II.
Po posouzení návrhu navrhovatelky na zrušení ustanovení § 160 odst. 2 trestního zákona dospěl Ústavní soud k zamítavému stanovisku.
Ústavní soud se zabýval hodnocením formy i obsahu ustanovení o přijímání úplatku v § 160 trestního zákona, jakož i významem právní úpravy trestného činu úplatkářství a významem postihu této trestné činnosti z hlediska celospolečenského. Právní úpravu úplatkářství v oddílu třetím hlavy třetí zvláštní části trestního zákona je třeba posuzovat jako celek. Trestní zákon hovoří jednak o přijímání úplatku, jednak o podplácení. Pokud jde o přijímání úplatku, bude podle § 160 odst. 1 trestního zákona potrestán, kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijme nebo si dá slíbit úplatek, podle § 160 odst. 2 trestního zákona bude potrestán, kdo za okolností uvedených v odstavci 1 úplatek žádá, přičemž dle odstavce 3 se zvyšuje trestní sazba v případě, že se někdo této trestné činnosti dopustí jako veřejný činitel. Pokud jde o podplácení podle § 161 odst. 1 trestního zákona, dopustí se tohoto činu ten, kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu úplatek poskytne, nabídne nebo slíbí, přičemž dle odstavce 2 se opět trestní sazba zvyšuje v případě, že se tohoto jednání dopustí veřejný činitel. Skutková podstata všech uvedených trestných činů tedy spočívá v tom, že někdo úplatek žádá, přijme, slíbí nebo poskytne v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Obstarávání věcí obecného zájmu je tedy základním předpokladem naplnění skutkové podstaty těchto trestných činů. Stěžovatelka však ve své argumentaci směřující ke zrušení napadeného ustanovení jde dále a tvrdí, že podnikatel při své podnikatelské činnosti vykonávané na základě živnostenského listu a podle uzavřené obchodní smlouvy věci "obecného zájmu" vůbec obstarávat nemůže. Tím odděluje soukromoprávní a veřejnoprávní aspekty do dvou izolovaných sfér a pomíjí i skutečnost, že zákon neomezuje úplatek pouze na bezprostřední obstarávání věcí obecného zájmu, ale vztahuje tento pojem vůbec na činnosti podniknuté v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu. Užití vlivu na majetkovou komisi, která je poradním orgánem rady Městské části Praha 2, k tomu, aby nebylo zvýšeno stěžovatelce nájemné užívaného nebytového prostoru, je třeba chápat jako činnost podniknutou v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu.
Při posuzování výkladu tohoto pojmu lze souhlasit s námitkami navrhovatelky, že tento pojem není obsažen ve výkladových pravidlech § 89 trestního zákona a že obsah tohoto pojmu není zákonem vtělen do kategorizujícího výčtu náležitostí a je tudíž na soudech, aby provedly jeho výklad v jednotlivých případech, přičemž se mohou opřít o existující judikaturu, i když převážně z minulého období. Dle judikatury obecných soudů je obstarávání věcí veřejného zájmu činností, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb, pokud se jedná o záležitosti obecného (veřejného) zájmu. Lze souhlasit s tím, že výklad tohoto pojmu různými soudy může vytvářet dojem, že není jednotný, neboť zákon neposkytuje žádnou definici konkrétních pojmových znaků pro jeho posouzení, a rovněž lze souhlasit i s tím, že zcela jednoznačný obsah tohoto pojmu v zákoně by přispěl k právní jistotě podnikatelů. Na druhé straně je zřejmé, že úplatkářství jako takové a v souvislosti s tím i způsob vyžadování úplatků a jejich povaha mohou mít i v podmínkách tržního hospodářství natolik rozmanitou podobu, že pokus o jejich ještě bližší definici by mohl znamenat takové pojmové omezení, jež by nepostihlo všechny myslitelné formy této trestné činnosti. Složitost života společnosti vylučuje schopnost objektivně (v zákonech) formulovaného práva postihnout svými výčty a definicemi veškerou variabilitu jeho projevů. Proto v této souvislosti vystupuje do popředí právě úloha soudů při interpretaci tohoto pojmu a při jeho aplikaci na jednotlivé případy.
