I.
Navrhovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky (dále jen "Ministerstvo") ze dne 15. listopadu 1995 č. j. 316/4-60/Kr, kterým byla zamítnuta žádost o udělení souhlasu s prodejem bytů ozbrojených složek v domech ve vlastnictví města Kroměříže. V odmítnutí souhlasu Ministerstvem (§ 22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb.) spatřuje jednak porušení ústavního práva na samosprávu podle čl. 8 a 104 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jednak práva vlastnického garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina"). Požádal zároveň Ústavní soud, aby neodmítl ústavní žádost z důvodů nevyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a to ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Uvedený návrh stěžovatel zdůvodňuje tím, že tato stížnost se svým obsahem a návrhem na zrušení ustanovení citovaných zákonů dotýká práv všech obcí v České republice, jež jsou vlastníky domů s byty ozbrojených složek, v důsledku čehož svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Ústavní soud dne 21. února 1996 vyzval navrhovatele k doplnění ústavní stížnosti ve smyslu naplnění podmínek vyžadovaných ustanovením § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. V příloze svého podání ze dne 22. března 1996 město Kroměříž předložilo Ústavnímu soudu přípis náčelníka Vojenské ubytovací a stavební správy Brno č. j. 55911 ze dne 23. ledna 1995 adresovaný Městskému úřadu v Kroměříži, ve kterém se sděluje, že Ministerstvem bylo přijato opatření omezující vydání souhlasu k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k bytům ozbrojených složek, s výjimkou posádek, které se ruší a byty jsou uvolňovány ve prospěch civilního sektoru. K uvedenému podání ze dne 22. března 1996 stěžovatel dále přikládá vyjádření města Výškova ze dne 19. března 1996 a vyjádření města Přerova ze dne 21. března 1996. Vyjádření obou měst vlastnících rovněž domy s byty ozbrojených složek poukazují na zásadní význam vyřešení možnosti dispozice s těmito byty v další správě bytového fondu obce. K ústavní stížnosti je přiloženo i sdělní zástupkyně starosty města Hodonína ze dne 20. března 1996, ve kterém je obsažen názor, podle něhož kvalifikace bytů podle § 8 zákona ČNR č. 102/1992 Sb. umožňuje jejich privatizaci bez souhlasu Ministerstva (citované ustanovení upravuje právní režim bytů, jež mají charakter služebních bytů přechodně).
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal podle § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. i vyjádření ministra obrany.
Ministr obrany ve svém vyjádření ze dne 26. března 1996 v první řadě zaujal odmítavé stanovisko k možnosti interpretovat souhlas nebo nesouhlas s prodejem či pronájmem bytů ozbrojených složek podle zákona ČNR č. 102/1992 Sb., resp. zákona č. 72/1994 Sb. ve smyslu zásahu orgánů veřejné moci. V uvedeném konání spatřuje dispozitivní chování adresáta právní normy předvídané zákonem, přičemž poukazuje na čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví zavazuje, jakož i na § 128 občanského zákoníku upravující podmínky zásahů do vlastnického práva. Souhlas s převodem, resp. s pronájmem bytů ozbrojených složek se ve vyjádření považuje za zákonem stanovené omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu (jímž je zabezpečení obrany státu), přičemž je upozorňováno na skutečnost, že se tak neděje za náhradu. V souvislosti s naplněním podmínek, obsažených v § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. tudíž ministr obrany dochází ke stanovisku negativnímu, tj. ke stanovisku, podle něhož podmínky uvedeného ustanovení v dané věci splněny nejsou. Dále poukazuje na skutečnost, že v případě úspěšnosti návrhu na zrušení ustanovení - 22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb., a ustanovení § 7 odst. 3 zákona ČNR č. 102/1992 Sb. bez odpovídající kompenzace právní a ekonomické mizí z právní úpravy možnost zajistit vojákům z povolání (a občanským zaměstnancům) odpovídající bytový standart (přičemž vůči vojákům z povolání jde o povinnost vojenské správy upravenou v § 28 odst. 3 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů). Ve stanovisku ministra obrany je odmítána argumentace navrhovatele spatřující v nesouhlasu s převodem bytů ozbrojených složek omezení práva na samosprávu obcí podle čl. 100, 101 a 104 Ústavy a je akceptováno pouze nahlížení na poskytování nesouhlasu s převodem bytů ozbrojených složek ve smyslu omezení vlastnického práva. Ministr obrany na výslovný dotaz Ústavního soudu ve svém vyjádření uvádí, že podobné žádosti obcí a měst o povolení privatizace služebního bytového fondu nebyly Ministerstvu předloženy.