II.
Ústavní soud České republiky zaslal podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a vyžádal si rovněž těsnopiseckou zprávu o schůzi Poslanecké sněmovny, na níž byl projednáván vládní návrh zákona, kterým se měnil a doplňoval zákoník práce a některé další zákony, včetně společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny a důvodové zprávy k tomuto návrhu.
Za Parlament České republiky se k návrhu vyjádřil místopředseda Poslanecké sněmovny Ing. Pavel Tollner, který zdůraznil, že přímý zákaz noční práce žen vyplývá pouze z čl. 3 Úmluvy č. 89, který se však týká jen práce žen v průmyslových podnicích, úzce vymezených v čl. 1 této úmluvy. Ve srovnání s ostatními mezinárodními pakty a Úmluvou č. 171 z roku 1990 je Úmluva č. 89 zastaralá a ve své podstatě zakládá diskriminaci žen. Tato diskriminace se projevuje v možnosti uzavírání pracovních smluv mužů a žen, zaměstnaných mimo průmyslové podniky uvedené v Úmluvě č. 89.
Úmluvou č. 171 z roku 1990, která se rovněž týká noční práce žen, je zpravidla dáno ženě na výběr, kdy a za jakých okolností se rozhodne využít ochrany, která je jí zákazem noční práce poskytována a garantována ve formě jejího souhlasu.
Práva žen na zvláštní ochranu stanovená v čl. 29 a 32 Listiny základních práv a svobod je třeba porovnávat s právem každého člověka na svobodnou volbu povolání (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 1 odst. 3 zákona o zaměstnanosti) a se zaručeným právem žen na stejné podmínky v zaměstnání, jaké mají muži [čl. 2, čl. 6 odst. 1, čl. 7 písm. a) a e) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, uveřejněného pod č. 120/1976 Sb.].
Zákon č. 74/1994 Sb. nadále zaručuje ženě dostatečnou ochranu před zařazením na noční práci proti její vůli.
Česká republika není vázána žádnou mezinárodní úmluvou, Ústavou ani Listinou základních práv a svobod k absolutnímu zákazu vysílat těhotné ženy a ženy pečující o malé děti na pracovní cesty. Proto stejně jako u noční práce i v tomto případě by setrvání na absolutním zákazu vysílat tyto ženy na pracovní cesty i v případě jejich souhlasu znamenalo jejich diskriminaci z hlediska pracovních příležitostí a podmínek pro výkon zaměstnání.
Zákon č. 74/1994 Sb. byl přijat potřebnou většinou poslanců Parlamentu, řádně podepsán a vyhlášen ve Sbírce zákonů.
Zákonodárný sbor jednal s přesvědčením, že přijatý zákon je zcela v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod, právním řádem a mezinárodními smlouvami, kterými je naše republika vázána. Potud citace Poslanecké sněmovny České republiky.
Z hlediska odborného posouzení dané problematiky si Ústavní soud České republiky vyžádal rovněž stanoviska:
1. Ministerstva zahraničních věcí České republiky,
2. Ministerstva zdravotnictví České republiky,
3. Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky.
ad 1. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky k věci sdělilo, že vypuštěním § 151 a 152 v dříve platné úpravě zákoníku práce dochází k omezení zákazů vztahujících se k noční práci žen. Novelou zákoníku práce (zákonem č. 74/1994 Sb.) dochází naopak k rozšíření práv žen, možnost výběru se ponechává na jejich zvážení. Podobně je tomu rovněž u ustanovení § 153 a § 154 odst. 1 zákoníku práce. Obecně lze tedy říci, že nová právní úprava jde nad rámec mezinárodních závazků v oblasti lidských práv, přičemž s mezinárodními úmluvami nekoliduje.
ad 2. Ministerstvo zdravotnictví České republiky se odvolalo na závěry hlavního hygienika České republiky s tím, že podle jeho názoru zákaz noční práce žen a současná právní úprava pracovních podmínek žen, daná ustanoveními § 149 až 156 zákoníku práce v platném znění, není v rozporu se zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění změn a doplňků. Problém ochrany zdraví pracujících žen, včetně žen těhotných a jejich nenarozených dětí, je nutno chápat zejména v souvislosti s určením druhů prací, které ženy mohou vykonávat, a charakterem pracoviště. Ochrana zdraví pracujících žen bude podle názoru Ministerstva zdravotnictví České republiky odpovídajícím způsobem zajištěna příslušnou vyhláškou, která stanoví práce a pracoviště vhodné pro všechny ženy, těhotné ženy a matky do konce devátého měsíce po porodu.
ad 3. K dané problematice se rovněž vyjádřilo Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, které uvedlo, že pokud se týká noční práce žen, je Česká republika z hlediska ratifikovaných mezinárodních úmluv Mezinárodní organizace práce dosud vázána Úmluvou č. 89 o noční práci žen z roku 1948 - revidovanou a Protokolem z roku 1990 k této úmluvě.
Zmiňovaná Úmluva č. 171 z roku 1990 o noční práci nebyla vládou České a Slovenské Federativní Republiky ani České republiky a ani parlamenty obou republik schválena. Vláda České republiky uložila tomuto ministerstvu připravit další legislativní práce tak, aby bylo dosaženo souladu právního řádu České republiky (dříve České a Slovenské Federativní Republiky) s ustanoveními Úmluvy č. 171 z roku 1990. Podle názoru ministerstva se jedná o žádoucí proces harmonizace právních aktů Evropského společenství s vnitrostátními právními akty České republiky. Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky zastává názor, že jak z hlediska vnitřního členění Mezinárodní organizace práce, tak i z hlediska mezinárodního práva není Úmluva č. 89 úmluvou o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky.