§ 1.
Je-li hodnota, kterou započítán byl majetek zabraný dle zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 Sb. z. a n., do základu pro uložení dávky z majetku a přírůstku na majetku dle ustanovení zákona o dávce ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 Sb. z. a n. (pro Slovensko a Podkarpatskou Rus ve znění vlád. nař. ze dne 25. června 1920, čís. 424 Sb. z. a n.) vyšší než cena přejímací dle zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 Sb. z. a n., a byl-li majetek takový převzat - úplně nebo částečně do 20 let, odepíše se poměrná část dávky, předepsané osobě dávkou povinné.
Nárok na odpis dávky podle odst. 1. přísluší i dědicům osoby dávkou povinné, třebas zemřela před převzetím dotčeného majetku státem.
Přešel-li majetek státem převzatý ještě před převzetím s osoby dávkou povinné na osobu jinou za úplatu, má osoba dávkou povinná nárok na odpis dávky jen potud, pokud i tato úplata jest nižší než hodnota, jakou převzatý majetek náleží do vyměřovacího základu dávky.
Zhoršil-li se stav převzatého majetku ode dne 1. března 1919 do dne převzetí tak, že zhoršení to mělo vliv i na stanovení ceny přejímací připočte se, má-li se zjistiti nárok na odpis dávky podle odst. 1., tento úbytek hodnoty k ceně přejímací.
Naproti tomu jest od ceny přejímací odečísti hodnotu, jakou při vyměření ceny přejímací byly podle § 43 náhradového zákona započteny investice provedené po 24. dubnu 1919.