I.
Předmět řízení a argumentace navrhovatele
1. Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 13. srpna 2009 podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se kárný senát Nejvyššího soudu, za který jedná JUDr. Jiří Pácal, předseda kárného senátu, (dále jen "navrhovatel") domáhal zrušení ustanovení § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v textu: "nesmí zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení, s výjimkou zákonného zastoupení a případů, v nichž půjde o zastupování dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i sám soudce" (dále též jen "napadené ustanovení").
2. V návrhu navrhovatel uvedl, že rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2009 sp. zn. 1 Ds 7/2008 bylo rozhodnuto v kárném řízení proti JUDr. M. N., soudci Krajského soudu v Brně, (dále jen "kárně obviněný") tak, že kárně obviněný je vinen, že v rozporu s napadeným ustanovením přijal dne 18. května 2007 zmocnění k nahlížení do soudního spisu (včetně pořizování opisů dokladů a podání) udělené mu ve věcech vedených u Krajského soudu v Brně Ing. E. Z., R. N., JUDr. D. N., M. N. a P. K. a následně toto nahlížením do spisů realizoval. Tedy zaviněně porušil povinnosti soudce a ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů, čímž spáchal kárné provinění podle § 87 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za což mu bylo uloženo podle § 88 odst. 1 písm. a) tohoto zákona kárné opatření - důtka.
3. Proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci podal kárně obviněný v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém rovněž navrhl zrušení napadeného ustanovení. Kárný senát Nejvyššího soudu projednal tuto věc při ústním jednání konaném dne 27. května 2009 a rozhodl tak, že se kárné řízení podle § 224 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se zřetelem na ustanovení § 25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, přerušuje a věc se předkládá Ústavnímu soudu, neboť má za to, že napadené ustanovení jev rozporu s ustanovením čl. 82 odst. 3 Ústavy, s čl. 44 větou první před středníkem Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a dále s čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 větou první a s čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, a to jak ve vztahu k osobám blízkým soudci, tak i ve vztahu k dalším osobám.
4. Navrhovatel se domnívá, že napadené ustanovení nepřípustně a nad rámec právních norem vyšší právní síly (čl. 82 odst. 3 Ústavy, čl. 44 věta první před středníkem Listiny, jež mají stejnou právní sílu) vylučuje soudce z toho, aby v soudním řízení nebo jako zmocněnci poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení mohli v těchto řízeních učinit na základě plné moci jakýkoliv úkon při zastoupení jak osob jim blízkých (jak jsou tyto osoby definovány v § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za něž zákon považuje příbuzné v řadě přímé, sourozence a manžela, partnera, přičemž jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní), tak i dalších osob. S ohledem na takto formulovaný zákaz by se na soudce nevztahovalo ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."), které stanoví, že účastníci a jejich zástupci mají právo nahlížet do soudního spisu, s výjimkou protokolu o hlasování, a činit si z něho výpisy a opisy, a soudce by tak ani na základě plné moci udělené mu osobami jemu blízkými (případně jinými osobami) nemohl nahlížet do soudního spisu a činit si z něho výpisy a opisy v soudním nebo správním řízení, v němž jsou tyto osoby účastníky řízení.
5. Podle tvrzení navrhovatele nelze v normách vyšší právní síly (v Ústavě a Listině) najít oporu pro to, aby zákon činil rozdíl mezi případy, kdy soudce zatupuje dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i sám soudce, případně jako zákonný zástupce, a případy, kdy by měl zastupovat účastníky soudního řízení nebo působit jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení, zejména pokud jde o osoby blízké, a stanovil pro první skupinu povolenou výjimku pro zastupování soudcem, neboť ani v případě této výjimky ani v ostatních uvedených případech nemůže dojít tímto chováním soudce k narušení důstojnosti soudcovské funkce a k ohrožení nebo narušení důvěry v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Nevykonává-li totiž soudce státní moc a vystupuje-li jako občan v soudním nebo správním řízení, není rozhodující, zda má postavení účastníka řízení, zákonného zástupce účastníka, zástupce dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i soudce, vedlejšího účastníka či obecného zmocněnce na základě plné moci udělené mu účastníkem řízení.