VIII.
Věcné posouzení návrhu
28. Z návrhu vyplývá, že protiústavnost je spatřována v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny, tedy podle navrhovatele napadená úprava koliduje se zákazem retroaktivity, tj. s principem, podle kterého se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
29. Jádro navrhovatelovy argumentace spočívá v tom, že hranice škod uvedené v § 138 odst. 1 trestního zákoníku (a do 31. 12. 2009 v § 89 odst. 11 trestního zákona) se nezměnily od 1. 1. 2002, přičemž od této doby až do současnosti výrazně narostla jak životní úroveň (vyjádřená průměrnou mzdou), tak i míra inflace. V důsledku těchto ekonomických změn se tak trestní postih za majetkové (ale i jiné) trestné činy fakticky zpřísnil, neboť trestní odpovědnost (popř. přísnější trestní odpovědnost) dopadá v současnosti i najednání, jež svou závažností a důsledky pro poškozené osoby odpovídá činům, které byly dříve, tj. po zavedení uvedených hranic škod, posuzovány jako přestupek, popř. byly mírněji trestné.
30. Ústavní soud neshledává důvody, aby tuto základní tezi navrhovatele popíral. Je totiž nepochybné, že ustrnutí trestněprávní úpravy v otázce nastavení hranice jednotlivých kategorií škod ve spojení s vývojem výše uvedených ekonomických faktorů má skutečně za důsledek postupné rozpínání, resp. zpřísňování trestní represe. Statistické údaje uvedené navrhovatelem přitom poměrně výstižně demonstrují, že toto rozšíření a zpřísnění trestní represe není zanedbatelné. Případná je rovněž připomínka, že popsaný jev má za důsledek též zvyšování nákladů státu, neboť konání trestního řízení i v těchto bagatelních případech je nepochybně nákladnější, než kdyby byly tyto delikty projednávány v řízení přestupkovém.
31. Na druhou stranu však musí Ústavní soud připomenout svou předchozí judikaturu, z níž zřetelně vyplývá, že mu v zásadě samo o sobě nepřísluší, aby posuzoval šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání, nemá-li dublovat nebo suplovat ústavní roli zákonodárného orgánu [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 5/2000 (N 31/21 SbNU 273; 127/2001 Sb.) a I. ÚS 631/05 (N 205/43 SbNU 289)]. Skutková podstata trestného činu představuje vždy formální vyjádření takového jednání, které je společností reprezentovanou většinou dosaženou při hlasování v zákonodárném sboru považováno za natolik společensky škodlivé, že musí být jako určitý specifický typ či druh jednání samostatně prohlášeno za trestné a vymezeno jako samostatná skutková podstata trestného činu [srov. rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 4/03 (U 5/29 SbNU 449)]. Tento závěr lze bezpochyby vztahovat i k nastavení hranice kategorií škod, které je zásadní pro interpretaci znaků řady skutkových podstat trestných činů.
32. Byť navrhovatel nenamítá, že by zpřísnění trestní represe v důsledku nenovelizování hranice jednotlivých kategorií škod a ekonomického vývoje bylo neproporcionální účelu ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku, resp. účelu relevantních skutkových podstat, Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že podle současné právní úpravy lze trestně postihovat i taková jednání směřující proti majetku, jimiž nebyla způsobena žádná škoda. Jedná se např. o trestné činy pojistného podvodu (srov. § 210 trestního zákoníku), úvěrového podvodu (srov. § 211 trestního zákoníku) a dotačního podvodu (srov. § 212 trestního zákoníku), o zvláštní formu trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku, ale také třeba o trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) až e) a podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku. Skutkové podstaty tří z uvedených trestných činů již prošly testem ústavnosti, přičemž Ústavní soud vždy zamítl návrh na jejich zrušení (k pojistnému podvodu srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/2000, k trestnému činu úvěrového podvodu srov. nález sp. zn. I. ÚS 631/05 a ke zvláštní formě trestného činu poškození cizí věci srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/03).
33. Tím spíše tedy nelze učinit závěr o protiústavnosti míry kriminalizace v případě, kdy v důsledku výše popsaného jevu postačuje k vyvození trestní odpovědnosti způsobení škody fakticky menší, než která byla předpokladem trestní odpovědnosti před deseti či patnácti lety. Opomenout nelze ani skutečnost, že v některých případech, kdy škoda způsobená jednáním pachatele jen mírně převyšuje hranici škody nikoli nepatrné, tj. hranici 5 000 Kč, lze vyvození trestní odpovědnosti zabránit aplikací některého z korektivů trestní odpovědnosti, ať již jde o korektiv hmotněprávní v podobě zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku, anebo o korektiv procesní v podobě možnosti zastavit trestní stíhání pro neúčelnost podle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, je-li to odůvodněno ostatními okolnostmi případu.
34. Ústavní soud nesdílí názor navrhovatele, že popsané postupné zpřísňování trestní represe v důsledku inflačního vývoje, růstu životní úrovně a neměnnosti právní úpravy hranice kategorií škod staví ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku do rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny. Citované ustanovení Listiny vyjadřuje zákaz retroaktivity zákona k tíži pachatele a přikazuje, aby se trestnost činu posuzovala a trest ukládal podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a aby pozdější zákon byl aplikován v případech, kdy je to pro pachatele příznivější.
