III.
Po vyhodnocení všech výše uvedených stanovisek a vyjádření dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že návrh senátu je důvodný. Neústavnost ustanovení § 250f o.s.ř. přitom nevyplývá z rozboru tohoto ustanovení samotného, ale zejména z podstaty existující úpravy správního soudnictví v České republice. Správní soudnictví je koncipováno jako jednoinstanční řízení, bez možnosti řádných či mimořádných opravných prostředků. Správní senáty obecných soudů všech stupňů jsou tedy prvním, ale také jediným soudním tribunálem, u kterého je realizováno právo na soudní ochranu. Pokud platná právní úprava, konkrétně § 250f o.s.ř., umožňuje při této organizaci správního soudnictví jednání nenařídit, přičemž záleží jen na úvaze soudu, a názor účastníků na potřebnost či nutnost jejich slyšení je právně bezvýznamný, pak takový stav nerespektuje ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Na tomto názoru Ústavního soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že ve správním soudnictví soudy přezkoumávají pouze zákonnost rozhodnutí a jsou vázány skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn správními orgány. Ve správním soudnictví nelze odhlédnout od skutkových zjištění, resp. nelze se omezit jen na zkoumání zákonnosti rozhodnutí, aniž by se soud zabýval také otázkami skutkovými. To vyplývá mimo jiné i z ustanovení § 250j odst. 2 o. s. ř., který ukládá soudu posoudit, zda zjištění skutkového stavu je dostačující k posouzení věci a zda zjištění skutkového stavu, ze kterého vycházelo rozhodnutí správního orgánu, není v rozporu s obsahem spisů. Pokud tomu tak není, je soud povinen napadené správní rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení. Při takovém hodnocení a zjišťování může být přímá účast sporných stran pouze ku prospěchu věci. V tomto směru lze odkázat též na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z roku 1994 ve věci Fredin (A - 280), kde soud přes námitku státu, že Nejvyšší správní soud může rozhodnutí pouze anulovat, nemůže je však nahradit jiným rozhodnutím, a tedy může věc rozhodnout jen na základě spisů a bez vyslechnutí stěžovatele, jasně uvedl, že je-li Nejvyšší správní soud prvním a jediným soudním tribunálem, který ve věci rozhodoval, je neveřejné projednání věci porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soud rovněž konstatoval, že posouzení právních otázek není možné bez toho, aniž by bylo přihlédnuto k relevantním otázkám skutkovým.
Veřejnost řízení chrání strany před tajnou justicí vymykající se kontrole veřejnosti a je také jedním z prostředků pro vytvoření a zachování důvěry k soudům (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pretto z roku 1983, A - 71). Z hlediska ústavního lze připustit, aby jednání nebylo nařizováno v případech, kdy se strany výslovně nebo mlčky tohoto práva vzdaly (viz podobně rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hakansson a Sturesson z roku 1990, A - 171) - např. způsobem, jakým tuto věc řeší zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v ustanovení § 44 odst. 2.
Plénum Ústavního soudu se ztotožňuje rovněž s názorem, který senát vyslovil v závěru svého usnesení o přerušení řízení, tj. že neveřejné projednání věci a absence jakéhokoli opravného prostředku proti rozhodnutí, které bylo v takovém řízení vydáno, zbavuje účastníka možnosti dožadovat se respektování zásad fair procesu, tedy např. namítnout podjatost soudce, požadovat tlumočení do mateřského jazyka atd. V této souvislosti plénum Ústavního soudu pouze poznamenává, že tento ústavněprávní problém vzniká i u neveřejných jednání v jiných oborech soudnictví.
Na druhé straně si je Ústavní soud vědom toho, že z hlediska dodržování základních lidských práv je problematický především existující systém správního soudnictví v České republice, ve kterém neexistence nezávislého orgánu, který by rozhodoval "o právu samém", ve spojení s omezenou jurisdikcí soudů, je v rozporu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud si je plně vědom, že takovým orgánem se těžko mohou stát správní senáty obecných soudů v dnešní podobě. Nedomnívá se rovněž, že nápravu existujícího stavu může přinést jen samotné zrušení ustanovení § 250f či jiného dílčího ustanovení o. s. ř. Je si rovněž vědom toho, že zřejmě bude nezbytná úprava pozitivní, když z hlediska ústavního nepochybně obstojí zrušení správního rozhodnutí bez jednání ve věcech nepřezkoumatelných a postrádajících odůvodnění, stejně jako řízení konané tímto způsobem s výslovným či jinak vyjádřeným souhlasem účastníků. V neposlední řadě pak je zřejmé i to, že zrušení napadeného ustanovení bude pro soudy znamenat zvýšení jejich zatížení, a to i v případě, bude-li doprovázeno uvedenou pozitivní úpravou.
Všechny naznačené problémy a souvislosti však jsou podle názoru Ústavního soudu pouze důvodem k odložení vykonatelnosti výroku o zrušení ustanovení § 250f o.s.ř. Nic však nemění na zásadním názoru, že z důvodů výše uvedených je toto ustanovení jako neústavní třeba zrušit.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
******************************************************************