I.
1. Navrhovatel se v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky domáhal, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zruší § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Aktivní legitimaci dovozoval z § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. V návrhu nejprve navrhovatel stručně popsal vývoj sporu. Konkrétně informoval, že předmětem občanského soudního řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 65/2003 je žaloba o zaplacení peněžité částky jako náhrady škody způsobené mimo jiné rozhodnutím o vazbě podle § 9 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), kdy podle žalobních tvrzení byla na žalobci vykonána vazba a následně bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, přičemž v důsledku vazby mu vznikla škoda spočívající v ušlém zisku. Věc je nyní projednávána před Obvodním soudem pro Prahu 2 jako soudem prvního stupně poté, co byl k dovolání žalobce rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2794/2006-167 ze dne 29. ledna 2009 zrušen rozsudek odvolacího soudu, který následně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně. V návaznosti na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu je nyní v řízení řešena otázka, zda v daném případě jsou naplněny předpoklady ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. jako okolnosti vylučující právo na náhradu škody z rozhodnutí o vazbě podle § 9 citovaného zákona, a to z důvodu, že si žalobce zavinil vazbu sám. Pro rozhodnutí ve věci samé je tak zcela klíčová aplikace ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb.
3. V této souvislosti pak navrhovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567), kdy ocitoval právní větu vytvořenou k tomuto nálezu, a to následujícím způsobem: "materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Nelze totiž přehlédnout, že stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo. Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, nelze posuzovat zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Pokud se v kterékoliv fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo zcela liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, tj. případně včetně prostředku vedoucího k omezení osobní svobody, jímž je vazba. Pro účely odškodnění proto nelze zcela izolovaně posuzovat vazbu a samotné trestní stíhání. Z tohoto pohledu je pak nerozhodné, zda si stěžovatel svým jednáním vazbu přivodil, neboť nebýt nedůvodného trestního stíhání, nebyl by stěžovatel vůbec vystaven požadavku podrobit se psychiatrickému zkoumání, natož omezení osobní svobody v podobě vazby.".
4. Dále vzpomenul nález Ústavního soudu z 5. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 596/02 (N 64/33 SbNU 141), podle něhož - v souladu s doslovným odkazem navrhovatele - platí, že: "základní právo na odškodnění ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny má pouze ten, jemuž byla škoda způsobena nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Uvalení vazby na osobu obviněnou z trestného činu samo o sobě nezákonným rozhodnutím není, pokud je toto rozhodnutí učiněno v souladu s čl. 8 odst. 4 a 5 Listiny, resp. v souladu s trestním řádem. Vazba neztrácí svou zákonnou kvalitu tím, že osoba obviněná a později obžalovaná z trestného činu byla nakonec obžaloby zproštěna proto, že nebylo prokázáno, že skutek spáchala. Jestliže (...) dnes zákon č. 82/1998 Sb. (...) zakládá odpovědnost státu za škodu způsobenou vedle nezákonného též zákonným rozhodnutím o vazbě, pokud byl obžalovaný později zproštěn obžaloby, poskytuje vyšší zákonný standard ochrany práv. Jde bezpochyby o moudrý a vítaný počin zákonodárce, který si nadevše cení osobní svobody jednotlivce, nikoli však o plnění závazného pokynu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.".
5. Na podkladě obou citovaných rozhodnutí, resp. jejich částí, navrhovatel usuzuje, že prvně zmiňovaný nález sp. zn. II. ÚS 590/08 má silný potenciál zásadním způsobem ovlivnit aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. ve vztahu k trestnímu řízení, když rozhodovací praxe obecných soudů dosud ze zproštění obžaloby (zastavení trestního stíhání) dovozovala toliko nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání zakládající odpovědnostní titul z nezákonného rozhodnutí. Odpovědnost z rozhodnutí o vazbě pak byla v souladu s právní úpravou zákona č. 82/1998 Sb. posuzována samostatně.
6. Je tedy podle navrhovatele nepochybné, že judikatura Ústavního soudu ve vztahu k čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod prošla vývojem, který obecné soudy při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. nemohou ignorovat. Platí-li však závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08, pak si navrhovatel nedokáže představit, za jakých skutkových okolností by mohlo dojít k aplikaci ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., aniž by tím současně nebyl ignorován právní názor Ústavního soudu.
7. Vzhledem k výše uvedenému pak navrhovatel spatřuje rozpor ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona 82/1998 Sb. s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").