I.
Dne 28. března 1996 obdržel Ústavní soud České republiky návrh Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině č. 94/1963 Sb. (dále jen "zákon o rodině").
Krajský soud v Brně, senát 16 Co, v řízení o odvolání navrhovatele JUDr. I. I. proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. dubna 1994 č. j. Nc 702/94-13 ve věci nezrušitelného osvojení zletilé M. Z. dospěl k závěru, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to s článkem 3 odst. 1 a 3, jakož i s článkem 1 v návaznosti na ustanovení Deklarace práv dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.), a proto se rozhodl pro postup podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Svým usnesením ze dne 5. prosince 1995 sp. zn. 16 Co 473/94 odvolací řízení přerušil a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení části ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině, ve znění zákonů č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb.
V odůvodnění svého návrhu navrhovatel především v úvodu konstatuje, že napadené ustanovení kogentní povahy nedovoluje osvojení zletilého dítěte. Takto koncipované ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je podle jeho názoru v rozporu s právním předpisem vyšší právní síly - ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. - v kontextu s Deklarací práv dítěte (dále jen "Deklarace") publikovanou pod č. 104/1991 Sb. Poukazuje na článek 3 odst. 1 Listiny a článek 1 Listiny s tím, že rovnost práv občanů, tedy obecná platnost a zaručenost základních práv a svobod pro všechny občany a též obecně rovnocenná ochrana těchto práv, je stěžejním principem právního řádu společnosti, a proto též je vyjádřena hned v úvodních pasážích základního zákona státu - Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Tento princip - z hlediska struktury právního řádu - může být prolomen pouze právní normou téže právní síly vytvořené na základě týchž pravidel svého přijetí, která znesnadňují její negaci (čl. 9 odst. 1 Ústavy). Úvaha navrhovatele o rozporu ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině s předpisy vyšší právní síly, jak dále v odůvodnění svého návrhu uvádí, vychází z předpokladu, že zvýšená ochrana práv dětí (nezletilých) je sama o sobě narušením uvedeného principu, avšak narušením, které uvedenému principu plně koresponduje, neboť je odůvodněna jednak Listinou (čl. 32 odst. 1 věta druhá), jednak Deklarací. Meze této ochrany jsou též těmito předpisy dány - z článku 32 odst. 1 Listiny vyplývá, že se jedná o zvláštní ochranu, z Deklarace je pak nutno dovodit, že tyto meze jsou dány tím, že dítě zvláštní ochranu potřebuje pro svou tělesnou a duševní nezralost. Z uvedeného (a též i z celkové koncepce Deklarace) je nutno dovodit, že se jedná o ochranu těch práv, která není dítě schopno si zabezpečit samo, přičemž tato ochrana směřuje, resp. má dítě chránit proti svévolným zásahům ostatních subjektů - osob, státu a institucí - např. právo dítěte na jméno, státní příslušnost (čl. 7 Deklarace), na zachování totožnosti (čl. 8 Deklarace), na svobodu projevu, myšlení, svědomí, náboženství, sdružování, shromažďování (čl. 13 - 15 Deklarace), zákaz trestů, násilí (čl. 19 Deklarace), právo na humanitární pomoc v případě ozbrojeného konfliktu (čl. 38 Deklarace) apod. Těmito mezemi je vymezena zvláštnost ochrany práv dítěte, a pokud se výjimečná ochrana dítěte v těchto mezích prostřednictvím předpisů nižší právní síly (zákonů) aplikuje do konkrétního právního života, pak nelze hovořit o tom, že by taková ochrana byla v rozporu s principem rovnosti práv všech občanů. Na druhé straně je však nutno dovodit, že tam, kde výlučná ochrana práv dítěte nevyplývá z principů vyjmenovaných v Deklaraci, je již v rozporu s principem rovných práv pro všechny občany. K tomu navrhovatel dodává, že čl. 21 Deklarace, věnující se osvojení, má za účel chránit dítě proti zneužití institutu osvojení, avšak nestanoví výlučné právo pouze dítěte na osvojení.
Současná úprava osvojení je koncipována jako výlučné právo nezletilého dítěte na osvojení. Toto právo však dle názoru navrhovatele (je-li koncipováno jako tzv. zvláštní právo) není zahrnuto v mezích zvláštní (výlučné) právní ochrany dítěte, která je dána Deklarací, a proto je v rozporu s principem rovnosti občanů v právech (čl. 1 Listiny). Navrhovatel tím, jak zdůrazňuje, neodpírá dítěti právo na osvojení, pouze zastává stanovisko, že je protiústavní, je-li toto právo koncipováno jako výlučné právo nezletilého dítěte.
Poukazuje dále na to, že současná právní úprava osvojení vychází z původní koncepce osvojení jako nahrazení rodinných vztahů tam, kde jsou tyto vztahy, ať již z objektivních či subjektivních důvodů, zpřetrhány, a má za úkol chránit především práva nezletilého dítěte - na zajištění řádné výchovy, odpovídající výživy a řádný a zdravý vývoj dítěte v dospělého jedince. Pomíjí však, že mohou existovat i důvody a zájem ostatních na osvojení, že osvojení zasahuje nejen do rodinněprávních vztahů, ale prostřednictvím těchto vztahů i do vztahů např. majetkoprávních, bytových apod. (pokud se týká vztahů právních) a neméně i do vztahů společenských. V této souvislosti navrhovatel odkazuje také na to, že i některé okolní státy institut osvojení zletilého znají. Navrhovatel uznává, že zákon svou celkovou koncepcí vychází z principu, že lze osvojit pouze nezletilé dítě, a tak jsou také stanoveny podmínky pro osvojení, ale vzhledem k tomu, že pouze v napadeném ustanovení je tento princip vyjádřen kogentně, navrhuje buď zrušení uvedeného ustanovení jako celku, anebo s ohledem na jazykové a logické vyjádření kogentnosti tohoto ustanovení spojkou "a to" zrušení těchto slov v napadeném ustanovení, aby § 65 odst. 2 zákona o rodině zněl: "Osvojit lze nezletilého, jen je-li mu osvojení ku prospěchu."