35. Sám navrhovatel připouští, že čl. 40 odst. 6 Listiny cílí na situace, kdy došlo k legislativní změně zákona, nikoliv k jeho faktickému zpřísnění, přičemž Ústavní soud se s tímto konstatováním ztotožňuje. Pravidlo obsažené v citovaném ustanovení Listiny (a promítnuté též do § 2 odst. 1 trestního zákoníku) vychází z myšlenky, že jednotlivec v právním státě musí žít v jistotě při úvaze, zda jednání, které koná či zamýšlí konat, nezavdává příčinu k aktivizaci nástrojů trestního práva [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2975/14 (N 143/82 SbNU 277)]. Tato jistota přitom musí vyplývat ze znění zákona, jímž jsou stanoveny podmínky trestní odpovědnosti, a nesmí být narušena tím, že by zákonodárce přistoupil k takové legislativní změně, v jejímž důsledku by trestní odpovědnost mohla být vyvozována zpětně, tj. k minulým jednáním uskutečněným před takovou změnou.
36. Ústavní soud nemůže navrhovateli přisvědčit, že výše popsané faktické změny ekonomického rázu mají v podstatě totožný efekt, jako kdyby došlo k legislativní změně § 138 odst. 1 trestního zákoníku, v němž by hranice škody byla snížena, avšak nebylo by zachováno pravidlo o užití příznivějšího právního předpisu. Z hlediska zákazu retroaktivity vyjádřeného v čl. 40 odst. 6 Listiny (a v § 2 odst. 1 trestního zákoníku) je totiž rozhodující stav v době spáchání činu. To ostatně platí i ve vztahu k určování výše škody způsobené činem, neboť podle § 137 trestního zákoníku se při stanovení výše škody zásadně vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, obvykle prodává v místě činu a v době činu. Změna hodnoty určité věci, k níž dojde až po spáchání činu, tedy nemá vliv na posuzování trestní odpovědnosti pachatele, přičemž to platí i pro případy, kdy by to mohlo být ku prospěchu pachatele (např. v důsledku výrazného zlevnění určité věci po spáchání činu). Tím méně pak může být (z hlediska možného porušení zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny) významná podobná faktická změna, ke které došlo v době mezi okamžikem, kdy určitá právní úprava nabyla účinnosti, a momentem spáchání činu.
37. Ústavní soud uzavírá, že zpřísnění podmínek trestní odpovědnosti, které je důsledkem dlouhodobého zakonzervování právní úpravy určující hranice škod ve spojení s ekonomickým růstem a vývojem inflace, nepředstavuje rozpor s principy vyjádřenými v čl. 40 odst. 6 Listiny. Uvedené okolnosti totiž nemají žádný vliv na to, že pachatel v době činu zná (resp. může znát) jak samotnou právní úpravu, podle níž bude jeho čin posuzován, tak i rozhodující okolnosti (tj. hodnotu věcí, jež jsou předmětem jeho činu), které mají na aplikaci této právní úpravy přímý vliv.
38. Ústavní soud považuje za vhodné ještě podotknout, že i když neshledal žádný rozpor platného znění § 138 odst. 1 trestního zákoníku s čl. 40 odst. 6 Listiny ani s jinými ustanoveními ústavního pořádku, výše popsané faktické zpřísnění trestní represe vyplývající ze skutečnosti, že hranice jednotlivých kategorií škody od roku 2002 nedoznaly žádné změny, může být legitimně vnímáno jako významný problém současné trestní politiky státu a již bylo oprávněně kritizováno [srov. např. GŘIVNA, T. Dekriminalizace a depenalizace - teoretická východiska a jejich odraz v legislativní praxi. In GŘIVNA, T., ŠIMÁNOVÁ, H. (eds.). Trestní právo a právní stát. Plzeň: Aleš Čeněk, 2018, s. 103 - 104], Vláda sice ve svém vyjádření k nyní projednávanému návrhu uvedla, že pokud se zákonodárce rozhodl neaktualizovat dané hranice, vyjadřuje to jeho přístup k otázkám míry trestání. Nabízí se však otázka, zda je legislativní pasivita v tomto směru skutečně produktem uváženého korigování trestní politiky a přístupu zákonodárce k míře trestání, nebo zda spíše jde o určité nežádoucí opomenutí.
39. Ústavní soud nicméně nepřehlédl legislativní iniciativu skupiny poslanců v podobě návrhu novely trestního zákoníku, který je v současné době projednáván (Poslanecká sněmovna 2019, tisk č. 466) a jenž směřuje mj. právě ke zvýšení stávajících hranic majetkových škod. Takový návrh jen potvrzuje, že jde o problematiku, jejíž posouzení přísluší zákonodárci, a nikoli Ústavnímu soudu. Není od věci v této souvislosti připomenout, že při úvahách o zvýšení hranic majetkových škod uvedených v § 138 trestního zákoníku, tedy o posunutí hranice oddělující odpovědnost za řadu trestných činu od odpovědnosti za korespondující přestupky, je nezbytné posoudit mj. také důsledky, které by z takového kroku vyplývaly a které by měly mj. patrně podobu výrazného zvýšení zátěže správních orgánů v oblasti přestupkové agendy. Ostatně obdobné pochybnosti sdílela vláda ve svém vyjádření, když zaujala neutrální stanovisko. Lze pak poznamenat, že po zrušení okresních úřadů (v r. 2002), kde působil výhradně profesionální aparát, může nová úprava u příslušných orgánů obcí vyvolat jak odborné, tak i personální problémy.