§ 3
Stanovení nejvýše přípustné délky směn
(1) Pro stanovení nejvýše přístupné délky směn v jednotlivých pracovních dnech včetně zákonných přestávek na jídlo a oddech (§ 89 zákoníku práce) je rozhodující míra pracovního zatížení v průběhu pracovní směny:
a) na pracovištích, kde v průběhu směny dochází k plnému fyzickému nebo psychickému zatížení (např. práce zdravotnických zaměstnanců v ranních směnách, ruční manipulace s břemeny apod.), může být stanovena nejvýše devítihodinová pracovní doba; jen ve zcela výjimečných případech, kdyby došlo k ohrožení provozu zařízení sociální péče, může vedoucí zařízení sociální péče na nezbytnou časově omezenou dobu povolit nejvýše desetihodinovou pracovní dobu,
b) na jiných pracovních může být stanovena nejvýše desetihodinová pracovní doba,
c) výjimečně lze stanovit nejvýše dvanáctihodinovou pracovní dobu na takových pracovištích, kde povaha pracovní činnosti v průběhu pracovní směny umožňuje přiměřený oddech (např. při směnách ve dnech pracovního klidu, při práci zdravotnických zaměstnanců v noci a zaměstnanců ve stravovacích a ubytovacích provozech a střežení objektu),
d) pracovní režimy s delší než dvanáctihodinovou pracovní dobou se nepřipouštějí.
(2) Při rozvržení pracovní doby nesmí pracovní doba v jednotlivém týdnu přesáhnout 60 hodin, přičemž průměrná týdenní pracovní doba nesmí ve čtyřtýdenním období přesahovat hranici stanovenou pro týdenní pracovní dobu.