III.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti
8. Podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zaslal Ústavní soud předmětný návrh Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.
9. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing. Miloslav Vlček ve vyjádření ze dne 14. září 2009 podrobně popsal zákonodárnou proceduru přijetí zákona o soudech a soudcích a uvedl, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a ústavním pořádkem. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.
10. Předseda Senátu Parlamentu České republiky MUDr. Přemysl Sobotka ve vyjádření ze dne 30. září 2009 zdůraznil, že napadené ustanovení je součástí "nového" zákona o soudech a soudcích, tj. zákona č. 6/2002 Sb., od samého počátku, s účinností od 1. dubna 2002 a přes více než dvě desítky uskutečněných legislativních zásahů do zákona o soudech a soudcích (mj. dvakrát nálezem Ústavního soudu) nebylo dosud dotčeno. Návrh zákona byl v Senátu podroben poctivé a rozsáhlé diskusi, ovlivněné vědomím, že Senát má před sebou nový ucelený legislativní počin, týkající se institucionální stránky soudcovské moci (především jejího personálního substrátu) a vykazující do určité míry reformní parametry. Podle návrhu zákona měla cesta ke zlepšení situace v soudnictví vést "přes osobu (osobnost) soudce", což bylo podmíněno nejen přijetím soudcovského kodexu, nýbrž i především uzákoněním tzv. povinného celoživotního vzdělávání soudců a několikastupňového hodnocení jejich odborné způsobilosti. Právě poslední dva instituty se staly na 11. schůzi Senátu diskusní základnou, která však nasměrovala senátory spíše než k rozpravě nad jednotlivými instituty či ustanoveními návrhu zákona k úvahám obecné povahy. Představy řečníků o profilu českého soudce tak přerůstaly v hodnocení stavu české justice vůbec nebo k otázkám dělby moci, aniž by se blíže dotkly kupř. pravidel chování soudce v osobním životě, přičemž problematika působení soudce ve funkci rozhodce nebo zprostředkovatele řešení právního sporu ani zastupování soudcem tak, jak byla přijata v napadeném ustanovení, nebyla zmiňována. Legální zábrana zamezující soudci působit ve funkci rozhodce či zprostředkovatele řešení právního sporu, stejně jako zákaz zastupovat účastníky soudního řízení, popř. vystupovat v roli zmocněnce poškozeného nebo zúčastněné osoby, je součástí uceleného bloku ustanovení, vymezujících práva a povinnosti soudců a přísedících (79 až 83 zákona č. 6/2002 Sb.). Tato pasáž zákona, v právnickém žargonu známá též pod souslovím "soudcovský kodex", se stala právním základem pro posuzování kárné odpovědnosti soudce za kárné provinění. Kárná odpovědnost soudců se stala v následujících letech několikrát předmětem parlamentních diskusí (jež koneckonců vyústily i v legislativní změny), přičemž středem pozornosti zákonodárce byla především kárná odpovědnost funkcionářů soudů, popř. její aspekty organizačně-procedurální. Jinými slovy, právní úprava obsažená v části ustanovení navrhované ke zrušení byla zákonodárcem dosud implicitně považována za vyhovující a stabilizovanou.
11. Ústavní soud doručil v souladu s ustanovením § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu návrh Ministerstvu spravedlnosti. Ministryně spravedlnosti JUDr. Daniela Kovářová ve vyjádření k návrhu ze dne 26. října 2009 uvedla, že nelze dovodit namítanou souvislost čl. 82 odst. 3 Ústavy a čl. 44 Listiny. Ustanovení čl. 82 Ústavy pojednává o nezávislosti a nestrannosti soudců při výkonu jejich funkce. Je tedy zřejmé, že neslučitelnost výkonu soudcovské funkce s dalšími činnostmi může zákon na základě čl. 82 odst. 3 Ústavy stanovit především v zájmu zachování nezávislosti a nestrannosti soudce, což také zákon o soudech a soudcích v § 85 jednoznačně deklaruje. Stanoví-li Listina v čl. 44 obecně, jaká práva může zákon soudcům omezit, nelze toto ustanovení posuzovat tak, jako by stanovilo bližší vymezení ústavního zmocnění podle čl. 82 odst. 3 Ústavy. Ministryně spravedlnosti neshledává ani důvodný rozpor napadeného ustanovení s čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť v opačném případě by bylo nutno dovozovat i neústavnost jakéhokoliv omezení poskytování právní pomoci, které je obsaženo v procesních předpisech. Ministryně spravedlnosti je přesvědčena, že zamezení tomu, aby soudce zastupoval v řízeních před soudy a správními orgány, ani skutečnost, že se třetí osoba nemůže v řízení dát zastoupit soudcem, nepředstavuje libovůli, ale naopak garanci jeho ústavně zakotvené nestrannosti a nezávislosti. Zájem na ochraně nezávislosti a nestrannosti soudců má vyšší intenzitu než zájem na rovnosti v přístupu k právní pomoci. Pokud navrhovatel namítá rozpor s čl. 11 odst. 1 větou první Listiny, k tomu nelze přisvědčit, neboť bude-li se v řízení jednat o majetku vlastněném soudcem, měl by být tento soudce také účastníkem řízení, resp. má možnost se jím stát, a v tomto případě na základě platné právní úpravy zatupovat může. Závěrem ministryně spravedlnosti navrhla zamítnutí návrhu a podotkla, že k ohrožení nezávislosti nebo nestrannosti soudce může dojít jak v rámci výkonu funkce soudce, tak v rámci jeho osobního života, na což pamatuje jak zákon č. 6/2002 Sb. v § 80 odst. 1, 4 a 5, tak i Ústava tím, že stanoví, že nestrannost soudce nesmí nikdo ohrožovat - bez ohledu na to, zda k tomuto ohrožení dojde ve veřejné či soukromé sféře. Skutečnost, že soudce může zastupovat v řízení, v němž je sám účastníkem, je třeba dát do souvislosti s § 85 zákona č. 6/2002 Sb., podle kterého soudce může vykonávat správu vlastního majetku.