnesení sp. zn. I. ÚS 2428/08 ze dne 10. 2. 2009 (U 2/52 SbNU 751), část III.9].
46. Test rovnosti účastníků formuloval Ústavní soud s ohledem na postavení žalobce a žalovaného v občanském soudním řízení sporném, přičemž dovodil, že pro splnění kritéria srovnatelného procesního postavení postačuje, že oba tyto procesní subjekty jsou stranami řízení [srov. k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 47]. Obviněný i poškozený jsou stranami trestního řízení (§ 12 odst. 6 trestního řádu), nicméně vzhledem ke specifikům v postavení procesních subjektů v trestním řízení nelze tento závěr platný pro obor občanského soudního řízení sporného transponovat v nezměněné podobě i do řízení trestního. To je dáno tím, že z hlediska významu pro dosažení účelu občanského soudního řízení sporného jsou právem reflektované zájmy žalovaného i žalobce identického významu, neboť účelu tohoto druhu právního řízení je dosaženo právě prostřednictvím kvalifikovaného střetu presumovaně protichůdných zájmů těchto dvou procesních stran (viz shora sub 44).
47. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že v řízení o kontrole norem, byť konkrétní, není jeho primární úlohou posuzovat ústavnost napadeného právního předpisu ve světle konkrétní situace.
48. Ohledně rovnosti subjektů trestního řízení, zejména pak osoby, proti níž se řízení vede (dále pro stručnost obecně jen "obviněný" bez ohledu na konkrétní procesní postavení této osoby), a poškozeného v trestním řízení, je situace odlišná než u žalobce a žalovaného v občanském soudním řízení sporném, neboť právem uznané zájmy procesních subjektů v trestním řízení a vztahy mezi nimi nejsou tak jednoznačně vystižitelné jako vztahy mezi stranami občanského soudního řízení sporného.
49. Rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny v oboru trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře připouští zpravidla v souvislosti se vztahem veřejná žaloba - obhajoba [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016, bod 85; nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), bod 10; nález sp. zn. III. ÚS 2569/14 ze dne 16. 4. 2015 (N 82/77 SbNU 191), body 16-17; nález sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014 (N 206/75 SbNU 313), bod 30; nález sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. 10. 2014 (N 192/75 SbNU 165); nález sp. zn. Pl. ÚS 7/09 ze dne 4. 5. 2010 (N 102/57 SbNU 315; 226/2010 Sb.), bod 23; nález sp. zn. II. ÚS 2014/07 ze dne 14. 5. 2008 (N 86/49 SbNU 217), bod 14; nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153), bod 19; nález sp. zn. II. ÚS 336/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 56/44 SbNU 719); nález sp. zn. Pl. ÚS 44/03 ze dne 5. 4. 2005 (N 73/37 SbNU 33; 249/2005 Sb.); nález sp. zn. IV. ÚS 343/04 ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU 581); nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.); nález sp. zn. IV. ÚS 135/99 ze dne 14. 5. 1999 (N 74/14 SbNU 121); nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331)], případně obviněných [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187)] či jejich obhájců [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.); nález sp. zn. III. ÚS 617/2000 ze dne 4. 10. 2001 (N 143/24 SbNU 27)] mezi sebou.
50. Byl-li do úvah o rovnosti zahrnut i poškozený, dělo se tak zpravidla jen tam, kde jeho výpověď sloužila jako důkaz svědeckou výpovědí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)], a tedy šlo stále o situaci rovnosti "zbraní" mezi obhajobou a veřejnou žalobou, případně tam, kde šlo o nerovnost postavení různých skupin poškozených mezi sebou [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 ze dne 31. 1. 2001 (N 22/21 SbNU 195; 77/2001 Sb.) a nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227)]. Důvodem, proč Ústavní soud nesrovnává postavení obviněného a poškozeného v trestním řízení, je rozdílný význam právem reflektovaných zájmů těchto dvou kategorií subjektů pro dosažení účelu (resp. účelů) trestního řízení, což se projevuje i v právní úpravě postavení těchto dvou stran.
51. Subjekty hlavního trestněprocesního vztahu jsou obviněný a orgány činné v trestním řízení. Právní řád uznává bezprostřední zájem obviněného na výsledku řízení, a proto jej rovněž vybavuje řadou práv, která mu zajišťují potenciálně (tj. bez ohledu na to, zda se tak prokážou i v každém individuálním případě) efektivní možnost ovlivnit výsledek řízení ve svůj prospěch. Jelikož v průběhu trestního řízení dochází ke značně citelným zásahům do práv a svobod obviněného, přičemž toto řízení směřuje v případě uznání viny k uložení trestu, který představuje rovněž vždy per se další podstatný zásah do jeho základních práv a svobod, musí právní úprava trestního řízení umožňovat obviněnému alespoň potenciálně (v závislosti na okolnostech konkrétního případu) efektivně ovlivnit vývoj a výsledek trestního řízení v jeho prospěch. Tato condicio sine qua non souladnosti právní úpravy trestního řízení s požadavky spravedlivého procesu zůstává nezměněna po celý průběh trestního řízení, ačkoliv jinak se v něm postavení obviněného v relaci k orgánům činným v trestním řízení podstatně mění (srov. postavení státního zástupce jakožto garanta práv obviněného v přípravném řízení vs. postavení státního zástupce v hlavním líčení jakožto strany řízení prokazující vinu obžalovaného).