Navrhovatelka pokládá pojem "obstarávání věcí obecného zájmu" za relikt "starého režimu" a jeho etatistických tendencí, protože není v zákoně bezprostředně spojen s činností přesně definovaného subjektu "veřejného činitele". Veřejný činitel však není trestním zákonem pominut. Dopustí-li se této činnosti, jedná se o přitěžující okolnost dle § 160 odst. 3 trestního zákona. Ve skutečnosti se v tomto ohledu naše dosavadní úprava neliší od úpravy zemí Evropské unie. Německý trestní zákon např. v § 331 odst. 1 definuje subjekt přijímající nebo požadující úplatek jako "nositele úřední funkce nebo osobu vázanou zvláštními povinnostmi vůči veřejné správě".
Také v České republice má zvláštní povinnosti a závazky vůči veřejné správě nepochybně nejen veřejný činitel, ale i ten, kdo na základě smlouvy s městskou částí přejímá úkol obstarávat v zájmu obce správu věcí, jež obci patří. Tato okolnost je v našem trestním zákoně vyjádřena právě slovy "v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu". V zájmu obce byl pak sotva příslib zařídit nezvýšení nájemného, když obec přistupovala celkově k jeho zvyšování.
Je třeba dodat, že navrhovatelka nežádá zrušení postihu za úplatkářství v trestním zákoně vůbec, ale pouze zrušení jednoho konkrétního ustanovení, a tvrdí, že by mělo být nahrazeno výstižnější formulací. Vzhledem k takto formulovanému návrhu a k tomu, co již bylo uvedeno, Ústavní soud zvážil následky zrušení předmětného ustanovení v trestním zákoně. Dospěl při tom k závěru, že zrušením pouze druhého § 160 trestního zákona by nebyl řešen problém formulace a výkladu pojmu "obstarávání věcí obecného zájmu", neboť ostatní ustanovení by v trestním zákoně zůstala nedotčena. Ze zákona by pouze vypadla jedna skutková podstata trestného činu přijímání úplatku, což by v praxi vedlo k paradoxní situaci, protože by sice bylo trestné jednání, kdy někdo přijme nebo si dá slíbit úplatek, ale nebylo by trestné, pokud by někdo úplatek žádal. Je tedy nepochybné, že ustanovení § 160 odst. 2 trestního zákona nelze vytrhnout z kontextu ustanovení § 160 trestního zákona a zrušit pouze toto ustanovení.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadené ustanovení trestního zákona je v rozporu se základními právy dle Listiny a s čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak to namítá navrhovatelka. Dospěl k závěru, že dikce napadeného ustanovení není v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 2, s čl. 26 odst. 1, s čl. 39 ani s čl. 36 Listiny, neboť práva zde stanovená neporušuje ani žádným způsobem neomezuje. Je sice třeba připustit, že nesprávná aplikace předmětného ustanovení obecnými soudy by mohla vést k porušení uvedených práv, avšak takovou situaci je třeba řešit případ od případu. To ostatně platí obecně pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Proto nelze učinit z formulace zákonného textu zástupný problém pro případy eventuální chybné kvalifikace a interpretace jeho ustanovení tím či oním soudem, neboť i znění zákona musí být z dobrých důvodů formulováno natolik široce, aby postihlo všechny možné varianty trestného činu.
Jinou otázkou v daném případě je, zda postup obecných soudů při provádění a hodnocení provedených důkazů, právním posouzení jednání navrhovatelky a při aplikaci napadeného ustanovení vedl k porušení základních práv navrhovatelky, jak to uvádí v ústavní stížnosti. Touto otázkou se Ústavní soud v tomto řízení o návrhu na zrušení § 160 odst. 2 trestního zákona nezabýval, neboť to bude předmětem řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky.
Závěrem lze shrnout, že na základě uvedených skutečností Ústavní soud neshledal rozpor ustanovení § 160 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. s Ústavou, ústavními zákony ani mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a proto návrh na zrušení napadeného ustanovení zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
v z. JUDr. Holeček v. r.
místopředseda
******************************************************************