VI.
Ústavní soud tedy konstatuje, že mu nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Podaným návrhem je napadeno ustanovení bodu 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. označené jako Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému červenému kříži, jež zní: "Dům v Plzni, Pobřežní ul. 15, čp. 100 - dům, stavební parcela č. 89, zapsané u SG Plzeň-město, list vlastnictví č. 10, č. ev. listu 9909, kat. území Plzeň-město. Vlastník: Čs. stát - Bytový podnik města Plzně. Uživatel: Čs. stát - Bytový podnik města Plzně." Přitom je zřejmé, že uvedení jednotlivých nemovitostí v příloze k zákonu má význam toliko se zřetelem na § 6 zákona č. 126/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení "Stát navrátí Československému červenému kříži majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona" (odst. 1). "Nemovitý majetek uvedený v příloze tohoto zákona se prohlašuje ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona za vlastnictví Československého červeného kříže" (odst. 2). Z toho vyplývá, že účinností (1. 7. 7. 1992) došlo k zákonnému přechodu vlastnického práva (ex lege) ze státu na Československý červený kříž. Zároveň je zřejmé, že se zákon mohl vztahovat toliko na ty nemovitosti, které v době účinnosti tohoto zákona vlastnil stát. To lze dovozovat jednak z dikce "Stát navrátí Československému červenému kříži majetek..." v § 6 odst. 1 zákona, jednak i z obecné právní zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Je sice pravdou, že stát je - za podmínek stanovených v čl. 11 odst. 4 Listiny (ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu) - oprávněn majetek i vyvlastnit, nicméně v daném případě je zřejmé, že účelem zákona č. 126/1992 Sb. nebylo vyvlastnění nemovitostí jiným subjektům (a tedy ani stěžovateli) za účelem jejich přechodu do vlastnictví Československého červeného kříže, nýbrž toliko navrácení majetku uvedeného v příloze k zákonu, který byl Československému červenému kříži v rozhodném období odňat a který byl v době účinnosti zákona majetkem státu.
Jak Ústavní soud ze spisu Okresního soudu Plzeň-město 14 C 251/98 zjistil a jak ostatně uvedly i obecné soudy v odůvodněních svých rozsudků, předmětnou nemovitost původně vlastnil stěžovatel město Plzeň a stejný subjekt byl podle zákona č. 172/1991 Sb. jejím vlastníkem i ke dni 28. 5. 1992. Z výpisu z katastru nemovitostí z 18. 10. 1993 dále vyplývá, že Český červený kříž byl zapsán jako vlastník předmětné nemovitosti "dle zákona č. 126/1992 Sb.". Ústavní soud konstatuje, že původním vlastníkem předmětné nemovitosti byl stěžovatel město Plzeň, který své vlastnické právo k ní opětovně nabyl účinností zákona č. 172/1991 Sb. dne 24. 4. 1991, avšak účinností zákona č. 126/1992 Sb. dne 1. 7. 1992 došlo k přechodu vlastnického práva k uvedené nemovitosti na Československý červený kříž.
Smyslem § 6 zákona č. 126/1992 Sb. bylo navrácení majetku uvedeného v příloze Československému červenému kříži. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že přechod vlastnického práva vyžadoval splnění tří zákonných podmínek, a to kumulativně: muselo se jednat (1.) o majetek státu, (2.) který byl Československému červenému kříži odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 a (3.) který byl uveden v příloze tohoto zákona. Je proto zřejmé, že v příloze tohoto zákona měl být uveden pouze takový majetek, který splňoval obě prvně zmíněné zákonné podmínky.
Jak vyplývá ze soudního spisu, v části I. bodu 10. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. byla mezi nemovitým majetkem, který se vrátil Československému červenému kříži, uvedena předmětná nemovitost, jejímž vlastníkem v době, kdy zákon nabyl účinnosti, nebyl stát, nýbrž město Plzeň. Zároveň se nejednalo o nemovitost, která byla v rozhodném období odňata Československému červenému kříži, nýbrž městu Plzeň, které předmětný dům vlastnilo již od doby, kdy byl v roce 1933 postaven, a Československý červený kříž k němu měl pouze právo trvalého a bezplatného užívání. Lze proto předpokládat, že k zařazení předmětné nemovitosti do přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. došlo omylem, neboť napadená část přílohy k zákonu je ve zjevném rozporu s § 6 odst. 1 tohoto předpisu.
Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika demokratickým právním státem. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že Česká republika se hlásí k principům nejen formálního, nýbrž především materiálního právního státu. Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu (srov. např. nález z 21. 12. 1993 sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, str. 1). V posuzované věci však Ústavní soud shledal, že napadené ustanovení bodu 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. je v rozporu již se samým principem legality; jedním ze základních předpokladů fungování právního státu je totiž i existence vnitřního souladu jeho právního řádu. Proto je také nutné, aby jednotlivé právní předpisy byly srozumitelné a aby z nich vyplývaly předvídatelné následky. V případě napadeného ustanovení je však zřejmé, že uvedené principy materiálního i formálního právního státu splněny nejsou. Jestliže totiž podle § 6 odst. 1 zákona č. 126/1992 Sb. stát navrátí Československému červenému kříži majetek, který mu byl odňat v rozhodném období v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona, a zároveň napadený bod 10. části I. uvedené přílohy zmiňuje nemovitost, která v době, kdy zákon č. 126/1992 Sb. nabyl účinnosti, již nebyla ve vlastnictví státu a nebyla Československému červenému kříži v rozhodném období ani odňata, jedná se o zjevný rozpor, který ve svých důsledcích vede (či může vést) k nesrozumitelnosti této části zákona a k obtížné předvídatelnosti jeho následků. Proto Ústavní soud usuzuje, že protiústavnost napadeného ustanovení, které je v rozporu s čl. 1 Ústavy, nelze překlenout ani jeho případným ústavně konformním výkladem, který za daných okolností možný není.
Ústavní soud také dospěl k závěru, že napadené ustanovení ve svých důsledcích odporuje i čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, který chrání vlastnické právo; vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva umožňuje pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. V daném případě státní moc stěžovatelovo vlastnické právo porušila, a to cestou zákona, neboť do jeho vlastnického práva protiústavně zasáhla, aniž by mu za tento zásah přiznala náhradu. Tím se zákonodárce - byť to stěžovatel výslovně nenamítl - ve svých důsledcích dopustil i porušení čl. 8 a čl. 101 odst. 4 Ústavy, neboť v rozporu s nimi nerespektoval princip samosprávy územního samosprávného celku, v konkrétním případě právo stěžovatele (mimo jiné) vlastnit majetek a požívat ochrany vlastnického práva.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že nemohl zkoumat námitky stěžovatele, pokud spatřuje protiústavnost napadeného ustanovení zákona č. 126/1992 Sb. rovněž v rozporu s čl. 7 a s čl. 86 odst. 2 Ústavy ČSSR č. 100/1960 Sb. a s čl. 4 odst. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o Československé federaci. To proto, že tyto právní předpisy přestaly být podle čl. 112 odst. 2 Ústavy ČR č. 1/1993 Sb. Ústavy ČR č. 1/1993 Sb součástí právního řádu České republiky tím, že je platná Ústava dnem 1. ledna 1993 výslovně zrušila.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, že dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se v zákonu č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o československém červeném kříži, bod 10. části I. přílohy nazvané Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému červenému kříži, zrušuje.
Předseda Ústavního soudu:
v z. JUDr. Holeček v. r.
místopředseda
******************************************************************