XI.
Ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny) spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž vina obviněného (obžalovaného) má být zjištěna; tyto ústavní záruky se promítají i do procesního předpisu, trestního řádu (§ 33 odst. 1 tr. ř.), který ve shodě s Ústavou je vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§ 33 odst. 1, § 37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný (obžalovaný) oprávněn uplatnit v kterémkoli stádiu neskončeného řízení (§ 37 odst. 2 tr. ř.); je proto vždy věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§ 37 tr. ř.) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Za uskutečněnou volbu ovšem obviněný (obžalovaný) nese odpovědnost sám, a již proto není obecný soud oprávněn posuzovat "kvalitu" obhajoby či "nečinnost" obhájce, neboť jemu (obhajovanému) nelze upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit; opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a případně též jistou - zřetelně nežádoucí a především ústavně nepřípustnou - formu státní kontroly nad jeho výkonem.
Obdobně platí uvedené i v případech, kdy obviněný (obžalovaný) svého práva na volbu obhájce nevyužije; toliko tehdy, jde-li o řízení, v němž obviněný (obžalovaný) ex lege obhájce mít musí, je obecný soud oprávněn (povinen) při neuskutečněné volbě obhájce, obviněnému (obžalovanému) obhájce ustanovit (§ 38 odst. 1 tr. ř.), aniž by však i v takovém případě byl oprávněn na výkon přikázané obhajoby jakkoli dozírat (§ 41 odst. 1, 2, 6 tr. ř.).
Z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení před soudem (jinými orgány veřejné moci) ovšem současně vyplývá obhájcova povinnost nejen podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona (§ 41 tr. ř., § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), ale současně též jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání; za splnění povinností daných ustanovením § 41 odst. 1, 2 a 6 tr. ř. však obhájce odpovídá nikoli soudu (orgánu veřejné moci), ale obhajovanému, příp. orgánu, jemuž je kárně podroben (§ 32 zákona č. 85/1996 Sb.), a proto poruší-li obhájce při výkonu obhajoby jemu svědčící povinnosti (nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis a nejde-li přitom o trestný čin), nelze nápravu zjednat jinak než cestou České advokátní komory.
Pro takto ústavně pojímané právo na obhajobu neobstojí vývody předsedy senátu a obsahově zcela totožné stanovisko vrchního státního zástupce, totiž že "opodstatněnost a především legálnost zvoleného postupu" (tj. možnost za současného trvání zastoupení obžalovaného zvoleným obhájcem vedle něj obhájce ustanovit aplikací analogického ustanovení § 39 odst. 1 tr. ř.) je odůvodněn nejen teorií trestního řízení, ale i možností zneužití práva na volbu obhájce (nečinnost obhájce, opakovaná jeho volba apod.), které by mohlo vést k nekontrolovatelnému prodlužování trestního řízení, popřípadě k nemožnosti je vůbec ukončit".
Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení "na poslední chvíli", jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán.
Ostatně dříve zmíněná stanoviska odvolacího soudu a vrchního státního zástupce zcela přehlížejí, že v posuzované věci zřejmě nebyla splněna ani podmínka daná ustanovením čl. 40 odst. 3 al. 1 Listiny, neboť lze mít vážné a důvodné pochybnosti o tom, že ve věci - jak orgány činné v trestním řízení opakovaně v různých rozhodnutích shodně tvrdí - "náročné a skutkově a právně složité", měl obhájce ustanovený dne 23. ledna 1996 dostatek času k řádné přípravě, měl-li stěžovatele účinně hájit u veřejného zasedání nařízeného na den 6. února 1996.
Z takto rozvedených zásad posléze vyplývá, že nahradit v řízení před soudem (v přípravném řízení) zvoleného obhájce obhájcem ustanoveným, příp. vedle zvoleného obhájce vnutit obžalovanému (obviněnému) obhájce ex offo, je v zásadě ústavně nepřípustné, a to i tehdy, jestliže (kupř. z hlediska délky vyšetřovací vazby) hrozí nebezpečí z prodlení. Je totiž věcí státu (a soudní moci samotné), aby pro výkon spravedlnosti vytvořil takové podmínky, které by umožňovaly splnit limity, které si sám zákonem stanovil (srovnej shodně nález ve věci IV. ÚS 55/94 - č. 42 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, C. H. Beck Praha, 1995), stejně jako je povinností orgánů soudní moci těchto limitů dbát.
Pod těmito aspekty jeví se proto ústavní stížnost stěžovatele důvodná, a proto nezbylo, než jí jako takové vyhovět a rozhodnutí v rozsahu zřejmém z výroku sub. I a III znělky tohoto nálezu, vydaná obecnými soudy v řízení postiženém procesními vadami, zrušit (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), a to včetně rozhodnutí obecného soudu I. stupně (rozsudku ze dne 14. května 1996 sp. zn. 42 T 16/95), neboť i toto rozhodnutí má svůj věcný i procesní podklad ve zrušeném rozhodnutí obecného soudu II. stupně jako soudu odvolacího.