V.
Posouzení ústavnosti úpravy práva výkupu
46. Navrhovatel ve svém shrnujícím podání z 28. února 2007 konstatuje, že česká právní úprava výkupu účastnických cenných papírů vykazuje velký počet vad, jejichž kombinovaný efekt způsobuje, že tato právní úprava je v rozporu s právem na pokojné užívání majetku a s právem na spravedlivý proces, jakož i s právem Evropských společenství a mezinárodním právem. Jak však vyplývá z výše uvedené sumarizace výtek, ve většině případů je nekonkretizuje ve smyslu požadavků, které vyplývají z čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Oproti předchozím podáním na první místo zařadil tvrzené rozpory s komunitárním právem, aniž blíže charakterizoval, v čem by to mělo znamenat současně potřebu zásahu Ústavního soudu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Proto bylo nutno vyjít i z dřívějších podání navrhovatele, kde ještě byla určitá ústavněprávní argumentace výrazněji zapracována (sub 13 až 22).
47. Základní otázkou je posouzení ústavnosti samotného institutu nuceného výkupu jak z hlediska ústavního pořádku České republiky [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy], tak z hlediska mezinárodních závazků České republiky podle čl. 1 odst. 2 Ústavy. V této souvislosti bylo nutno vypořádat se s námitkou porušení čl. 11 odst. 4 Listiny a zejména s otázkou možného zásahu do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny přesto, že navrhovatel svůj návrh o uvedená ustanovení neopírá. V tomto ohledu bylo třeba posoudit, zda:
a) ústavní pořádek, bez ohledu na Třináctou směrnici, takový zásah do vlastnického práva připouští, a zda kritérium pro vymezení hlavního a minoritních akcionářů odpovídá principu přiměřenosti zásahu;
b) zda je zásah legitimní a racionální, když zákon důvody pro uplatnění práva nuceného výkupu neuvádí, a zda odpovídá povaze a zvláštnostem vztahů v akciové společnosti;
c) zakotvením práva nuceného výkupu stát dostál své ochranné funkci a neumožnil nepřiměřený zásah do vlastnického práva;
d) tento zásah odpovídá podmínkám stanoveným v čl. 4 odst. 2 a čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě;
e) nedošlo k zásahu do nabytých práv a narušení zásady legitimního očekávání.
48. Předtím, než Ústavní soud zaujal stanovisko k výše uvedeným otázkám, bylo nutno vypořádat se s poslední verzí podání navrhovatele, která se opírá především o domnělý rozpor úpravy práva nuceného výkupu s Třináctou směrnicí (sub 6 a 7). Zde nezbývá, než konstatovat to, co již Ústavní soud několikrát uvedl (zejména nález Pl. ÚS 50/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 50, vyhlášen pod č. 154/2006 Sb., a Pl. ÚS 36/05, vyhlášen pod č. 57/2007 Sb.). Referenčním hlediskem přezkumu ústavnosti zákonů podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a čl. 88 odst. 2 Ústavy je ústavní pořádek. Ústavní soud není kompetentní v rámci takového řízení přezkoumávat soulad vnitrostátního práva s komunitárním právem. Aplikace komunitárního práva jako bezprostředně použitelného práva (viz rozsudek Evropského soudního dvora, věc 106/77, Amministrazione delle Finanze dello Stato proti Simmenthal SpA. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Pretura di Susa - Itálie. Nepoužití zákona, který je v rozporu s právem Společenství, vnitrostátním soudem známý jako Simmenthal II, dostupný ve Sbírce rozhodnutí, ročník 1978, s. 629, např. na adrese http://eur-lex.europa.eu) je v kompetenci obecných soudů, které mají v případě pochybností o aplikaci tohoto práva možnost, popř. povinnost obrátit se na Evropský soudní dvůr s předběžnou otázkou podle čl. 234 SES. Z hlediska referenčních kritérií rozhodování Ústavního soudu se nic nemění. Z čl. 1 odst. 2 Ústavy i pro Ústavní soud jako státní orgán České republiky vyplývá povinnost evropsky konformního výkladu (viz též nález sp. zn. Pl. ÚS 66/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 93, vyhlášen pod č. 434/2006 Sb., ve vztahu k unijnímu právu) ústavního pořádku v oblastech, kde se komunitami právo a právní řád České republiky stýkají (závazek loajality podle čl. 10 SES). Musí ovšem jít o výklad ústavního pořádku ve vztahu k vnitrostátnímu právu. Navrhovatel však požaduje, aby Ústavní soud rozhodl o jeho námitkách směřujících k vadné transpozici komunitárního práva. Ty proto Ústavní soud ponechal stranou. V případě, že by se navrhovatel omezil pouze na ně, bylo by třeba návrh odmítnout pro nepříslušnost Ústavního soudu. Ústavní soud ovšem musí při rušení právních předpisů brát členství v Evropské unii v úvahu z hlediska čl. 1 odst. 2 Ústavy a zvažovat případné využití možnosti, kterou mu dává § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
49. Totéž platí pro námitku nerespektování nijak blíže nespecifikovaných mezinárodních smluv o ochraně investic. I v tomto případě se jedná o otázku jejich aplikace v judikatorní činnosti obecných soudů, které jsou takovými smlouvami vázány za podmínky, že splňují požadavky čl. 10 Ústavy. Obsahuje-li taková úmluva odlišnou právní úpravu, je třeba uplatnit princip aplikační přednosti takové úmluvy. Protože se nejedná o problém hierarchie vztahové (podle právní síly), nýbrž hierarchie aplikační, je třeba odkázat na pravidla zakotvená v čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
50. Stejně tak Ústavní soud ponechal stranou námitky navrhovatele, které pouze směřují k požadavku provést výklad obyčejného práva. Nejasnosti v zákonné úpravě musí odstraňovat judikatura obecných soudů a odstranění případných nejednotností v rozhodování obecných soudů je v kompetenci Nejvyššího soudu. Ústavní soud již vícekrát konstatoval, že do této oblasti může vstoupit jen v případě, kdy se současně jedná o porušení ústavního pořádku a nepřesnost, neurčitost a nepředvídatelnost právní úpravy extrémně narušuje základní požadavky na zákon v podmínkách právního státu.
51. Základní otázkou proto je ústavní přípustnost nuceného výkupu akcií v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) z hlediska požadavků legality, racionální zdůvodnitelnosti (zákaz svévole), potřebnosti, právní jistoty, předvídatelnosti a určitosti práva. Teprve po jejím zodpovězení je možno posoudit, zda jeho úprava v jednotlivostech splňuje ústavní kritéria. Na tomto základě bylo možno rozhodnout, zda bude případně zrušena tato úprava jako celek nebo pouze její jednotlivé části. