I. A
Dne 19.12.1994 obdržel Ústavní soud České republiky ústavní stížnost stěžovatele Ing. W.M. proti rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 28.4.1994 č.j. PÚ-3457/92. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení:
a) ustanovení § 4 odst. 1 a 2 a § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území" a ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území" a
b) ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona, pokud stanoví přesné lhůty k uplatnění nároků.
Stěžovatel se domáhá ke dni 1.2.1995 zrušení uvedených částí ustanovení § 4 odst. 1 a 2 cit. zákona, neboť podle jeho názoru jsou jimi porušena ustanovení čl. 1 a 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a konečně i čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Svůj návrh blíže nezdůvodňuje, poukazuje však souhlasně na nález Ústavního soudu ze dne 12.7.1994, který byl vyhlášen pod č. 164/1994 Sb., a na jeho odůvodnění.
Vzhledem k tomu, že již uplynula lhůta pro uplatnění těchto nároků podle § 13 odst. 1 a 2 cit. zákona, bylo by podle stěžovatele odstranění překážky spočívající ve zrušení podmínky trvalého pobytu na území České republiky zbytečné, pokud by "současně nedošlo ke zrušení přesně stanovených lhůt pro uplatnění nároků vyplývajících z tohoto zákona a stanovení nového dne účinnosti, od něhož bude možno tyto nároky uplatnit."
Skutková stránka případu je následující. Dne 28.12.1992, tedy v zákonem stanovené lhůtě, uplatnili stěžovatel Ing. W.M. a dále J.M., osobní data nezjištěna, bytem Sydney, Austrálie a G.L., roz. M., osobní data nezjištěna, bytem USA, podle § 9 odst. 1 cit. zákona nárok k blíže specifikovaným nemovitostem.
Pozemkový úřad Okresního úřadu Plzeň-sever došel k závěru, že ani u jednoho z navrhovatelů nejsou splněny podmínky § 4 cit. zákona, tzn. že nejsou občany České republiky a nemají trvalý pobyt na jejím území. Proto již další dokazování neprováděl. S ohledem na nesplnění uvedených podmínek podle § 4 cit. zákona rozhodnutím č.j. PÚ-3457/92 ze dne 28.4.1994 určil, že uvedené osoby včetně stěžovatele nejsou vlastníky předmětných nemovitostí a nepřísluší jim za ně poskytnutí náhrady. Stěžovatel byl současně poučen o možnosti přezkoumání rozhodnutí krajským soudem. Této možnosti však nevyužil. Předmětné rozhodnutí proto nabylo dne 3.6.1994 právní moci. Dne 19.12.1994 obdržel Ústavní soud stížnost spojenou s návrhem na zrušení uvedených ustanovení cit. zákona.
Stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 15.12.1994. Její součástí je i předložení listiny, která dokazuje, že v době uplatnění nároku byl stěžovatel na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra Česká republiky č.j. VSP/3-53/1239/90-786 ze dne 26.7.1990 občanem České republiky. II. senát Ústavního soudu došel s přihlédnutím k ustanovení § 75 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k závěru, že navrhovatel splňuje podmínky ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., řízení přerušil a návrh na zrušení předmětných ustanovení postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy v části týkající se návrhu na zrušení podmínky trvalého pobytu v ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Svým doplňujícím usnesením ze dne 15. června 1995 postoupil k rozhodnutí pléna Ústavního soudu i zbývající část návrhu požadující zrušení ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 39/1993 Sb. Dne 15. června 1995 soudce zpravodaj odmítl část návrhu požadující zrušení ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.