§ 20.
(1) Starobní důchod přísluší ve výši a na místě důchodu invalidního bez průkazu invalidity podle § 17 pojištěnci, který dokonal 65. rok života a získal čekací dobu podle § 16, jestliže a pokud není zaměstnán způsobem, který by zakládal pojistnou povinnost podle § 1 nebo podle právních předpisů o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, o pojištění u báňských bratrských pokladen nebo o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří.
(2) Starobní důchod přísluší dále ve výši a na místo důchodu invalidního bez průkazu invalidity podle § 17 po dokonání 180 započitatelných příspěvkových měsíců pojištěnci, který dokonal 60. rok života nebo získal alespoň 480 příspěvkových měsíců a není zaměstnán způsobem uvedeným v odstavci 1.
(3) Pojištěnec, který získal alespoň 120 započitatelných příspěvkových měsíců v povinném pojištění, má nárok na důchod starobní ve výši a na místě důchodu invalidního bez průkazu invalidity podle § 17, jestliže a pokud není zaměstnán způsobem uvedeným v odstavci 1 a jestliže po dovršení 55 let splňoval aspoň po dobu 12 měsíců - v časovém období převyšujícím těchto 12 měsíců nejvýše o 6 měsíců - podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti podle platných právních předpisů. Průkaz o splnění této podmínky jest prokázati potvrzením příslušného úřadu práce.
(4) Důchodcům, kteří pobírají starobní důchod podle odstavců 1 nebo 2, se důchod k jejich návrhu ponechá, i když přijmou nějaké zaměstnání uvedené v odstavci 1, jestliže se stali nezpůsobilými k výkonu svého dřívějšího povolání.
(5) Nárok na starobní důchod zaniká:
a) úmrtím důchodcovým,
b) nejsou-li tu již podmínky předchozích odstavců,
c) v případě odstavce 3, jestliže nejsou již splněny podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti podle platných právních předpisů, leč že tyto odpadly jen proto, poněvadž požitkem důchodu jest zajištěna výživa příjemce a jeho rodiny.