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 59/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 90, vyhlášen pod č. 278/2001 Sb.) Ústavní soud zdůraznil význam ekonomických činitelů pro výklad ustanovení ústavního pořádku, která upravují problematiku fungování tržní ekonomiky. Proto je třeba k výkladu ustanovení o nuceném výkupu přistupovat z hlediska zvláštností oblasti, na kterou mají být aplikována a ze které pramení problémy, jejichž řešení má být právně regulováno. Akciová společnost má jinou povahu než odborová organizace, spolek, politická strana či náboženská společnost. Stejně tak nelze podle stejných měřítek hodnotit splnění ústavních požadavků na vznik, fungování a zánik takové společnosti. Členství v ní založené na vlastnictví akcií nelze srovnávat s placením členských příspěvků nebo vytěsnění tzv. minoritních akcionářů s vyloučením člena ze spolku nebo politické strany. Proto je též chápání akcionářů jako vlastníků ve srovnání s vlastníky jiného majetku předmětem diskusí zejména v případě minoritních vlastníků (tzv. pasivní vlastníci - blíže Lee, J.: Four Models of Minority Sharoholder Protection in Takeovers. European Business Law Review, roč. 2005, č. 4, s. 809). Cílem akciové společnosti je soustředění kapitálu, investování, podnikání a dosahování zisku. V případě, že jeden z akcionářů dosáhne stanoveného podílu akcií podle § 183i odst. 1 a 4 obch. zák., nastává v akciové společnosti situace, kdy zbývající akcionáři mohou (ale nemusí) přestat být pro takovou společnost přínosem. Platí to jak z hlediska významu jejich podílu na celkovém kapitálu společnosti, tak pro jejich možnosti ovlivňovat přijímání rozhodnutí v ní. Naopak jejich účast může zatěžovat akciovou společnost z hlediska nákladů na její chod, svolávání valných hromad a jejich rozhodování s ohledem na práva těchto akcionářů. Značný počet malých akcionářů může (ale nemusí) představovat pro společnost zbytečné zvýšené náklady správy a vedení. Akciová společnost má povinnost vůči takovým akcionářům v nezměněném rozsahu, ačkoli jejich možný přínos k jejímu dalšímu rozvoji, k přijímání strategických i jiných rozhodnutí, je prakticky nulový. Většina těchto argumentů je součástí podkladové zprávy skupiny expertů pro přijetí Třinácté směrnice známé jako "Winterova zpráva" (podle předsedajícího skupině Jaapa Wintera - text Report of the High Level Group of Company Law Experts on Issues Related to Takeover Bids. Dostupné na adrese:
http://ec.europa.eu/internal_market/company/docs/takeoverbids/2002-01-hlg-report_en.pdf, s. 60 - 61). V současnosti převládá názor, že akciové společnosti vyžadují pružný právní rámec k dosahování svých strategických cílů, což nemůže být vždy dosaženo cestou uzavírání smluv. Proto by měl zákonodárce vytvářet potřebné podmínky (tak van der Elst, Ch., van den Steen, L.: Squeezing and Selling-out - a Patchwork of Rules in Five European Member States. European Company Law, roč. 2007, č. 1, s. 25). Dalším významným faktorem v podmínkách České republiky je kupónová privatizace, která vytvořila podstatně jiný typ akcionářské struktury akciových společností než ve státech, jejichž zkušeností a právní úpravy se navrhovatel dovolává. Již proto srovnávání se státy, kde k takové masové akci nedošlo, není zcela namístě. Ústavní soud tento aspekt pouze připomíná, aniž by se k tomuto způsobu privatizace vyjadřoval z hlediska jeho výhodnosti (k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 38/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 39, s. 357, vyhlášen pod č. 87/2003 Sb.). Totéž platí pro úvahy z hlediska potřebnosti zavedení institutu nuceného výkupu z důvodu konkurenceschopnosti a zvýšení zájmu zahraničních investorů o podnikání na domácím trhu.
