I.
Dne 18. července 1995 podal JUDr. K. F., předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. III. ÚS 189/95. Ve stížnosti se domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 1995 č. j. 6 A 81/94-14, ve spojení s rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 23. března 1994 č. j. 53308309029903, a tvrdil, že došlo k jeho diskriminaci, porušení principu rovnosti občanů před zákonem, a tím k porušení práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 23. března 1994 č. j. 53308309029903 byl stěžovateli v souvislosti s jeho propuštěním ze služebního poměru vojáka z povolání podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, stanoven podle § 33 téhož zákona výsluhový příspěvek ve výši 4500 Kč měsíčně. Současně bylo vysloveno, že se podle čl. II zákona č. 304/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 391/1991 Sb., o platových poměrech soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů, ve znění zákona České národní rady č. 7/1993 Sb., výplata výsluhového příspěvku pozastavuje po dobu výkonu funkce soudce obecného soudu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání. Ministerstvo obrany České republiky (dále jen "Ministerstvo"), odbor sociálního zabezpečení, jako odvolací orgán dne 28. dubna 1994 pod č. j. 34/21-827-45/2 rozhodlo, že se podanému odvolání nevyhovuje, a napadené rozhodnutí v plném rozsahu potvrdilo. V odůvodnění se Ministerstvo odvolávalo na čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle něhož, pokud soudce vojenského soudu udělí souhlas s přidělením k určitému soudu, nepřísluší mu po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu výsluhového příspěvku podle zákona č. 76/1959 Sb.
Následně stěžovatel podal žalobu Vrchnímu soudu v Praze, v níž žádal zrušení rozhodnutí Ministerstva, odboru sociálního zabezpečení, č. j. 34/21-827-45/2. V žalobě uvedl, že správní orgány při svém rozhodování nesprávně aplikovaly zákon č. 304/1993 Sb. Zákon nabyl účinnosti až dnem 1. ledna 1994 a nemůže působit retroaktivně. Protože stěžovatel byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 31. prosince 1993, tedy před účinností zákona č. 304/1993 Sb., nelze ustanovení tohoto zákona na jeho případ použít, a proto mu má být výsluhový příspěvek vyplácen. Ustanovení čl. II zákona č. 304/1993 Sb. je porušením principu rovnosti občanů před zákonem, a je tudíž v rozporu s Listinou.
O této žalobě Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem č. j. 6 A 81/94-14 dne 26. května 1995 tak, že se žaloba zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Praze svůj rozsudek odůvodnil tím, že k zániku vojenských soudů došlo vzhledem k čl. 110 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") dnem 31. prosince 1993 (tedy ve 24.00 hod.). Zákon č. 304/1993 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1994 (v 00.00 hod.), tedy ve stejný okamžik. Jeho ustanovení proto dopadají na stěžovatele v plné míře. Kdyby tomu bylo tak, jak uvádí stěžovatel v žalobě, bylo by nutné dojít k závěru, že ustanovení čl. II zákona č. 304/1993 Sb. postrádá vůbec smysl a je zcela obsoletní (od počátku dne 1. ledna 1994 již nemohlo jít o souhlas soudce vojenského soudu, protože nic takového neexistovalo).
Vrchní soud v Praze se zabýval i otázkou, zda ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb. není v rozporu s principem rovnosti před zákonem. Argumentoval nálezem Ústavního soudu ČSFR, publikovaným pod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, s tím, že úprava čl. II zákona č. 304/1993 Sb. má své opodstatnění, vychází z veřejného zájmu, ze specifik služby v armádě apod. Státu je nutno přiznat i oprávnění, aby z poskytování některých výhod vyloučil určitou kategorii osob. Čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb. je právě takovým vynětím z výhod a podle názoru Vrchního soudu v Praze nelze toto ustanovení chápat jako neodůvodněnou nerovnost mezi bývalými vojenskými soudci a ostatními bývalými vojáky z povolání.
Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž mimo jiné namítal, že je obecně známo, že výplata výsluhového příspěvku je upírána jen bývalým soudcům někdejších vojenských obvodových a vyšších vojenských soudů, kteří setrvali ve služebním poměru vojáka z povolání až do dne 31. prosince 1993, tj. do samého zániku vojenských soudů podle Ústavy, a to zejména z toho důvodu, že na ně bylo naléháno, aby do tohoto data setrvali ve funkci a nezpůsobili kolaps vojenské justice. Výsluhový příspěvek je naproti tomu vyplácen bývalým soudcům vojenského kolegia Vrchního soudu v Praze, bývalým vojenským prokurátorům, kteří byli jmenováni soudci obecných soudů, pobírají jej bývalí soudci vojenských soudů, kteří vojenskou justici opustili před 31. prosincem 1993 a poté byli jmenováni soudci obecných soudů.
Nerovnost občanů před zákonem je dána podle stěžovatele i tím, že výsluhový příspěvek je podle uvedených předpisů vyplácen bývalým vojákům z povolání, kteří opustili vojenskou činnou službu, a to bez rozdílu, tedy nejen těm, jejichž vojenská specializace se jeví natolik úzkou, že jim neumožňuje v podmínkách přechodu do občanského života adekvátní uplatnění, ale i bývalým vojenským lékařům, zvěrolékařům, technikům apod., u nichž uvažovaný sociální aspekt evidentně chybí.