Článek 1.
(1) Oběma státy dosud zachovávaná zásada stejného nakládání s příslušníky druhého státu jako s vlastními státními příslušníky, pokud jde o právo na sociální pojištění, se touto smlouvou potvrzuje a bude nadále zachovávána ve všech odvětvích sociálního pojištění, která tu již jsou, jakož i v odvětvích, která budou teprve zřízena v jednom nebo ve druhém státě. Tato zásada platí zejména i pro pojištění (zaopatření) pro případ nezaměstnanosti.
(2) Při provádění všech odvětví sociálního pojištění se použije - s výhradou ustanovení odst. 3 až 6 - právních předpisů státu, na jehož území se vykonává zaměstnání rozhodné pro pojištění.
(3) Na pojištění zaměstnanců diplomatických a konsulárních zastupitelstev a jiných úřadů veřejné správy (úřadů celních, pasových atd.) jednoho státu, které mají své sídlo v druhém státě, se použije právních předpisů vysílajícího státu, jsou-li tito zaměstnanci příslušníky tohoto státu. Totéž platí pro pojištění osob, zaměstnaných u úředníků jmenovaných úřadů. Vyžádá-li si to však zaměstnavatel, platí pro nemocenské pojištění (pojištění v nemoci a v mateřství), případně pro jiná odvětví sociálního pojištění, právní předpisy státu přijímajícího.
(4) Na pojištění:
a) zaměstnanců vyslaných podnikem (zaměstnavatelem), jenž má sídlo (bydliště) v jednom státě, k přechodnému výkonu zaměstnání na území druhého státu, které netrvá nepřetržitě déle než šest měsíců,
b) zaměstnanců přesahujících zemědělských nebo lesních podniků, majících své sídlo na území jednoho z obou států, jsou-li zaměstnáni v části podniku ležící v druhém státě,
c) zaměstnanců podniků veřejné dopravy pozemní, říční i vzdušné jednoho státu, kteří jsou zaměstnáni přechodně nebo trvale v pohraničním území (čl. 2) státu druhého (na přípojových tratích, průběžných tratích, pohraničních nebo přechodových nádražích, v přístavech, při službě u vzdušných linek),
se použije právních předpisů toho státu, v němž má sídlo správa podniku, jíž tito zaměstnanci podléhají ve svých osobních věcech.
(5) Zaměstnanci podniků veřejné dopravy (odst. 4) majících sídlo na území jednoho z obou států, jsou-li nepřetržitě zaměstnáni déle než šest měsíců na území druhého státu mimo pohraniční území, jsou pojištěni podle právních předpisů toho státu, na jehož území mají své trvalé bydliště.
(6) Nejvyšší správní úřady obou států mohou vzájemnou dohodou sjednati jiné výjimky nebo též smluviti, že výjimky uvedené v odst. 3 až 5 nebudou zachovávány buď vůbec nebo v určitých případech.
(7) Použití právních předpisů jednoho státu podle odst. 2 až 6 má za následek, že pro provádění sociálního pojištění jsou příslušni nositelé a soudy sociálního pojištění, jakož i správní úřady tohoto státu.
(8) Nastane-li u osob, na které se vztahují odstavce 4 až 6, potřeba léčebné péče v době jejich pobytu na území druhého státu, poskytne nositel nemocenského pojištění tohoto státu příslušný podle místa pobytu, uvedeným osobám léčebnou péči; výlohy hradí zavázaný nositel nemocenského pojištění prvého státu.