III.
Ústavní soud se ústavností vymezení okruhu oprávněných osob v zákoně o mimosoudních rehabilitacích zabýval v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (ÚS, sv. 1, s. 279 - 291) a Pl. ÚS 33/96 (ÚS, sv. 8, s. 163 - 172).
V prvním z uvedených nálezů v úvodu své argumentace přitom posoudil interpretační význam preambule zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z níž vyplývá, že cílem zákona o mimosoudních rehabilitacích je "snaha zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989". První otázkou, kterou si Ústavní soud v této souvislosti položil, bylo, zda "zmírnění" následků "některých" křivd lze o ohledem na princip rovnosti chápat toliko ve vztahu k okruhu a intenzitě majetkových zásahů zejména do vlastnictví občanů v rozhodném období anebo zda je možné v něm spatřovat i zákonný prostor pro zúžení okruhu oprávněných subjektů s ohledem na jejich trvalý pobyt. Na danou otázku soud odpověděl záporně, když konstatoval, že prostor pro vyloučení určitých subjektů z okruhu těch, které znaky některého restitučního titulu naplní, z uvedené formulace preambule zákona dovodit nelze. Rámec možného omezení okruhu oprávněných osob je dle názoru Ústavního soudu dán pouze ustanovením čl. 11 odst. 2 Listiny, podle něhož zákon může stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů ČSFR, resp. České republiky. Z tohoto ustanovení pak dovodil závěr, že Listina v daném ustanovení "nezmocňuje zákonodárce ke stanovení dalších podmínek nabytí vlastnictví (ať už v rámci restitučního procesu či obecně)". A contrario tudíž platí, že čl. 11 odst. 2 Listiny zmocňuje zákonodárce ke stanovení podmínky státního občanství při nabývání vlastnictví v rámci restitučního procesu [přičemž okruh věcí stanovených zákonem, na které se vztahuje nárok na vydání věcí oprávněnými osobami, disponujícími státním občanstvím (ČSFR, resp. České republiky), je vymezen v § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích]. Na jiném místě odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 3/94 se shodně uvádí, že podmínka trvalého pobytu je "v rozporu s čl. 11 odst. 2 Listiny, který zmocňuje zákonodárce toliko stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice".
V návaznosti na uvedené závěry Ústavní soud k otázce ústavnosti podmínky státního občanství pro uplatnění nároku na vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/96 konstatoval, že čl. 11 odst. 2 Listiny je speciálním ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně nabývání a ochrany vlastnického práva (příkladem jeho promítnutí do právního řádu je § 17 zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon), přičemž je to právě čl. 11 odst. 2 Listiny, jenž vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství.
Ústavní soud se v uvedeném nálezu zabýval i souladem ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, jež upravuje podmínku státního občanství, i s Paktem. Pakt princip rovnosti upravuje v čl. 2 odst. 1 a v čl. 26. Rovnost dle prvního z uvedených ustanovení má povahu akcesorickou, čili vztahuje se pouze na rovnost v Paktu zakotvených právech, přičemž právo vlastnické mezi ně zařazeno není. Čl. 26 zakotvuje jednak rovnost před zákonem a jednak vyloučení diskriminace. V demonstrativním výčtu důvodů vylučujících nerovný přístup přitom není explicitně obsaženo státní občanství. Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názoru připouští při aplikaci čl. 26 Paktu nerovnost pouze za podmínky vyloučení libovůle, nebo pokud se zakládá na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích (reasonable and objective criteria). Za takové Ústavní soud v nálezu sp. zn Pl. ÚS 33/96 považoval důsledky plynoucí z čl. 11 odst. 2 Listiny, jakož i cíle restitučního zákonodárství a konečně právní úpravu státního občanství dle čl. II zákona č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství.
V návaznosti na závěry obsažené v uvedených nálezech, od nichž ani v posuzované věci neshledal Ústavní soud důvod se odchýlit, lze uvést následující.
Pokud z pohledu dosavadní judikatury Ústavního soudu podmínka státního občanství pro uplatňování nároku na vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích není v rozporu s ústavními zákony ani mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, nutno se zabývat základní otázkou, zda stejným zacházením i pro soudně rehabilitované osoby v případě uplatňování nároku na vydání majetku, vyplývajícího ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, zákonodárce neporušil ústavní princip rovnosti. Jinými slovy, zda zákonodárce tím, že aplikoval podmínku státního občanství na celou skupinu oprávněných osob dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, čili tím, že neodlišil subjekty a práva (tj. soudně rehabilitované osoby v podmínce státního občanství), ačkoli tak dle přesvědčení navrhovatelů učinit měl, neporušil ústavní princip rovnosti.
