Odůvodnění
Návrh na zrušení § 6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, podal navrhovatel podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2000, která směřovala proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2000 sp. zn. 7 To 145/2000 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 2. 2000 sp. zn. Rt 2/99.
Navrhovatel v návrhu uvedl, že byl v roce 1957 shledán jako osoba povinná vojenskou službou v Československé lidové armádě. Podle povolávacího rozkazu měl nastoupit vojenskou službu dne 30. 10. 1957. Neučinil tak, neboť mu v jejím výkonu bránilo náboženské přesvědčení (navrhovatel se hlásí ke Svědkům Jehovovým). Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 13. 12. 1957 sp. zn. 2 T 211/57 byl navrhovatel odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Na základě amnestie prezidenta republiky byl navrhovatel z vězení propuštěn, přičemž ve vazbě strávil asi šest týdnů.
Dne 27. 12. 1957 měl navrhovatel podle nového povolávacího rozkazu znovu nastoupit vojenskou službu. Vojenskou službu opět nenastoupil a rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 15. 1. 1958 sp. zn. 2 T 225/57 byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců nepodmíněně. Po propuštění z vězení byl navrhovatel pro trvalé odepření vojenské služby odsouzen potřetí, a to rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Košicích (den vydání a spisová značka neuvedeny) k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let.
Navrhovatel v návrhu dále uvedl, že počátkem 90. let nepodal návrh na přezkum podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť jednak neměl důvěru k československým soudům, jednak neměl ani potřebné informace. Teprve poté, co Ústavní soud vynesl zásadní nálezy v otázce trestního postihu za odpírání vojenské služby, začal stěžovatel usilovat o zrušení původních rozsudků. Obrátil se v té souvislosti na ministra spravedlnosti České republiky s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, ale ten svého práva na podání stížnosti odmítl použít. Proto se navrhovatel obrátil na Okresní soud v Karlových Varech s návrhem na přezkum druhého odsouzení podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 8. 2. 2000 sp. zn. Rt 2/99 návrh zamítl jako opožděně podaný. Proti tomu podal navrhovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 4. 2000 sp. zn. 7 To 145/2000 zamítl.
Navrhovatel má za to, že splňuje všechny podmínky pro rehabilitaci, jak jsou specifikovány v § 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že by tedy měl být zproštěn trestu i viny. Přezkumné řízení však naráží na překážku lhůty stanovené v § 6 zákona č. 119/1990 Sb., podle které lze návrh na zahájení řízení podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona. Podle navrhovatelova názoru je tato lhůta v daném případě v rozporu s právem na rovnost subjektů před zákonem podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v rozporu s právem na řádné projednání věci podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecné soudy pak rovněž porušily stěžovatelova práva zakotvená v čl. 40 odst. 5 Listiny a v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, neboť se nesnažily vyrovnat s porušením zásady "ne bis in idem". Navrhovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na náboženskou svobodu, jak je garantováno v čl. 18 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a v čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy, stejně jako v čl. 15 odst. 1 a 3 Listiny. Uvedená tvrzení navrhovatel odůvodňuje poukazem na § 30 odst. 2 a § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dále i poukazem na § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, které žádnou lhůtu pro podání návrhu neobsahují. Navrhovatel dále poukázal na nález Ústavního soudu č. 151/1999 Sb. i na praxi justice z poslední doby vztahující se k obdobným případům.
II. senát Ústavního soudu došel k závěru, že k tvrzenému zásahu do navrhovatelových základních práv došlo za přímé aplikace § 6 zákona č. 119/1990 Sb., usnesením ze dne 3. 10. 2000 sp. zn. II. ÚS 281/2000 řízení o podané ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení napadeného ustanovení zákona o soudní rehabilitaci postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 26/2000 byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh Okresního soudu v Litoměřicích na zrušení § 6 zákona č. 119/1990 Sb. ve věci V. F. vedené tímto soudem pod sp. zn. 5 Ntr 2/99.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 49/2000 byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh Okresního soudu v Českých Budějovicích na zrušení § 6 zákona č. 119/1990 Sb. ve věci J. P. vedené pod sp. zn. 1 Nt 1629/99.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 47/2000 byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh Okresního soudu v Litoměřicích na zrušení § 6 a 33 zákona č. 119/1990 Sb. zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve věci F. F. vedené tímto soudem pod sp. zn. 5 Ntr 1/99.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 8/01 byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh Okresního soudu v Olomouci na zrušení § 6 zákona č. 119/1990 Sb. ve věci L. S. vedené tímto soudem pod sp. zn. Nt 227/2000.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 56/2000 byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh Okresního soudu v Olomouci na zrušení § 6 a § 33 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve věci P. Š. vedené tímto soudem pod sp. zn. Nt 213/2000.