52. Postavení akcionářů nelze srovnávat s členskými právy v jiných typech sdružení a společností. Podíl akcionáře je dán velikostí jeho investice a současně rizika, která z tohoto důvodu nese. Práva akcionářů (jejich přehled viz Dědič, J. a kol.: Akciové společnosti. 6. vyd., Praha 2007, s. 235 - 238) se proto liší, stejně jako jejich povinnosti. Je-li akcionář držitelem 90 % akcií, vliv zbylých akcionářů na chod společnosti je mizivý a možnost podílet se na zásadních rozhodnutích o směřování společnosti je iluzorní. Právo na vysvětlení a informační povinnost může komplikovat strategická rozhodnutí hlavního akcionáře. Taková rozhodnutí mohou být rovněž napadána jako forma zneužití většiny hlasů ve společnosti v neprospěch menšiny (§ 56a obch. zák.). Již samotná možnost takových sporů může ztěžovat podnikatelské záměry hlavního akcionáře. Nelze nevidět, že zákaz zneužití postavení může objektivně omezovat hlavního akcionáře s ohledem na přítomnost zbývajících akcionářů. Naopak poukaz na možné zneužívání jejich práv není v tomto směru rozhodující. Zatímco v situaci 90 % podílu se v případě hlavního akcionáře uplatňují v plné míře jak složky účasti, podnikání a kapitálu, minoritní akcionáři či minoritní akcionář se již podílí pouze kapitálově jako investor, zatímco složka rozhodovací je prakticky potlačena. Bude-li jim zajištěna přiměřená náhrada za takovou investici, nelze mít za takto nastavených podmínek nuceného výkupu námitky z hlediska ústavnosti. Nelze též vyloučit, že takové opatření může být i ku prospěchu minoritních akcionářů, neboť za určitých podmínek takový druh akcií ztrácí na své hodnotě a akcie se stávají neprodejnými, neboť o ně přestává být zájem. Proto vytvoření zákonné úpravy pro nucený výkup akcií lze za určité situace rovněž chápat jako možné zvýhodnění minoritních akcionářů z hlediska zvýšení zájmu o převzetí akciové společnosti. Potenciální zájemce má zpravidla zájem o získání společnosti jako celku, což může příznivě ovlivnit cenu akcií (např. Münchener Kommentar zum Aktiengesetz. 2. vyd., Bd. 9/1, § 327a - § 327f, Vorbemerkung, AktGWpÜG. SpruchG. München 2004, Pozn. č. 3). Výkladem právní úpravy proto nelze jednoznačně v rámci abstraktní kontroly dospět k závěru o neústavnosti této úpravy. Na základě využití možnosti nuceného výkupu není vyloučen zásah do ústavně zaručených práv společníků, ale takováto možnost sama o sobě neústavnost nezpůsobuje. To by mohlo nastat jen v případě, že by stát v rámci své ochranné funkce neposkytl minoritním akcionářům prostředky právní ochrany. Skutečnost, že na základě právní úpravy určitého institutu (např. vazba, vyhoštění, vyvlastnění, vyloučení ze spolku) může dojít k porušení ústavně zaručených práv, ještě nezpůsobuje neústavnost. K tomu by došlo teprve v případě, kdy jejich ústavní "zaručení" by se ukázalo jako fiktivní.
53. K obecné námitce, že se jedná o formu vyvlastnění, třeba uvést, že subjektem, který minoritní akcionáře zbavuje jejich práva, není orgán veřejné moci prosazující veřejný zájem. Nucený výkup akcií podle § 183i obch. zák., stejně jako převod jmění na společníka podle § 220p obch. zák., představuje určitý způsob uspořádání majetkových poměrů aprobovaný státem a je srovnatelný s jinými formami úpravy vlastnických poměrů v manželství, ve společenství vlastníků bytových jednotek nebo mezi spoluvlastníky obecně. Ústavní soud proto stojí na stanovisku, že stejně jako minoritní akcionáři by se na něj v jiné pozici mohl obrátit tzv. hlavní akcionář. Ten je rovněž vlastníkem a rovněž má nárok na ochranu svých vlastnických, společnostních a podnikatelských práv z hlediska Listiny (čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a 2), což je okolnost, kterou navrhovatel pomíjí. Má-li každý akcionář právo soudně napadnout usnesení valné hromady (§ 183 ve spojení s § 131 odst. 1 obch. zák.), nese riziko paralyzování akceschopnosti akciové společnosti hlavní akcionář v daleko větší míře. Proto se jedná o případ řešení kolize základních práv a svobod, nikoli o vyvlastnění ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Jedná se o vytvoření možnosti pro to, aby valná hromada rozhodla o změně struktury soukromovlastnických poměrů mezi akcionáři (obdobně názor německé doktríny Schmidt-Aßmann, E.: Der Schutz des Aktieneigentums durch Art. 14 GG. In: Der Staat des Grundgesetzes. Festschrift für Peter Badura. Tübingen 2004, s. 1023), byť za dohledu České národní banky a se zaručenou možností soudní ochrany. To, že stát plní svou ochrannou funkci, ještě neznačí, že mu lze přičítat zásah do práv minoritních akcionářů jako v případě vyvlastnění. V právním řádu nejde o opatření ojedinělé (srov. § 142 občanského zákoníku). Umožňuje-li však stát v rámci akciové společnosti právně regulovaným způsobem nucené vykoupit akcie určité skupiny akcionářů jiným akcionářem, musí tato úprava splňovat obdobná, nikoli však totožná kritéria jako v případě vyvlastnění, protože o vyvlastnění nejde. To se týká především ochrany ústavně zaručených práv menšinových akcionářů, jako jsou na prvním místě ochrana vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny a práva se sdružovat s jinými za účelem podnikání podle čl. 2 odst. 3, čl. 20 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny.
