VÍDEŇSKÁ ÚMLUVA
o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám
(23. srpna 1978)
Státy, které jsou stranami této úmluvy,
majíce na zřeteli, že proces dekolonizace přivodil hluboké proměny mezinárodního společenství,
majíce rovněž na zřeteli, že v budoucnu mohou další faktory vést k případům sukcese států,
jsouce přesvědčeny za daných okolností o nezbytnosti kodifikace a pokrokového rozvoje pravidel o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám jako prostředku k zajištění větší právní jistoty v mezinárodních vztazích,
konstatujíce, že zásady svobodného souhlasu, dobré víry a pacta sunt servanda jsou obecně uznávány,
zdůrazňujíce, že trvalé dodržování obecných mnohostranných smluv týkajících se kodifikace a pokrokového rozvoje mezinárodního práva a smluv, jejichž předmět a účel představují zájem mezinárodního společenství jako celku, má zvláštní význam pro posílení míru a mezinárodní spolupráce,
majíce na paměti zásady mezinárodního práva vtělené do Charty Organizace spojených národů, jako jsou zásady rovnoprávnosti národů a práva národů na sebeurčení, svrchované rovnosti a nezávislosti všech států, nevměšování do vnitřních věcí států, zákazu hrozby silou nebo použití síly a všeobecného a účinného dodržování lidských práv a základních svobod pro všechny,
připomínajíce, že Charta Organizace spojených národů požaduje dodržování územní nedotknutelnosti a politické nezávislosti každého státu,
majíce na mysli ustanovení Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969,
majíce rovněž na mysli článek 73 uvedené úmluvy,
potvrzujíce, že otázky smluvního práva, vyjma těch, které vznikají v souvislosti se sukcesí států, jsou upravovány příslušnými pravidly mezinárodního práva včetně pravidel obyčejového práva obsažených ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu z roku 1969,
potvrzujíce, že pravidla mezinárodního práva obyčejového nadále upravují otázky neupravené ustanoveními této úmluvy,
dohodly se na následujícím: