VI.
Obsahový soulad napadeného ustanovení s ústavním pořádkem
Navrhovatel navrhuje zrušit ustanovení § 442 odst. 1 a ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku. V obou případech z toho důvodu, že jsou v rozporu s čl. 6 odst. 1 větou prvou Listiny, která zní: "Každý má právo na život." a s čl. 30 odst. 1 Listiny, který zní: "Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.". Tvrdí, že jde o úpravu z dob tvorby socialistického právního řádu, která preferovala fiskální zájmy státu.
Ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku je uvozujícím ustanovením k marginální rubrice "způsob a rozsah náhrady". Stanoví, že se hradí skutečná škoda a ušlý zisk. Jde o ustanovení, které je prakticky v nezměněné podobě zakotveno v českém právním prostředí již 200 let. Obecný občanský zákoník v ustanovení § 1323 způsob náhrady upravoval takto: "Aby byla dána náhrada způsobené škody, musí býti uvedeno vše do předešlého stavu, nebo není-li to možné, nahrazena odhadní cena. Týká-li se náhrada toliko utrpěné škody, nazývá se vlastně odškodněním. Pokud se však vztahuje také na ušlý zisk a na shlazení způsobené urážky, nazývá se plným zadostiučiněním.". Občanský zákoník z roku 1950 v ustanovení § 354 tuto problematiku upravoval takto: "Škoda se nahrazuje uvedením v předešlý stav, a není-li to dobře možné, v penězích. Nahrazuje se nejen škoda skutečná, nýbrž i to, co poškozenému ušlo.". Ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku ve znění platném do novely provedené zákonem č. 509/91 Sb. znělo takto: "Hradí se jen skutečná škoda, a to uvedením v předešlý stav; není-li to dobře možné nebo účelné, hradí se v penězích.".
Nelze tedy akceptovat názor, že stávající znění ustanovení § 442 odst. 1 je pozůstatkem "socialistického právního řádu".
Sama okolnost, že tato úprava má v českém právním prostředí mnohaletou tradici, nemusí samozřejmě znamenat, že není v rozporu s ústavním pořádkem. Proto je namístě posoudit námitky navrhovatele, který na prvém místě tvrdí, že je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Listiny větou prvou. Zde je třeba říci, že toto ustanovení Listiny je nutné vnímat v kontextu celého článku, zejména s odstavcem 2, který zní "Nikdo nesmí být zbaven života.", a s odstavcem 4, který zní "Porušením práva podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.". Smyslem tohoto ustanovení je ochrana života. Je jím garantováno ústavní právo každé lidské bytosti, že nemůže být svévolně usmrcena. Nelze z něho dovodit žádné ústavní garance ve vztahu k zákonné úpravě způsobu rozsahu náhrady škody. Ochrana života před svévolným usmrcením není v zákonné rovině ponechána na úpravě odpovědnosti za škodu, ale výlučně na trestněprávní odpovědnosti za usmrcení. To odpovídá citovanému čl. 6 Listiny, který jinou ochranu lidského života nekonstruuje. I když tedy lze v obecné rovině připustit, že odpovědnost za škodu sehrává významnou roli v prevenci před jednáním vedoucím k usmrcení, nelze z toho dovozovat, že navrhovatelem citovaná první věta čl. 6 Listiny míří i na zákonnou úpravu odpovědnosti za škodu. K takovému výkladu předmětného článku nelze dospět na základě žádné z výkladových metod používaných při aplikaci práva. Lze tedy učinit závěr, že ustanovení § 442 odst. 1 není v rozporu s čl. 6 odst. 1 větou prvou Listiny, protože jím garantované právo na život nemá žádnou vazbu k zákonné úpravě odpovědnosti za škodu.
Na druhém místě navrhovatel tvrdí, že toto ustanovení občanského zákoníku je v rozporu s ústavním právem zakotveným v čl. 30 odst. 1 Listiny. Toto Ústavou garantované právo je ovšem právem občana ve vztahu ke státu. Nemá žádný dopad do oblasti zákonné úpravy odpovědnosti za škodu, která se týká vztahů soukromoprávních subjektů, v nichž se neuplatňuje vrchnostenské postavení státu. Ústava tímto garantuje každému občanovi ve vztahu ke státu, a nikoliv k jinému občanovi, případně jiným soukromoprávním subjektům, přiměřené hmotné zabezpečení bez ohledu na to, co bylo příčinou stavu hmotné nouze. I zde lze uzavřít, že ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku není v rozporu s ústavním právem garantovaným v čl. 30 odst. 1 Listiny.
Podstata úpravy, která je obsahem ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku, má rovněž v právním řádu na území České republiky mnohaletou tradici stejně jako principy úpravy vyplývající z ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku. Obecný občanský zákoník v § 1327 stanovil, že: "Nastane-li z tělesného poškození smrt, musí býti nahrazeny nejen všechny ztráty, nýbrž i pozůstalým, o jejichž výživu se měl usmrcený podle zákona starati, vše, co jim tím ušlo.". Občanský zákoník platný od roku 1950 do roku 1964 v ustanovení § 356 stanovil: "Vzešla-li z poškození smrt, je škůdce povinen nahradit náklady léčení a pohřbu tomu, kdo je vynaložil, a osobám odkázaným svou výživou na usmrceného, co jim ušlo.".
Ani pro toto ustanovení proto neplatí, že by šlo o relikt socialistické éry tvorby práva.
Pokud jde o vztah tohoto ustanovení k čl. 6 odst. 1 větě prvé a k čl. 30 odst. 1 Listiny, pak zde beze zbytku platí vše, co bylo řečeno v souvislosti s ustanovením § 442 odst. 1 občanského zákoníku.
Obsahem textové části návrhu navrhovatele jsou jeho výhrady k ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku. Toto zákonné ustanovení považuje za neústavní, i když v petitu návrhu navrhuje zrušit ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, a nikoliv ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku. Tento zřejmý nesoulad mezi obsahem návrhu a petitem navrhovatel nevysvětluje a přes výzvu Ústavního soudu tuto vadu podání neodstranil. Protože jde o otázku, která má značný lidskoprávní rozměr, zaujímá k ní Ústavní soud stanovisko, i když petit návrhu tak nezní.
Je opět třeba předeslat, že i úprava, která je obsahem ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku má v našem právním řádu mnohaletou tradici. To vyplývá ze shora citovaného ustanovení § 1327 obecného zákoníku občanského i z § 356 občanského zákoníku z roku 1950. Platná úprava, tak jako i předchozí úpravy, přiznává v případě smrti nárok na náhradu škody ve formě renty jen osobám skutečně vyživovaným či osobám, k nimž zemřelý tuto povinnost měl, a nikoliv osobám, kterým by snad v budoucnu takový nárok vznikl. Navrhovatel svým podáním ve skutečnosti brojí především proti tomuto ustanovení. K námitkám jeho nesouladu s čl. 6 odst. 1 větou prvou a s čl. 30 odst. 1 Listiny je možno odkázat na předchozí výklad, ze kterého vyplynulo, že se obě tato ustanovení Listiny zcela míjejí s problematikou náhrady škody, a proto nelze v žádném případě dovodit, že by toto ustanovení bylo s nimi v rozporu.
Návrhy na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku přitom neřeší podstatu výhrad navrhovatele, v níž spatřuje protiústavnost. Neřešil by je ani případný návrh na zrušení ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku. Z pohledu toho, co je vytýkáno, není problém v tom, co je obsahem těchto ustanovení, ale v tom, co v nich není. Navrhovatel cítí nedokonalost stávající úpravy způsobu a rozsahu náhrady škody, že nepřiznává nárok na náhradu nemajetkové újmy. V tom jedině lze spatřovat logiku jeho návrhu na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, který vymezuje rozsah náhrady tak, že se hradí skutečná škoda a ušlý zisk. Náš občanský zákoník neobsahuje zákonnou definici škody. Ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku škodu definuje jen nepřímo tím, že upravuje, co se nahrazuje. Přitom se jedná o uvozující ustanovení, na které navazují další ustanovení, která významně modifikují zejména rozsah náhrady. Z nich vyplývá, že např. při škodě na zdraví se odškodňuje bolestné a ztížení společenského uplatnění, což zcela jistě ani v jednom případě není skutečná škoda. Vypuštěním ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku by se tedy nic nevyřešilo, jen by se z ucelené mozaiky zákonných ustanovení vymezujících, co se odškodňuje, a tím nepřímo, co zákon považuje za škodu, vypadlo ustanovení, jehož neexistence by nutně vedla k nefunkčnosti dalších ustanovení, a tudíž k zániku funkčnosti celé zákonné úpravy rozsahu a způsobu náhrady škody.
Zrušením ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku by se nedosáhlo ničeho jiného, než že by z rozsahu poskytovaných náhrad vypadla náhrada nákladů spojených s pohřbem. Totéž obdobně platí i pro případ, že by byl podán návrh na zrušení ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku.
Lze tedy uzavřít, že problém, který nastolil stěžovatel svým návrhem na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku, není v tom, že by tato ustanovení byla v rozporu s Ústavou, ale spíše v tom, co v ustanoveních upravujících náhradu škody explicitně není vyjádřeno. Podstatou námitky stěžovatele je, že v těchto ustanoveních chybí úprava náhrady škody za nemateriální újmu s výjimkou případů, které jsou v zákoně taxativně vypočteny (bolestné, ztížení společenského uplatnění a nově s účinností od 1. 5. 2004 jednorázová náhrada při úmrtí blízké osoby). Nárok na náhradu kompenzující pomoc zemřelého, který by v budoucnu pozůstalému mohl poskytovat výživu, nelze konstruovat ani srovnáním úpravy vyplývající z ustanovení § 448 a § 449 odst. 2 a 3 občanského zákoníku s ustanoveními § 11 a 13 občanského zákoníku, která zakládají právo na ochranu osobnosti, jejímž smyslem je ochrana respektování osobnosti fyzické osoby a její individuální integrity jako podmínky pro důstojnou existenci a celkový svobodný rozvoj jednotlivce.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. II. ÚS 517/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 32) vyslovil názor, že součástí soukromého života je nepochybně též rodinný život zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými; respektování soukromého, tedy i rodinného, života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, aby tak bylo možno mimo jiné také rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Zaviněná smrt blízké osoby proto může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že může být kvalifikována jako újma snižující jeho důstojnost či vážnost ve společnosti. Z tohoto pohledu občanský zákoník dává podmínky pro uplatnění finanční satisfakce za újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv v důsledku smrti blízké osoby. Z hlediska stávající legislativní úpravy se však jedná o jiný nárok, než je náhrada škody.
Ústavní soud posuzoval, zda lze za použití interpretačních pravidel vyložit ustanovení občanského zákoníku vymezující náhradu škody tak, že by bylo možné pod toto ustanovení podřadit i nárok na náhradu imateriální škody spočívající ve ztrátě blízké osoby. Zde nemohl pominout, že v období od podání ústavní stížnosti byla do zákona včleněna úprava odškodnění pozůstalých novelizovaným ustanovením § 444 občanského zákoníku, do kterého byl vložen nový odstavec 3, který tuto problematiku řeší jednorázovým plněním. Tímto ustanovením zákonodárce upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh imateriální škody. Tato úprava neumožňuje svojí jednoznačností žádný prostor pro odlišný výklad. Je však natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.
Ústavní soud v této souvislosti cítí potřebu zdůraznit, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného. K takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu. Tyto principy, i když mají základ v soukromé iniciativě, mají významný dopad na legislativy evropských států, která se postupně tomuto pojetí přizpůsobuje, čehož příkladem je např. připravovaná novela občanského zákoníku v Rakousku.
S ohledem na všechny uvedené důvody proto Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku a ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci JUDr. Stanislav Balík, JUDr. Miloslav Výborný a JUDr. Eliška Wagnerová.
******************************************************************