IV/b
Ve vyspělých demokraciích problematika počítání času v ústavním právu potíže nečiní. Pravidlem je stav, kdy ústava přímo pravidla pro počítání času neupravuje, přičemž pro tento účel existují v právu i v ústavně-politické praxi akceptované postupy.
Ve Spolkové republice Německo ústava (Základní zákon) počítání lhůt výslovně neupravuje. Rozhodnutí spolkového prezidenta jsou přitom Základním zákonem omezena lhůtou ve dvou případech: při rozhodování o jmenování spolkového kancléře nebo o rozpuštění Spolkového sněmu (čl. 63) a při rozhodování o rozpuštění Spolkového sněmu po vyslovení nedůvěry (čl. 68). V německém právu, a to i v právu ústavním, platí obecný princip, dle něhož na počítání lhůt se vztahují ustanovení občanského zákoníku (BGB), pokud neexistují speciální ustanovení. Základní zákon speciální ustanovení neobsahuje [viz Schenke, Kommentar zum Bonner Grundgesetz (Bonner Kommentar), bearb. v. H. J. Abraham u. a., 9 Bde., Hamburg 1950ff., Loseblatt, Stand März 1997, Art. 63, S. 52, Art. 68. S. 87].
Nadto je problematika počítání lhůt k úkonům prováděným ve vztahu ke Spolkovému sněmu upravena i v zákonu o jednacím řádu Spolkového sněmu. Dle § 124 uvedeného zákona tyto lhůty počínají plynout dnem následujícím po rozhodném dni, a pokud posledním dnem lhůty úkonu prováděného ve vztahu ke Spolkovému sněmu je sobota, neděle nebo zákonem uznaný svátek, nastupuje na jeho místo nejblíže následující pracovní den.
Příkladem ústavy, která některé aspekty počítání času upravuje přímo, je Ústava Spojených států amerických. Je to právě případ prezidentova suspenzivního veta, kdy ústavodárce výslovně upravil i její plynutí a skončení: "Nevrátí-li prezident návrh zákona do deseti dnů (neděle nepočítaje) ode dne, kdy mu byl předložen, stává se zákonem i bez jeho podpisu." (čl. 1, oddíl 7. Ústavy Spojených států amerických).