§ 106.
(1) Dosavadní náhradní ústavy mohou býti uznány za náhradní ústavy podle tohoto zákona, vyhoví-li těmto podmínkám:
1. Dávky náhradního ústavu musí býti týchž druhů (§ 17 a násl.) a v každém případě nejméně tak vysoké jako dávky, které by příslušely, kdyby pojištění bylo bývalo provedeno u Všeobecného pensijního ústavu.
2. Nároky na dávky nesmí býti vázány přísnějšími podmínkami, než jsou podmínky stanovené tímto zákonem.
3. Úhrn pojistného (běžné příspěvky) a tax za zvyšování služného, počítaje v to i případné anuity a příspěvky určené k úhradě vyšších nároků, za členy pojištěním povinné musí býti nejméně o jednu pětinu vyšší než úhrn pojistného, které by bylo uhraditi, kdyby bylo pojištění provedeno u Všeobecného pensijního ústavu. Klesne-li tento úhrn v průměru tří let pod tuto hranici, může ministerstvo sociální péče naříditi, aby náhradní ústav nejdéle do konce čtvrtého roku upravil změnou stanov nároky členů pojištěním povinných tak, aby bylo této podmínce vyhověno.
4. Poměr části pojistného, tax a anuit, kterou nesou pojištěním povinní členové ze svého, k části připadající na zaměstnavatele nesmí býti nepříznivější, než odpovídá předpisům § 64, a pojistné na zaměstnance připadající nesmí býti vyšší, nežli pojistné odpovídající jeho nárokům podle početních podkladů Všeobecného pensijního ústavu.
5. Rozhodování sporů o nárocích podle stanov a o jejich výši musí býti vyhrazeno pojišťovacímu soudu příslušnému podle § 134.
6. Stanovy musí obsahovati ustanovení o přiměřené bezpečností záloze vyšetřené podle pojistně matematických odhadů anebo o jinaké dostatečné záruce.
7. V orgánech náhradních ústavů náleží pojištěncům poloviční zastoupení.
(2) Ministr sociální a zdravotní správy stanoví správní orgány náhradních ústavů, jmenuje jejich členy (náhradníky), přihlížeje k návrhům pojištěnců a zaměstnavatelů, a určí podrobnosti.