Ve všech shora uvedených případech mají oprávnění navrhovatelé podle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. právo účastnit se jednání o dříve podaném návrhu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 jako vedlejší účastníci.
Ústavní soud se obrátil na účastníky řízení, a to Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky, a na vedlejší účastníky řízení - Okresní soud v Litoměřicích, Okresní soud v Českých Budějovicích a Okresní soud v Olomouci - s žádostí o písemné vyjádření k návrhu, když účastníkem řízení je též ten, kdo zákon nebo jiný předpis, jehož zrušení je navrhováno, vydal, a vedlejším účastníkem oprávněný navrhovatel, jehož návrh byl odmítnut jako nepřípustný, neboť Ústavní soud v téže věci již jedná.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření uvedla, že zákon č. 119/1990 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění dne 23. dubna 1990, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Navrhovatel se domnívá, že podle zákona č. 198/1993 Sb. žádná lhůta pro podání návrhu není stanovena, kdežto rehabilitační zákon lhůtu v § 6 uvádí. Z tohoto vyvozuje, že občan žádající o přezkum podle rehabilitačního zákona je znevýhodněn oproti občanovi žádajícímu přezkum podle zákona č. 198/1993 Sb. Podle názoru Poslanecké sněmovny toto tvrzení není opodstatněné a nelze se domnívat, že došlo k porušení čl. 1 Listiny. Nelze rovněž souhlasit s navrhovatelovým tvrzením, že § 6 zákona č. 119/1990 Sb. je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, protože rehabilitační zákon ve snaze odstranit křivdy, které byly občanům na úseku trestního soudnictví způsobeny nezákonným odsouzením, a poskytnout morální zadostiučinění a přiměřenou hmotnou náhradu za utrpěné škody stanovil možnost domáhat se svého práva všem těm, kteří splňovali zákonem stanovené podmínky, což je plně v souladu zároveň i s čl. 36 odst. 4 Listiny. Nelze ani souhlasit s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Skutečnost, že navrhovatel nevyužil možnosti k podání návrhu podle rehabilitačního zákona s argumentací, že neměl důvěru v československé soudy a neměl potřebné informace, nelze považovat za dostatečný důvod k tomu, aby bylo napadené ustanovení zrušeno. Bylo pouze na svobodné vůli navrhovatele, zda využije možnosti, kterou mu náš právní řád schválením rehabilitačního zákona dával (tj. měl právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem), a rovněž bylo na něm, aby si potřebné informace opatřil, neboť stejné podmínky měli všichni ostatní občané, jichž se tento zákon dotýkal.
Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření uvedl, že napadené ustanovení bylo přijato Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky dne 23. dubna 1990 s účinností od 1. července 1990, tedy ještě v době před ustavením Senátu. Z uvedeného důvodu Senát nemůže vyjádření v předmětné věci, které by vycházelo z projednávání dotčeného ustanovení, poskytnout.
Okresní soud v Litoměřicích ve svém vyjádření uvedl, že má za to, že občané jsou skutečně z hlediska uplatnění lhůty uvedené v zákoně č. 119/1990 Sb. a v zákoně č. 198/1993 Sb., kde není stanovena žádná lhůta, ve faktické nerovnosti, když jsou těmito zákony napravovány stejné či podobné chyby, omyly a křivdy. Podle Okresního soudu v Litoměřicích, s ohledem na změnu nazírání na nástup a výkon vojenské služby po roce 1998 z hlediska jejího odmítnutí z náboženského přesvědčení, je namístě zaujmout názor k uvedené lhůtě a vydat příslušný nález, kterým by mohlo dojít k odstranění překážky opožděného podání návrhu.
Okresní soud v Českých Budějovicích se k návrhu ve stanoveném termínu nevyjádřil.
Okresní soud v Olomouci ve svých vyjádřeních navrhl, aby návrhu bylo vyhověno.
Ústavnímu soudu bylo doručeno navrhovatelovo vyjádření, ve kterém zaujímá stanovisko k předloženým vyjádřením účastníků a vedlejších účastníků řízení. Navrhovatel zdůrazňuje nerovnost v postavení navrhovatelů, kteří podávají návrh podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, oproti navrhovatelům, kteří návrh podávají podle § 33 odst. 2 téhož zákona, a na patnácti příkladech vadných rehabilitačních rozhodnutí, která byla zrušena, dovozuje, že jeho nedůvěra k československým soudům byla oprávněná.
Po posouzení návrhu na zrušení § 6 zákona č. 119/1990 Sb., jakož i stanovisek k tomuto návrhu dospěl Ústavní soud přes veškeré výhrady k dosavadní úpravě k závěru, že návrh na zrušení napadeného ustanovení není důvodný.
Napadené ustanovení § 6 zákona č. 119/1990 Sb. zní: