II./4.
Replika navrhovatelky
27. Shora uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud navrhovatelce na vědomí a k případné replice. Navrhovatelka ve své replice nejprve reaguje na vyjádření Poslanecké sněmovny, resp. jejího předsedy, které pokládá za problematické. Chtěla-li se Poslanecká sněmovna zastat bezvadnosti legislativního procesu, měl být takový návrh stanoviska posouzen jejím plénem a hlasováním s ním vysloven většinou souhlas. Předseda Poslanecké sněmovny ale podal stanovisko za celou Poslaneckou sněmovnu, a to ve své vlastní věci. V této souvislosti činí navrhovatelka procesní návrh, jímž žádá, aby Ústavní soud vyzval Poslaneckou sněmovnu, aby vyjádření svého předsedy aprobovala svým usnesením. V opačném případě vyjádření nemá být pokládáno za vyjádření účastníka řízení, ale předsedy Poslanecké sněmovny jako svědka. V návaznosti na uvedené žádá navrhovatelka, aby byl opatřen výslech předsedy Poslanecké sněmovny ohledně závažných důvodů, které mu měly bránit ve výkonu funkce v rozhodné době. Z těchto důvodů navrhovatelka navrhuje, aby bylo ve věci nařízeno ústní jednání.
28. Dále navrhovatelka konstatuje, že plně setrvává na svém hodnocení protiústavnosti postupu, kdy nebylo o napadeném zákonu Poslaneckou sněmovnou znovu hlasováno. Pokud jde o část vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny - týkající se námitky, že napadený zákon byl podepsán v zastoupení místopředsedou Poslanecké sněmovny, a poukázání předsedy Poslanecké sněmovny na § 30 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, který by měl pro takový postup poskytovat dostatečný základ - navrhovatelka namítá, že pro takový postup chybí běžnému zákonu ústavněprávní zmocnění, a dodává, že je nepřijatelné, aby v daném případě mohly dva ze tří předepsaných podpisů absentovat, resp. být nahrazeny podpisem jiných osob k tomu Ústavou nepovolaných. K tvrzení předsedy Poslanecké sněmovny, že k postupu podle § 30 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny došlo z vážných osobních důvodů, navrhovatelka konstatuje, že byl-li předseda Poslanecké sněmovny schopen v danou dobu podávat vyjádření pro média, měl by být schopen plnit i své ústavní povinnosti.
29. K vyjádření prezidenta navrhovatelka konstatuje, že je z pohledu ústavního pořádku zcela nerozhodné, zda se v ústavním úkonu prezident výslovně dovolává konkrétního ustanovení, neboť takovýto požadavek ústavní pořádek neobsahuje. Ke sdělení prezidenta ze dne 31. 12. 2020, ve kterém udává, že jeho tři dny starý úkon vetem ve smyslu čl. 50 Ústavy není, navrhovatelka zdůrazňuje, že v případě takto závažných ústavních aktů není prostor pro "druhou šanci" a od prezidenta se očekává, že svoji vůli vyjádří seznatelným a srozumitelným způsobem hned na první pokus. I kdyby Ústavní soud dospěl k závěru, že o vrácení zákona nešlo, ústavně přípustné není podle navrhovatelky vyhlášení prezidentem nepodepsaného, leč ani nevráceného zákona.
30. Dále navrhovatelka reaguje na vyjádření vlády, a to nejprve na tu jeho část, která vytýká navrhovatelce zvolenou proceduru. Navrhovatelka k tomu zdůrazňuje, že v posuzované věci jde o to, zda je napadený zákon platně přijat, a jde tedy o abstraktní kontrolu jeho ústavnosti. K argumentaci vlády, podle které by přípis ze dne 28. 12. 2020 bylo možné považovat za vrácení zákona, pokud by bylo přítomno odůvodnění daného postupu, navrhovatelka konstatuje, že z materiálního hlediska prezidentův přípis odůvodnění obsahuje. Dovozuje-li vláda, že oprávnění prezidenta podle čl. 62 písm. i) a čl. 51 Ústavy je osobním privilegovaným právem prezidenta, nikoliv jeho povinností, navrhovatelka namítá, že je-li smyslem uvedených ustanovení osvědčit tak zásadní skutečnost, zda hlava státu byla či nebyla zkrácena na svých právech, pak je nutné je považovat za povinnost. Pokud jde o varování vlády, že by absence podpisu prezidenta mohla vést k faktickému zablokování zákonodárného procesu, navrhovatelka pro takový případ doporučuje, aby v případě, že prezident nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad, byl aplikován čl. 66 Ústavy a nedocházelo místo toho k vyprazdňování smyslu čl. 51 Ústavy.
31. Závěrem své repliky navrhovatelka zdůrazňuje, že napadený zákon představuje razantní dopady na stabilitu veřejných rozpočtů, a setrvává na svém návrhu, tzn. aby byl napadený zákon Ústavním soudem zrušen z důvodu zásadních vad ústavnosti legislativního procesu jeho přijetí.
32. Dne 31. 5. 2021 navrhovatelka doplnila svoji repliku. Uvedla, že posuzovaný případ nemá v rozhodování Ústavního soudu srovnání a předmětný postup prezidenta není ústavní zvyklostí. Podle navrhovatelky by mělo být Ústavním soudem do budoucna postaveno jednoznačně najisto, jaké možnosti postupu z Ústavy pro prezidenta v rámci účasti na legislativním procesu vyplývají a zda je absence podpisu prezidenta u nevráceného zákona nadále přípustná. Navrhovatelka dále připomíná, že v době první Československé republiky bylo povinností prezidenta podepsat i ty zákony, které neúspěšně vetoval. Závěrem navrhovatelka zdůrazňuje, že se prezident nemůže práva na vrácení zákona ústavně relevantně vzdát a může jen nechat marně uplynout 15denní lhůtu. Proto i pokud by Ústavní soud seznal, že prezident zákon nevetoval, nicméně jej nepodepsal, nemohl zákon nabýt účinnosti již dne 1. ledna 2021. Tento závěr by se měl podle navrhovatelky z důvodu ochrany právní jistoty a důvěry v právní řád promítnout do výroku nálezu Ústavního soudu. S ohledem na uvedené navrhovatelka v případě nevyhovění námitkám stran ústavní konformity legislativního procesu alternativně navrhuje, aby Ústavní soud ve výroku nálezu konstatoval, že napadený zákon nabyl účinnosti dne 13. 1. 2021.