IV.
Časové účinky tohoto stanoviska
25. Jak plyne ze shora uvedeného, Ústavní soud dospěl k právnímu závěru, který se odchyluje od právního názoru vysloveného dříve ve vztahu k aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy v několika výše citovaných nálezech. Nárok na náhradu nemateriální újmy tedy nelze opřít o čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Jiná je však otázka, zda se tento odlišný právní závěr nutně musí projevit též v judikatorním odklonu z hlediska meritorního rozhodnutí nyní projednávaného případu. Při hledání odpovědi na takto položenou otázku Ústavní soud vycházel z několika základních úvah.
26. V aplikační praxi soudů je jistě možné, aby docházelo k tzv. judikatorním odklonům (změnám). Tento jev je do značné míry přirozený, neboť odráží skutečnost, že proces interpretace a aplikace práva není statický, nýbrž dynamický, a soudy, poctivě hledající nejsprávnější a nejspravedlivější řešení rozhodovaných případů, mohou později dospět k přesvědčení, že řešení, které volily dříve, není z řady důvodů optimální. Nedokázaly např. zcela domyslet všechny možné argumentační roviny věci, dopustily se logické chyby, vnímají nutnost zohlednit vývoj právní doktríny, cítí potřebu zareagovat na rozhodovací činnost zahraničních či mezinárodních soudů anebo se změní celkový kontext právní úpravy. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11, "změna judikatury, zvláště jedná-li se o judikaturu ustálenou, nutně vždy vyvolává konflikt mezi potřebou právní jistoty a požadavkem materiální správnosti soudního rozhodnutí. V tomto ohledu však hraje významnou roli postulát vnitřní otevřenosti soudního rozhodování jako podstatný strukturální element nezávislého nalézání práva a příkaz spravedlivého procesu. Nutno také jistě souhlasit s tím, že judikatura, zvláště ustálená, upevňuje právní očekávání dotčených osob, současně však neexistuje žádné ústavně chráněné očekávání v její 'nezměnitelnost' neboť po formální stránce tato představuje (nanejvýše) subsidiární pramen práva a jako takový - ve srovnání se zákonem - může zakládat podstatně 'slabší' očekávání dotčených osob, z faktického hlediska pak dané očekávání je v kontrastu s obvykle přítomným prvkem nejistoty ohledně výsledku sporu."
27. V každém případě však platí, že k judikatorním odklonům by mělo docházet spíše výjimečně, a že by tedy neměly být pravidlem. Jakýkoliv judikatorní odklon výše postaveného soudu, který provádí sjednocování judikatury, totiž způsobuje určité "rozkolísání" rozhodovací činnosti soudů níže postavených, navozuje právní nejistotu a může vést k obtížnější předvídatelnosti práva. Každý soud, který k judikatornímu odklonu přistupuje, si proto musí být velmi dobře vědom těchto rizik a "negativních externalit", a měl by proto respektovat zásadu zdrženlivosti a sebeomezení. Prostě řečeno, i stabilní (byť nikoliv optimální) judikatura je hodnotou per se. Jak proto v minulosti opakovaně uvedl Ústavní soud, změnu ustálené judikatury lze nepochybně považovat za negativní z hlediska principů právní jistoty a důvěry občanů v právo, nelze ji však považovat za negativní obecně, naopak proces "zkvalitňování" práva je jevem prospěšným, a tudíž i žádoucím, a z toho důvodu se nemůže vyhnout ani justici, včetně nejvyšších soudů [srov. nálezy ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU 473) a ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)]. Ne vždy lze ovšem takovou změnu považovat za skutečně nezbytnou, a proto Ústavní soud v této souvislosti v minulosti akcentoval princip zdrženlivosti; pravidlem by tak mělo být, že není-li zcela jasné, který z výkladů si zaslouží přednost, měla by být zachována dosavadní judikatura (non liqued).
28. V případě Ústavního soudu je třeba připomenout a zdůraznit, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, což je třeba nazírat jednak jako objektivní kategorii, v případě řízení o ústavní stížnosti však zejména jako imperativ ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. Tento úkol, byť samozřejmě svěřený všem soudům (čl. 4 Ústavy České republiky), je totiž nejvíce akcentován právě u Ústavního soudu.
29. Pokud proto Ústavní soud v konkrétním případě zvažuje, zda je namístě přistoupit k judikatornímu odklonu, nemůže abstrahovat od právních vztahů, jejichž výklad by se v důsledku tohoto odklonu změnil. Se značnou dávkou zjednodušení přitom lze tyto vztahy rozdělit na vztahy vertikální a horizontální, kdy vertikálním vztahem je míněn vztah čistě mezi jednotlivcem a státem (resp. veřejnou mocí, viz např. daňové řízení), zatímco horizontální vztah se odehrává primárně mezi soukromoprávními subjekty navzájem (typicky občanskoprávní spor). Jinak řečeno, zatímco u typicky vertikálních vztahů se důsledky judikatorního odklonu mohou negativně projevit buď pouze u státu (veřejné moci), anebo naopak jen u dotčeného jednotlivce, je tomu u horizontálního vztahu tak, že se promítne do právní sféry některého soukromého subjektu vždy. Ústavní soud by proto měl pečlivě vážit dopady případného judikatorního odklonu nejvíce tehdy, pakliže se jeho negativní dopady projeví ve sféře soukromé osoby, jejíž základní práva je povinen chránit.
