§ 1.
1. Procesní soud může k návrhu žalovaného, když to jeho hospodářský stav ospravedlňuje a věřitel tím neutrpí nepoměrné újmy, pro soukromoprávní peněžité pohledávky před 1. srpnem 1914 vzniklé, pokud v § 3 není něco jiného ustanoveno, určití v rozsudku delší lhůtu ke splnění než zákonnou.
2. Lhůta povolena býti může pro celou pohledávku nebo její část, ale nikoliv přes 30. červen 1919. Příročí, povolené soudem podle nařízení ze dne 20. prosince 1917, z. ř. čís. 494, až do 31. prosince 1920 považuje se za prodloužené včetně do 31. března 1919. Soud může však vyslechna odpůrce (§ 56 ex. ř.) povoliti ještě další lhůtu nejdéle do 30. září 1920 nebo ji zkrátiti.
3. Žalovaný jest povinen osvědčiti skutková tvrzení, o něž opírá svůj návrh.
4. Soud může povoliti lhůtu pod podmínkou, že dlužník dá jistotu.
5. Do usnesení druhé stolice, ať povolujícího neb odpírajícího příročí není opravného prostředku.
6. Podal-li věřitel žalobu přes to, že dlužník ho mimosoudně o poshovění žádal a žádost zřejmě odůvodnil, a uznal-li dlužník žalobní nárok ihned při prvním roku, nahradí věřitel náklady rozepře, když soud povolí příročí, jak bylo mimosoudně žádáno.