II.
Argumentace navrhovatelky
3. Navrhovatelka tvrdí, že napadená ustanovení dávají normativní základ pro jinak neomezený a nepřípustný zásah do práva na pomoc v hmotné nouzi, porušují princip individuální odpovědnosti a zavádějí princip kolektivní odpovědnosti. Ve svém důsledku porušují zákaz odepřít základní právo na základě příslušnosti k rodu a jsou nepřiměřenou sankcí.
4. Práva na pomoc v hmotné nouzi zaručeného v čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat jen v mezích zákonů, které toto základní právo provádějí. Podle navrhovatelky je rozsah daného práva na zákonné úrovni vymezen poměrně přesně v § 2, 3 a 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Vzhledem k tomu, že ústavně zaručené právo je v rozsahu a podmínkách stanoveno až běžným (sc. podústavním) zákonem, stává se definice uvedená v tomto zákoně součástí ústavního práva v materiálním slova smyslu a požívá podle čl. 41 odst. 1 Listiny ochrany na úrovni ústavního pořádku. Napadená ustanovení nemění zákonnou definici hmotné nouze, nemění okruh adresátů dávek v hmotné nouzi, pouze umožňují, aby specifikované dávky pomoci v hmotné nouzi bylo možno užít, v některých případech až do výše 100 %, k uspokojení pohledávky vzniklé v sankčním přestupkovém řízení. Umožňují tedy vyvolat stav, kdy konkrétní osoba pomoc v hmotné nouzi nedostane. Napadená ustanovení tedy nadřazují zájem na vymožení některých pokut nad právo na pomoc v hmotné nouzi, což je podle navrhovatelky nepřípustné. Sociální právo chráněné v čl. 30 odst. 2 Listiny je potlačeno za účelem dosažení zájmu, který nemá ústavněprávní ochranu. Právo na pomoc v hmotné nouzi je tak možno v některých případech zcela vyprázdnit, což podle navrhovatelky představuje zásah do práva na lidskou důstojnost.
5. Podle navrhovatelky umožňuje napadená úprava zbavit dávky pomoci v hmotné nouzi nejen pachatele přestupku, ale s ním i osoby společně posuzované ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Nejde pouze o nepřímý dopad, ale jde o přímý dopad na osoby společně posuzované, které se nedopustily přestupku, neboť i jejich dávku lze užít na úhradu pokuty. Tato kolektivní odpovědnost je sice v zájmu nezaopatřených dětí omezena tím, že dávka je chráněna do výše 1 970 Kč pro děti ve věku do 6 let, do výše 2 420 Kč pro děti ve věku od 6 do 15 let a ve výši 2 770 Kč pro děti ve věku od 15 do 26 let. Průměrná výše doplatku na bydlení pro celou rodinu v květnu 2021 dosahovala výše 8 587 Kč. Zachování doplatku na bydlení jen pro nezaopatřené děti ve zmíněných částkách představuje zásadní ekonomický zásah za předpokladu, že z redukované částky musí vyžít celá rodina. V rodinách, ve kterých nezaopatřené děti nejsou, může být dávky zbavena i osoba staršího věku nebo osoba zdravotně postižená, o kterou se ostatní členové rodiny starají. Napadená úprava umožňuje bezprostřední postih pomoci v hmotné nouzi také u osoby bezúhonné, a to na základě jednání jiné osoby, za kterou postižená osoba nenese žádnou právní odpovědnost. Jde tak o nepřípustný kolektivní trest, který porušuje čl. 3 odst. 1 Listiny, podle něhož se základní práva a svobody zaručují bez ohledu na příslušnost k rodu.
6. Napadená právní úprava vytváří podle navrhovatelky situaci, v níž osoba, která se dopustí přestupku a je současně osobou v hmotné nouzi, pocítí dopady sankce významně jinak než jiná osoba. Správní orgán za spáchání přestupku uloží trest, při kterém vezme v úvahu obvyklé okolnosti, následně však bude vykonán trest, který bude svým dopadem jiný a citelnější, popř. bude vykonán na jiné osobě. Dochází tak k odlišnému postupu ve srovnání s osobou, která není v hmotné nouzi. Není právně uznatelné, aby důsledky formálně identických sankcí nesly osoby výrazně odlišně na základě svého bohatství.
7. Navrhovatelka poukazuje na to, že podle § 323 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, lze opakovaně odložit trest odnětí svobody nepřevyšující jeden rok, zejména mohl-li by výkon trestu mít pro odsouzeného nebo jeho rodinu mimořádně těžké následky. Naproti tomu napadená právní úprava umožňuje, aby za přestupek, tj. méně závažný čin v porovnání s trestným činem, osoby dotčené chudobou čelily invazivnějšímu a lidská práva ohrožujícímu způsobu výkonu rozhodnutí. Podle navrhovatelky zakládá napadená úprava neakcesorickou nerovnost, neboť umožňuje zásah do práva na pomoc v hmotné nouzi u málo závažných přestupků, kdežto u závažnějších přestupků (např. v oblasti ochrany životního prostředí) podobný důsledek nastat nemůže.
8. Osoba v hmotné nouzi, která musí saturovat své základní životní potřeby, nemá mnoho možností, jak řešit provádění srážek z příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení. Může si prostředky opatřit nelegálně, pracovat tzv. "načerno", případně se zadlužit. První dva způsoby jsou nelegální, třetí je sice legální, ale implikuje vznik dalších problémů v budoucnu. Napadená ustanovení tak podporují fenomén pasti sociální exkluze. Navrhovatelka odkazuje na studie, které podle ní dokládají, že snížení dávek z podobných důvodů vede k nárůstu kriminality. Má-li být účelem napadené úpravy zájem na snížení kriminality, pak skutečnost, že přijaté legislativní řešení vyvolává účinek přesně opačný, znamená, že taková úprava nemůže obstát v testu rozumnosti.
9. Zrušení § 12 písm. b) zákona o některých přestupcích, ve znění zákona č. 327/2021 Sb., je navrhováno z důvodu, že toto ustanovení slouží výhradně k provedení napadených ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi, přičemž samo o sobě postrádá smysl.