52. Oproti tomu poškozený není subjektem hlavního, ale toliko vedlejšího trestněprocesního vztahu. Současně se zpravidla jedná o významný pramen důkazu, což však bezprostředně nesouvisí s právním řádem uznaným zájmem poškozeného na trestním řízení, nýbrž naopak se zájmem orgánů činných v trestním řízení na řádném zjištění skutkového stavu v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu. Právní řád chrání jako primární zájem poškozeného na trestním řízení v podstatě vypořádání všech penězi ocenitelných nároků soukromoprávního charakteru, které poškozenému vznikly za pachatelem v důsledku spáchání trestného činu (náhrada škody, nemajetkové újmy, vydání bezdůvodného obohacení). Ačkoliv právní řád mimo to uznává ještě další dílčí zájmy poškozeného na trestním řízení (viz níže sub 59 a násl.), neuznává zásadně za právně relevantní zájem poškozeného na odsouzení pachatele. V trestním řízení se tak nepotýká obviněný přímo s poškozeným, nýbrž s orgány činnými v trestním řízení, a to i v té rovině řízení, v níž poškozený uplatňuje své právo na náhradu škody, nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení (dále též jen "adhezní nárok"). Jakkoliv je totiž adhezní řízení svým charakterem ovládáno zásadou dispoziční, neboť se vede toliko tehdy, připojí-li se poškozený s adhezním nárokem k trestnímu stíhání (§ 43 odst. 3 trestního řádu), jakmile je tímto způsobem iniciováno, postupují orgány činné v trestním řízení zásadně (srov. PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1333) i ohledně zjišťování skutkového stavu v rozsahu rozhodném pro rozhodnutí o adhezním nároku v souladu se zásadou vyhledávací, tedy stává se z něj integrální součást trestního řízení.
53. Není možno přisvědčit námitce stěžovatelů, že hmotněprávní úprava nároku poškozených na náhradu škody, nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení má relevanci i pro výklad úpravy adhezního řízení v rámci trestního řízení a že adhezní řízení je soukromoprávním sporem dvou rovnoprávných stran. Konstrukce adhezního řízení je totiž ovládána principem, že případné nepřiznání v něm uplatněného nároku v plné výši nikterak negativně neovlivňuje možnost poškozeného uplatnit v rozsahu, v němž nebyl uspokojen v trestním řízení, své nároky občanskoprávním pořadem práva. Trestní soudy tak nemají možnost nárok poškozeného zamítnout a adhezní řízení tak nezakládá překážku rei iudicatae, od okamžiku uplatnění nároku se staví promlčecí doba, náhrada nákladů řízení je zde poškozenému přiznávána zásadně ve stejném rozsahu jako v řízení ve věcech občanskoprávních atd.
54. Komparativním pohledem je tak nutno dospět k závěru, že procesní postavení poškozeného uplatnivšího svůj nárok v adhezním řízení je v řadě ohledů výhodnější než postavení poškozeného, který identický nárok uplatní v řízení ve věcech občanskoprávních. Lze proto ovšem na druhou stranu po poškozeném požadovat, aby v trestním řízení strpěl případnou dílčí nevýhodu oproti postavení, jaké by měl v řízení občanskoprávním. Současná koncepce jeho postavení v trestním řízení je totiž dostatečně efektivní k ochraně jeho zájmů a nebylo by legitimní nabourávat koncepci trestního řízení tím, že by se ohledně poškozeného u konkrétních institutů uplatňovala vždy ta úprava, která by pro něj byla výhodnější.
55. V současné době je již nutno uznat, že postavení poškozeného nelze redukovat toliko na uspokojení jeho adhezních nároků (viz dále), přesto však při porovnání právem uznaných zájmů poškozeného a obviněného v trestním řízení, jakož i procesních práv umožňujících tyto zájmy efektivně prosazovat nelze konstatovat, že by postavení poškozeného bylo zcela srovnatelné s postavením obviněného, jenž se v trestním řízení zpravidla snaží odvrátit či zmírnit hrozbu uznání viny trestným činem a nastoupení právního následku za něj, který představuje jeden z nejvýraznějších projevů veřejné moci a nejcitelnějších zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
56. Lze tedy uzavřít, že obviněný a poškozený nejsou v trestním řízení subjekty se srovnatelným procesním postavením ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny, a tedy rozdílnost úpravy jejich procesního postavení v míře, v jaké vyjadřuje rozdílnost právem uznaných zájmů těchto dvou kategorií procesních subjektů ve vztahu k dosažení účelu (resp. účelů) trestního řízení, neporušuje zásadu rovnosti.