30. Jakkoliv tedy judikatorní odklon nepochybně je způsobilý narušit zmíněnou právní jistotu a stabilitu judikatury vždy, s největší obezřetností by měl Ústavní soud přistupovat právě k těm případům, kdy se jedná o čistě vertikální vztah a důsledky judikatorního odklonu se projeví negativně právě jen u jednotlivce. Jak totiž Ústavní soud setrvale traktuje, vychází z principu primátu jednotlivce před státem, a tedy z ochrany jeho ústavně zaručených základních práv právě vůči veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu proto není a ani nemůže být ochrana vrchnostensky vystupujícího státu před jednotlivci, nýbrž právě naopak: ochrana základních práv jednotlivců proti státu, potažmo veřejné moci.
31. V nyní projednávané právní otázce je zřejmé, že judikatorní odklon, který by spočíval pouze v konstatování nemožnosti postupu podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy v případě uplatněných nároků na nemateriální újmu za zásah do osobní svobody, ke kterému došlo před závazností Úmluvy pro Českou republiku, by v případě čistě retrospektivního řešení nutně vedl k zamítání těchto uplatněných nároků, o nichž zatím ještě nebylo rozhodnuto. Stalo by se tak přitom za situace, kdy Ústavní soud po dobu několika let jejich oprávněnost uznával a kdy tyto nároky v důsledku judikatury Ústavního soudu akceptovaly i obecné soudy [viz nálezy ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497), ze dne 4. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3439/11 (N 37/68 SbNU 379), ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12, ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 4877/12, ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 500/13, ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 644/13 a IV. ÚS 2265/13 (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Někteří navrhovatelé proto zřejmě teprve na základě znalosti této judikatury svoje nároky uplatnili, neboť očekávali, že jim bude vyhověno. Z povahy věci je navíc zřejmé, že se jedná pouze o omezený počet případů, kterých se tyto judikatorní závěry mohou přímo týkat.
32. Na základě těchto obecnějších úvah se proto Ústavní soud zabýval tím, zda z pouhé nemožnosti postupu podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy nutně plyne, že těmto - v současnosti již uplatněným - nárokům nelze vyhovět. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.
33. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, judikatorní odklon, který je tímto stanoviskem proveden, může mít buď prospektivní, anebo též retrospektivní účinky. Ohledně jeho prospektivních účinků, tedy ve vztahu k potenciálním řízením, která ještě nebyla zahájena, nelze vznášet žádné rozumné pochybnosti, a proto není třeba v tomto směru ani blíže argumentovat.
34. Ve vztahu k účinkům retrospektivním však Ústavní soud vychází z toho, že se v daných případech jedná o čistě vertikální vztah mezi státem a žadatelem o odškodnění za nemajetkovou újmu, kdy proto použitím (byť i nesprávného) právního názoru nemůže dojít k poškození právní sféry jiných osob. Je třeba vycházet rovněž z toho, že Ústavní soud rozhoduje za situace, kdy v několika jiných a právně srovnatelných případech již bylo navrhovatelům vyhověno. Učinit za této situace judikatorní odklon v neprospěch několika navrhovatelů (čistá prospektivita), v jejichž případě zatím ještě vyhověno nebylo, by proto Ústavní soud považoval za zjevně nespravedlivé, a vytvářel by tím další nerovnost a křivdu, a to i v rámci této skupiny osob, které se nacházely v principiálně srovnatelné právní situaci, řádně se domáhaly svých práv, nicméně jen některé z nich měly to "štěstí", že jejich případy byly rozhodnuty ještě před tímto judikatorním odklonem.
35. Je přitom notorietou připomínat, že otázka soudních rehabilitací představuje (pouze) jednu ze složek snah o vyrovnání se s předlistopadovým totalitním komunistickým režimem, který porušoval základní práva a svobody jednotlivců. Při jejím výkladu je proto třeba volit nikoliv restriktivní, nýbrž extenzivní přístup. V opačném případě by se totiž mohl i v našich podmínkách naplnit smutný povzdech známé východoněmecké disidentky a bojovnice za lidská práva Bärbely Bohleyové, která na margo zúčtování s minulostí uvedla: "Obyvatelé NDR si přáli spravedlnost, a namísto toho dostali právní stát."
36. Ústavní soud proto uzavírá, že judikatorní odklon učiněný v tomto stanovisku nelze vykládat tak, že se vztahuje retrospektivně i na řízení, která byla zahájena před jeho vydáním, nýbrž je třeba ho aplikovat pouze pro futuro (prospektivně).
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali ke stanovisku pléna soudci Jan Filip, Vladimír Kůrka, Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek.
******************************************************************