54. Na tomto základě proto musel Ústavní soud posoudit z hlediska zásady proporcionality vhodnost a potřebnost takové možnosti postupu hlavního akcionáře, neboť v daném případě se nejedná prvotně o střet veřejného zájmu a základního práva, nýbrž o střet dvou základních práv, kde proti sobě stojí osoby soukromého práva (vlastníci), nikoli veřejná moc jednající podle pravidel čl. 2 odst. 2 Listiny a osoba soukromého práva jednající v rámci pravidel čl. 2 odst. 3 Listiny. Tzv. vytěsnění či právo nuceného výkupu, někdy nepřesně označované jako squeeze-out či freeze-out (k různým významům těchto pojmů viz Garza, J. J.: Rethinking Corporate Governance: The Role of Minority Shareholders - A Comparative Study. St. Mary's Law Journal, roč. 1999 - 2000, s. 621 - 625) je známo právním řádům řady zemí, v rámci Evropské unie se to dokonce předpokládá na základě transpozice Třinácté směrnice. Někde je nucený výkup omezen jen na akciové společnosti, jako např. v České republice, Německu, Francii, Itálii, Nizozemí, Velké Británii, Polsku, jinde se uplatňuje obecně (v Rakousku Bundesgesetz über den Ausschluss von Minderheitsgesellschaftern - GesAusG. BGBl.I., č. 75/2006), někde se vztahuje jen na společnosti s kótovanými cennými papíry, jinde i na ostatní. Liší se rovněž podmínky, za kterých může k vytěsnění dojít. Měřítkem přezkumné činnosti Ústavního soudu však není rozpor či nesoulad napadené právní úpravy se zahraniční úpravou, nýbrž ústavní pořádek. To, že tuzemská právní úprava může zajišťovat nižší standard ochrany práv minoritních akcionářů, nutně neznamená, že je protiústavní. Nic však nebrání tomu, aby se zahraniční zkušenosti staly zdrojem inspirace pro její zdokonalení. Pouhá argumentace existencí tohoto institutu v jiných státech nemá pro řešený případ sama o sobě význam, není-li jen doplněním argumentace ústavní. Nelze vyjít z domněnky, že úprava v určitém státě je závazným vzorem pro jiné státy. To konečně dokládají i snahy po určité unifikaci v rámci Evropské unie, které po více než desetiletém úsilí vyústily do přijetí již zmiňované Třinácté směrnice v roce 2004.
