II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení
12. Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal Ústavní soud předmětný návrh Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 4. 1. 2008 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing. Miloslav Vlček zrekapituloval proces přijetí zákona č. 337/1992 Sb., poukázal na jeho novelizaci provedenou zákonem č. 230/2006 Sb. (jehož proces přijetí rovněž shrnul) a vyjádřil stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v obou případech při projednávání uvedených zákonů ve shodě s právní procedurou a v přesvědčení, že přijaté zákony jsou v souladu s ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Předseda Poslanecké sněmovny vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
13. Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal Ústavní soud návrh i Senátu Parlamentu České republiky. Ve vyjádření ze dne 3. 1. 2008 jeho předseda MUDr. Přemysl Sobotka přisvědčil názoru vyslovenému navrhovatelem, že ani nová úprava, která byla včleněna do zákona o správě daní a poplatků na základě zákona č. 230/2006 Sb., se nevyrovnala s výše uvedeným problémem dostatečně, zejména pokud se týká postavení ručitele jako tzv. třetí osoby, a pravděpodobně bude v budoucnosti přinášet obdobné problémy jako úprava předešlá. Teoreticky koncepce kontroly ústavnosti tvoří logický celek, neboť nelze jinak než trvat na tom, že Ústavní soud, pokud se týká zrušování právních předpisů, může být formálněprávně nadán pouze pravomocí zrušovat ustanovení či předpis v jeho "posledním" schváleném, rozumí se platném znění. Z praxe však lze dovodit, že aplikace ustanovení § 66 a 67 zákona o Ústavním soudu v souvislosti s institutem přerušení řízení ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy, resp. podle § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu působí čas od času při svém naplňování obtíže, které je však možné v mnoha případech spíše přičíst překotně přijímaným změnám právního řádu. Nicméně tyto okolnosti, které nemohou dotčené osoby víceméně ovlivnit, by neměly jít na jejich úkor.