Ve své již ustálené judikatuře Ústavní soud interpretuje ústavní princip rovnosti z dvojího pohledu [Pl. ÚS 16/93 (ÚS, sv. 1, s. 194 - 195, 205 - 206), Pl. ÚS 36/93 (ÚS, sv. 1, s. 179), Pl. ÚS 5/95 (ÚS, sv. 4, s. 218), Pl. ÚS 9/95 (ÚS, sv. 5, s. 137)]. První je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý pak požadavkem ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování, tj. nepřípustnosti dotčení některého ze základních práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce. Z hlediska těchto kritérií nutno posuzovat i možnou protiústavnost v postupu zákonodárce, pokud neodlišil skupiny subjektů a jejich práva, ačkoli tak, s ohledem na ústavně relevantní okolnosti, učinit měl.
Navrhovatelé nad rámec obecných argumentů směřujících proti podmínce státního občanství poukazují u soudně rehabilitovaných osob na vyšší míru křivdy, kterou tyto osoby utrpěly v důsledku ztráty osobní svobody, a dále na právní účinky ex tunc rozhodnutí dle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušujících výroky o uložení trestu odnětí svobody a na ně navazujících výroků o propadnutí majetku.
Jakkoli tuto vyšší míru křivdy danou omezením osobní svobody nelze plně odčinit, její zmírnění je účelem speciálního zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jenž vytváří rozdíl v rozsahu satisfakce mezi soudně rehabilitovanými osobami a osobami oprávněnými dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nelze tudíž zákonodárci vytknout v této souvislosti nerozlišení postavení skupin subjektů (tj. soudně rehabilitovaných osob a oprávněných osob dle zákona o mimosoudních rehabilitacích) ohledně jejich práv, jež by porušovalo ústavní princip rovnosti.
U soudně rehabilitovaných osob, jež nesplňují podmínku státního občanství a nemohou tudíž uplatnit nárok na vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích a v jejichž případě byly vysloveny zrušující výroky o uložení trestu odnětí svobody a na ně navazující výroky o propadnutí majetku, nedochází tímto k nové expropriaci. Jakkoli tyto osoby nemohou uplatnit nárok na vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze v jejich případě apriori vyloučit uplatnění práva na reivindikaci podle občanského zákoníku (viz nález sp. zn. II. ÚS 43/94, in: ÚS, sv. 3, s. 99 - 102). Rozdíl v postavení obou skupin osob, tj. soudně rehabilitovaných splňujících podmínku státního občanství a osob tuto podmínku nesplňujících, pro uplatnění práva na vydání věci lze vyjádřit následujícím způsobem. Skupina první v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích je zvýhodněna odstraněním možnosti uplatnění námitky vydržení povinnou osobou, skupině druhé v režimu občanského zákoníku by nezbylo, než čelit této možné námitce držitele věci.
Dalším důvodem zamítnutí návrhu na zrušení části ustanovení § 19 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích byly možné diskriminační důsledky takovéhoto rozhodnutí. Novela občanského zákoníku č. 131/1982 Sb. v § 453a zakotvila možnost propadnutí majetku v občanském soudním řízení, dopustil-li se vlastník věci takového protiprávního jednání, jímž se trvale zbavil možnosti věc obvyklým způsobem užívat. Tímto institutem byl pak v praxi nahrazen institut propadnutí majetku v trestním právu, zejména v případech dle tehdejšího § 109 trestního zákona. Dle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o mimosoudních rehabilitacích je odnětí věci dle § 453a občanského zákoníku restitučním titulem, na jehož uplatnění dopadají důsledky nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/96. Zrušení podmínky státního občanství v § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, by pak vytvořilo novou diskriminaci pro uvedenou skupinu osob, pro niž má nález Pl. ÚS 33/96 účinky rei iudicatae.
Ústavní soud sdílí námitku navrhovatelů týkající se neúplného překladu čl. 26 Paktu ve vyhlášce č. 120/1976 Sb., jenž nezahrnul "jiné postavení" jako další znak vylučující diskriminaci. Tato skutečnost však nemění nic na jeho právních závěrech, a to i s ohledem na čl. 3 odst. 1 Listiny, jenž uvedený znak obsahuje a jímž Ústavní soud posuzoval možnost uplatnění ústavního principu rovnosti.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení části ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřené slovy ", splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 nebo 2 zákona," zamítl.
Jako obiter dictum považuje Ústavní soud závěrem za důležité zdůraznit, že jakkoli čl. 11 odst. 2 Listiny vytváří ústavní prostor pro omezení vlastnických práv osob bez státního občanství České republiky, nutno jej interpretovat s ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny, tj. s ohledem na požadavek minimalizace každého ústavně akceptovatelného omezení základního práva nebo svobody, restriktivně. V návaznosti na právní konstrukci zákona o mimosoudních rehabilitacích (upřednostňujícího vydání věci a subsidiárně v případě nemožnosti vydání zakotvujícího poskytování finančí náhrady) je věcí úvahy demokratického zákonodárce vytvořit prostor pro zmírnění následků některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem i u osob bez státní příslušnosti České republiky.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Kessler v. r.
Odlišné stanovisko zaujali k rozhodnutí pléna podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudci JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Antonín Procházka a JUDr. Eva Zarembová.
******************************************************************