III.
Ústavní soud se především musel zabývat otázkou, jakého charakteru je napadené nařízení, a má-li vůbec normativní povahu. Po zvážení všech skutečností dospěl Ústavní soud k názoru, že napadené nařízení vlády normativním aktem je, avšak pouze v té části (příloha č. 2), která obsahuje vymezení veřejně prospěšných staveb, pro které je event. možné pozemky, stavby a práva k nim vyvlastnit (§ 108 odst. 3 stavebního zákona). Přitom není známo předem, jakého počtu subjektů se může realizace takto vymezených veřejně prospěšných staveb bezprostředně dotknout. Za takové stavby prohlašuje napadené nařízení nejen koridor dálnice D 5, ale i některé další stavby (např. určuje místo hlavní skládky tuhých komunálních odpadů, další komunikační stavby atd.).
Podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. přísluší Ústavnímu soudu v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posoudit obsah právního předpisu z hlediska jeho souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a v daném případě též se zákony a dále zjistit, zda právní předpis byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Pokud jde o obsah napadeného vládního nařízení, zastává Ústavní soud názor, že jeho úkolem je zjistit, zda tento právní předpis je v souladu s Ústavou, ústavními zákony, smlouvami podle čl. 10 Ústavy a v tomto případě též se zákony. Při splnění těchto předpokladů, a Ústavní soud konstatuje, že splněny byly, je posouzení věcné správnosti a účelnosti rozhodnutí vlády, kterým byl územní plán schválen, mimo kompetence Ústavního soudu. Územní plán sám o sobě je opatřením směřujícím do budoucna, je tedy normou pro budoucí vývoj oblasti a výrazem snahy o sladění veřejných zájmů se zájmy partikulárními. Nelze ani souhlasit s tím, že tento akt vlády zasahuje do samosprávné kompetence obcí, neboť schvalování územně plánovací dokumentace není samosprávnou, ale přenesenou působností obce [§ 36 odst. 3 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)]. Je nesporné, že při řešení těchto složitých otázek může být těžko nalezeno řešení, které bude bez jakýchkoliv rozporů a připomínek. Je věcí exekutivy, aby se zvážením všech pro a proti vydala konečné rozhodnutí, a je nepochybné, že Ústavnímu soudu nepřísluší do této sféry výkonné moci zasahovat. Odpovědnost vlády za případné negativní důsledky takového rozhodnutí je odpovědností politickou, nikoli odpovědností právní.
Dalším hlediskem, které Ústavní soud posuzoval ve smyslu § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, bylo to, zda nařízení vlády bylo přijato a vydáno v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Na základě dokladů předložených vládou nemá Ústavní soud pochybnosti o tom, že při přijetí dotčeného usnesení vlády bylo dodrženo ustanovení čl. 76 odst. 2 Ústavy. Podle čl. 78 Ústavy je vláda oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích. Vláda tedy nepotřebuje výslovnou delegaci v příslušném zákoně, nařízení však nemůže vybočit ze zákonných mezí - nemůže tedy být praeter legem. Jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně, anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Obecně lze říci, že zcela volnou úvahu exekutiva však nikdy nemá, neboť vždy je omezena Ústavou, mezinárodními smlouvami a obecnými právními principy. Z těchto pohledů pak Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že nařízení vlády č. 104/1994 Sb. bylo vydáno v mezích Ústavou stanovené kompetence vlády, neboť ta je ke schválení tohoto stupně a této kategorie územně plánovací dokumentace oprávněna. Stejně tak je zmocněna k tomu, aby závaznou část územního plánu velkého územního celku vyhlásila jako nařízení vlády.
Poslední otázkou, kterou se musel Ústavní soud zabývat, bylo to, zda napadený právní předpis byl přijat ústavně předepsaným způsobem. Při řešení této otázky pak musel Ústavní soud nejprve posoudit, zda do tohoto hodnocení spadá též přezkoumání postupu správních orgánů při pořizování, schvalování a změnách plánovací dokumentace, v konkrétním případě tedy dodržení všech ustanovení § 21 až 31 stavebního zákona. Odpověď na tuto otázku zní tak, že takto široké zkoumání Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavně předepsaným způsobem přijetí právního předpisu rozumí Ústavní soud postupy při tvorbě právních předpisů obsažené v ústavních zákonech, případně postupy stanovené v ostatních zákonech, jsou-li jimi rozváděny ústavní principy. Projednání právního předpisu uvnitř systému orgánů státní správy však do přezkumné pravomoci Ústavního soudu nespadá, pokud se jím nezasahuje do ústavně garantovaných práv. Výsledkem činnosti orgánů exekutivy bylo usnesení vlády a teprve následně nařízení vlády, kterým se vyhlašuje závazná část schváleného územního plánu. Kritériem ústavnosti tohoto nařízení vlády může být podle názoru Ústavního soudu toliko to, zda se nařízení nepříčí účelu a smyslu stavebního zákona jako celku. Takový rozpor však soud neshledal a nemohl tedy ani přisvědčit názoru navrhovatelů, že vláda svým postupem porušila čl. 2 odst. 2 Listiny. Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by došlo k tvrzenému porušení základního práva podle čl. 35 odst. 1, 2 Listiny, tj. práva každého na příznivé životní prostředí a na včasné a úplné informace o jeho stavu. Těchto práv se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. K tomu Ústavní soud uvádí, že právo na příznivé životní prostředí je nepochybně právem s relativním obsahem a je třeba ho vykládat z mnoha aspektů a vždy se zřetelem ke konkrétní věci. V posuzovaném případě pak Ústavní soud jeho porušení neshledal.
Z těchto důvodů Ústavní soud o návrhu skupiny poslanců rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
******************************************************************