I.
Usnesením ze dne 22. ledna 1998 sp. zn. I. ÚS 2/97 přerušil I. senát Ústavního soudu řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů E. S., O. Š., V. S. a P. K. směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1996 sp. zn. 20 Co 292/96. Důvodem přerušení řízení byla skutečnost, že spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení právního předpisu podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proto I. senát Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení části čl. II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.
Ústavní soud zkoumal nejprve, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., zda byl napadený zákon přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Zjistil, že zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsán ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů. Ústavní soud proto dovodil, že ustanovení zákona, jehož zrušení stěžovatelé navrhují, se stalo platnou součástí našeho právního řádu.
Napadeným zákonem č. 116/1994 Sb. byl změněn a doplněn zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tak, že došlo k rozšíření okruhu osob oprávněných dle zákona o mimosoudních rehabilitacích o ty fyzické osoby, které v době přechodu věci na stát z důvodů uvedených v § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích měly na věc nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona (tj. v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva).
Napadeným ustanovením je část bodu 2 článku II tohoto zákona, podle něhož věc při aplikaci zákona o mimosoudních rehabilitacích nelze oprávněné osobě vydat, byla-li po 1. říjnu 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci.
Návrh stěžovatelů obsažený v jejich ústavní stížnosti požaduje zrušení druhé části napadeného ustanovení, a to slov "nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci". Stěžovatelé odůvodňují svůj návrh porušením principu rovnosti vlastníků a rovnosti forem vlastnictví. Podle nich sice zákonem č. 116/1994 Sb. došlo k rozšíření okruhu osob oprávněných k restituci o osoby postižené z rasových důvodů v době nacistické okupace, avšak v čl. II bodu 2 současně bylo stanoveno, že věc oprávněné osobě nelze vydat, bylo-li již rozhodnuto o její privatizaci anebo byl schválen privatizační projekt. Tím došlo k vyloučení naturální restituce tam, kde bylo přijato rozhodnutí o privatizaci anebo byl schválen privatizační projekt. Podle navrhovatelů se tím majetkové dispozice jiného vlastníka povyšují nad soudně vymahatelné nároky oprávněných osob. Citované ustanovení zákona je tak dle navrhovatelů v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť zakládá nerovnost oprávněných osob. Současně toto ustanovení odporuje čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť nerespektuje ústavní záruku základních práv pro všechny osoby bez rozdílu rasy, víry a náboženství. Je rovněž v rozporu s čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť porušuje ústavní princip, podle něhož zákonná omezení základních práv musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Dle navrhovatelů odporuje dále i článku 4 odst. 4 Listiny, neboť poskytuje nadměrnou ochranu "privatizovaného majetku", čímž zákonodárce údajně porušil ústavní pořádek, dle něhož musí být při používání ustanovení o mezích základních práv šetřeno jejich podstaty a smyslu. Stěžovatelé dále uvádějí, že došlo též k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť je přiznán vlastnickému právu určité kategorie vlastníků vyšší stupeň ochrany.
Ze všech uvedených důvodů navrhují stěžovatelé současně s ústavní stížností zrušení té části ustanovení čl.II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb., jež je vyjádřena slovy "nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci".
Ve vyjádření podaném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky se uvádí, že zákon č. 116/1994 Sb. obsahuje přechodná ustanovení potřebná pro jeho bezkonfliktní aplikaci ve vztahu k dosavadním předpisům. Ustanovení čl. II bodu 2 je úpravou, která chrání třetí osoby, jež ve stanoveném časovém rozmezí již nabyly sporné věci. Zákonodárce v době přijetí zákona musel vzít ohled na novou právní situaci a poskytnout tuto ochranu při zachování ústavních principů a záruk ustanovením, že nelze vydat věc, jestliže byl ohledně ní již schválen privatizační projekt nebo bylo-li vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Podle názoru Poslanecké sněmovny by zrušení předmětné části tohoto ustanovení mohlo vyvolat právní nejistotu ohledně nabývání vlastnictví na základě podmínek upravených privatizačními zákony a mohlo by znamenat porušení rovnosti vlastnictví ve vztahu k té části privatizovaného majetku, o které již bylo rozhodnuto, nevyjímaje možnost zpětné působnosti na již upravené vztahy k privatizovanému majetku. Jedná se především o nutnost zachování kontinuity ve vztahu ke změněným vlastnickým vztahům v důsledku procesu privatizace. Vypuštění části ustanovení by vedlo k nepřiměřeným zásahům do nově vzniklých vlastnických vztahů, a tedy do práv třetích osob. V závěru vyjádření se konstatuje, že zákon č. 116/1994 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru a byl řádně vyhlášen. Za tohoto stavu věci Poslanecká sněmovna vyjádřila stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem. Je proto na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Ve vyjádření, které podal k ústavní stížnosti navrhovatelů Fond národního majetku České republiky, se navrhuje zamítnutí návrhu. Fond národního majetku považuje zákon č. 116/1994 Sb. za vyvážený, neboť umožňuje odstranit minulé křivdy a zároveň nepřipouští křivdy nové, které by byly způsobeny vlastníkům privatizovaného majetku, kdyby museli po několika letech restituentům vracet majetek po právu získaný a mnohdy dokonce o nemalé investice zhodnocený. Prvním problémem by byly vynaložené prostředky, tj. otázka, zda by je byli povinni nahradit restituenti nebo stát. Přitom stát nepochybil, když v souladu s platnými právními předpisy v době před účinností zákona č. 116/1994 Sb., tj. před 1. červencem 1994, privatizoval majetek, a nemůže nést hmotnou odpovědnost za to, jak s ním nabyvatel privatizovaného majetku nakládal při výkonu svého vlastnického práva. Problematické je i to, že řada majetků i několikrát změnila majitele. V té souvislosti Fond národního majetku klade ve svém vyjádření otázku, kdo by se na kom hojil, a poukazuje na to, že by vznikla řada žalob a soudních řízení. Dalším důsledkem by bylo, že by se naturální restituce ve prospěch restituenta rovnala povýšení jeho vlastnického práva nad rovné právo všech nabyvatelů privatizovaného majetku, čímž by došlo k porušení čl. 3 odst. 1 Listiny. Konečně pak u všech dosavadních nabyvatelů privatizovaného majetku by nastal stav právní nejistoty, což by se nepochybně projevilo na dalším průběhu privatizace. Vzhledem k tomu, že ve finančním vyjádření obdrží restituent ekvivalent naturální formy, je jeho vlastnictví - dle názoru Fondu národního majetku - oceněno a vypořádáno. Úprava čl. II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. proto není nadměrnou ochranou privatizovaného majetku, nýbrž přiměřenou ochranou, bez níž by nabývání odstátněného majetku bylo značně problematické.