III.
Argumentace navrhovatele
14. Navrhovatel tvrdí, že napadená právní úprava zdanění vyplácených důchodů a penzí pracujícím důchodcům s příjmy přesahujícími v kalendářním roce 840 000 Kč porušuje zásadu rovnosti a nediskriminace zaručenou v článku 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a v článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále též jen "Pakt") jednak samostatně, jednak ve spojení se základním právem na ochranu vlastnického práva dle článku 11 odst. 1 a 5 Listiny a ve spojení s článkem 26 odst. 1 Listiny zaručujícím právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost "ve smyslu nerovného postavení jednotlivých adresátů právní regulace ve vztahu k ochraně vlastnického práva a práva na získávání prostředků pro své životní potřeby prací".
15. Argumentace navrhovatele se odvolává na kritéria formulovaná Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/13 ze dne 10. 7. 2014 (č. 162/2014 Sb.).
16. K tzv. rdousícímu efektu navrhovatel uvádí, že se nedomnívá, že by napadané ustanovení mělo tzv. rdousící efekt. Je toho názoru, že dochází-li ke zdanění celého vypláceného důchodu pouze za podmínky dosažení ostatních příjmů ve výši 840 000 Kč, je zřejmé, že "majetková základna daňového poplatníka, poživatele důchodu, není dotčena způsobem zcela likvidačním". Podle navrhovatele nelze nevidět, že zdanění důchodu nad rozsah 36násobku minimální mzdy [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o daních z příjmů] dopadá zcela shodně na všechny daňové poplatníky v pozici poživatelů důchodu, přičemž předmětem zdanění je právě částka důchodu vyplaceného nad rámec onoho 36násobku. Z vyplaceného důchodu tedy zůstává vždy částka, která zdaněna není vůbec.
17. K principu rovnosti navrhovatel tvrdí, že ustanovení § 4 odst. 3 zákona o daních z příjmů "koliduje" jak s principem rovnosti neakcesorické, tak s principem rovnosti akcesorické a vytváří dvě odlišné skupiny daňových poplatníků, kteří jsou poživateli důchodu: První skupinu tvoří ti, jejichž jiné příjmy nepřevýší 840 000 Kč, druhou pak ti, jejichž příjem tuto hranici převýší. Důsledkem tohoto rozlišení je pak zdanění celého vyplaceného důchodu u druhé skupiny. Podle navrhovatele tak postavení daňových poplatníků - poživatelů důchodu - není stejné a princip rovnosti je tím narušen. "Je tudíž nutné zvážit protiústavnost takové právní úpravy, která princip rovnosti porušuje."
18. Navrhovatel poukazuje na nezbytnost vyloučit "svévoli při stanovení určitých povinností" a polemizuje s odůvodněním záměru zákonodárce, obsaženým v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona č. 346/2010 Sb., argumentujícím potřebou snížit schodek veřejných financí. Takové zdůvodnění podle názoru navrhovatele nemůže obstát pro svou obecnost a bylo by je lze použít ke zdůvodnění jakékoliv daňové povinnosti komukoliv za libovolných okolností. Navrhovatel poukázal na nekoncepčnost celé právní úpravy souběhu výdělečné činnosti s pobíráním důchodu ve smyslu bodu 57 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/13 a tvrdí, že zákonodárcem zvolené kritérium je arbitrární, což demonstruje výpočty.
19. Navrhovatel dále tvrdí, že porušením požadavku akcesorické rovnosti bylo dotčeno právo vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 a 5 Listiny. Zároveň však prý bylo porušeno i právo dle článku 26 odst. 1 Listiny ve smyslu možnosti získávat prostředky na živobytí prací. Jak je totiž dle navrhovatele zjevné, výdělečná činnost určitého rozsahu vede k vyššímu zdanění, avšak nikoliv ve vztahu k takto získaným příjmům (což by bylo např. v podobě progresivní daně dle okolností akceptovatelné), ale ve vztahu k příjmům z důchodového systému, což již prý akceptovatelné není.
20. K otázce předvídatelnosti dopadů právní regulace se navrhovatel domnívá, že napadeným ustanovením zákona o daních z příjmů byl dotčen i "požadavek předvídatelnosti dopadů právní regulace", a to ve dvou ohledech:
21. První spočívá v tom, že dosavadní právní úprava počítala s tím, že minimálně pro rok 2015 takové zdanění ještě nebude aplikováno. Jakkoliv je vývoj právní regulace (a contrario neměnnosti právní úpravy) potřebný, nemůže dle mínění navrhovatele zákonodárce přistupovat k náhlým změnám právní úpravy tam, kde zakotvil určitý právní režim pro určité přesně ohraničené období.
22. Druhý moment se dotýká věcné roviny. Jde o to, že zákonná úprava neumožňuje jednotlivým daňovým poplatníkům přizpůsobit své počínání dopadům právní regulace. Klíčová je právě hranice 840 000 Kč, jejíž dosažení znamená dodatečnou daňovou zátěž až do částky 49 680 Kč. Zejména v případě podnikatelské činnosti lze jen stěží jednotlivé aktivity naplánovat tak, aby bylo dosaženo určitého ročního zisku. Dojde-li k překročení zákonem stanovené hranice výrazně (např. o stovky tisíc korun), pak lze pochopitelně říci, že právě tento výrazně vyšší příjem "kompenzuje" zvýšené zdanění. Pokud však je hranice překročena jen nepatrně (třeba jen o jedinou korunu), celkový čistý příjem daňového poplatníka poklesne právě o oněch 49 680 Kč. Pro to již navrhovatel neshledává žádné rozumné zdůvodnění. Problém by prý bylo možno řešit např. určitým progresivním zdaněním apod., avšak k tomu se zákonodárce neuchýlil. Nebyla tak zvažována žádná kritéria, která by protiústavnost napadené právní úpravy zmírnila.
23. Navrhovatel shrnul, že napadené ustanovení porušuje princip neakcesorické i akcesorické rovnosti, jakož i princip předvídatelnosti dopadů právní regulace, přičemž koliduje s článkem 11 odst. 1 a 5 Listiny, jakož i článkem 26 odst. 1 Listiny.