§ 1.
Pachtýř (podpachtýř) zemědělského pozemku může žádati, aby mu pozemek postoupen byl do vlastnictví za náhradu stanovenou podle tohoto zákona, nebo aby mu byl ponechán v pachtu (§ 29), jestliže požadovaný pozemek
patří státu nebo jest zabrán státem podle zákona o zabrání velkého majetku pozemkového ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n., nebo jest zapsán v zemských deskách nebo jest hospodářskou součástí statku zapsaného v zemských deskách nebo statku církevního nebo nadačního,
a byl nejméně od prvního října 1901 nepřetržitě až do dne, kdy tento zákon byl vyhlášen, v pachtu nebo podpachtu jeho, jeho manželky nebo jejich rodin nebo jejich právních předchůdců v držbě nemovitostí, s nimiž jest požadovaný pozemek spolu obděláván.
Přestávky ne delší než 1 rok a střídání pozemků v dílcovém pachtu nároku toho neruší.
Statky církevními ve smyslu tohoto zákona rozumějí se nemovitosti kterékoli církve nebo náboženské společnosti vůbec (pozemky kostelní, zádušní, farní, obroční a pod.).
Za pacht ve smyslu tohoto zákona se nepokládá, týče-li se právo nájemcovo toliko vedlejších užitků pozemků (na př. při zahradách jen trávy a pod.).
Zákon tento netýká se zemědělských pozemků v zastavěné části měst nebo obcí (stavebních míst) jakož i pozemků obcím patřících.
Nároku v odstavci 1. stanoveného nelze uplatniti na pozemky, kterých obec požaduje pro svůj stavební rozvoj a pro zajištění svých komunálních podniků a na pozemky, které jsou požadovány pro vydržování nemocnic, léčebných ústavů a jiných humanitních zařízení, bude-li tento nárok uznán pozemkovým úřadem.