55. Ekonomické a právní důvody úpravy tohoto institutu jsou vzájemně podmíněny. Původně akciová společnost rozhodovala podle principu jednomyslnosti a vycházelo se z předpokladu, že zákonem nelze do poměrů takové společnosti zasahovat. Uplatňovala se tzv. vested rights theory, která stála na stanovisku, že určitá práva nemůže společník bez svého souhlasu pozbýt. Ta se ukázala z hlediska hospodářských potřeb zcela neudržitelnou již od konce 19. století. Proto byla nahrazena principem většinového rozhodování (k tomu podrobně Carney, W. J.: Fundamental Corporate Changes, Minority Shareholders and Business Purposes. American Bar Foundation Research Journal, roč. 1980, s. 69, 77n.). S rozvojem ekonomiky, růstem počtu akciových společností a akcionářů, se na základě původních představ o spolkovém charakteru a nabytých právech (střet strategie členství a strategie investice) začala projevovat tyranie menšiny s právem veta (podrobněji Weiss, E. J.: The Law of Take Out Mergers: A Historical Perspective. New York University Law Review, roč. 1981, č. 4, s. 627 - 657, pro Velkou Británii s. 685n.). Proto se postupně překonávaly původní představy a vývoj vedl k současnému stavu nejen v USA, nýbrž i v jednotlivých vyspělých evropských státech, a od roku 2004 rovněž v rámci Evropské unie. Důležité je to, že tento proces je upraven právně a zřetelně, čímž se liší od tzv. divokého vytěsnění, kdy se k vytlačení menšinových akcionářů používají jiné prostředky vedoucí rovněž k tomuto cíli, nejsou průhledně upraveny a umožňují postihnout menšinové akcionáře, jejichž podíl výrazně přesahuje i 5 % až 10 %, jak je při právu nuceného výkupu standardem. Současně tento institut bývá chápán jako legitimní doplněk k úpravě povinných nabídek převzetí, které upravuje § 183b odst. 1 obch. zák. (k tomu Dědič, J. a kol.: Akciové společnosti. 6. vyd. Praha 2007, s. 307).
56. Pro Ústavní soud je v případě nuceného výkupu podstatné, že tento ekonomicky podložený postup (racionalita a vhodnost zásahu) je právně upraven tak, jak se to požaduje v podmínkách právního státu (legalita zásahu). Není proto třeba posuzovat otázku veřejného zájmu stejným postupem jako u vyvlastnění (viz též sub 66 v souvislosti se stanovením výše náhrady). Veřejný zájem se projevuje v principu tržního hospodářství a svobody podnikání jiným způsobem a uplatňuje se jinými prostředky, mezi jiným i vytvářením vhodných právních podmínek pro fungování akciových společností. Hlavní akcionář se neřídí veřejným zájmem ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť je věcí jeho úvahy umožněné obchodním zákoníkem, aby se rozhodl, zda zbývající akcionáře vykoupí, a tím se stane jediným akcionářem, který bude rozhodovat podle vlastní úvahy bez jednání valné hromady a dalších institutů práva akciových společností (tzv. going private v anglosaském právu). V případě práva nuceného výkupu nejde o obvyklé rozhodování na valné hromadě. Jde o většinu kvalifikovanou a situovanou tak vysoko, že možné námitky zneužití postavení jsou již prakticky potlačeny. Při rozhodování kvalifikovaně většinového vlastníka nemohou minoritní akcionáři ani blokovat jednání valné hromady podle § 185 odst. 1 obch. zák., natož zabránit přijetí zásadních rozhodnutí, ať již je třeba k jejich přijetí většiny prosté (§ 186 odst. 1 obch. zák.), kvalifikované (§ 186 odst. 2, 3 a 4 obch. zák.) nebo kombinované se zákazem majorizace (§ 186 odst. 4 obch. zák.). Při podílu devět ku jedné nelze hovořit o faktické možnosti menšinových akcionářů rozhodování společnosti ovlivňovat, jde jen o možnou faktickou komplikaci jejího fungování. Takto nastavený požadavek 90 % kvalifikované většiny daleko překračuje to, co se z hlediska § 66a obch. zák. považuje za ovládnutí společnosti. Z hlediska principu proporcionality lze s ohledem na takový poměr již těžko něco namítat, budou-li dodrženy další kautely ochrany vlastnického práva v rámci úpravy vlastního postupu při nuceném vykoupení (přiměřená náhrada, právní ochrana).
57. Umožnění nuceného výkupu v obchodním zákoníku neznamená, že kvalifikovaně většinový akcionář bude vždy považovat za potřebné zbývající akcionáře vykoupit. To je věcí jeho podnikatelského rozhodnutí, které je omezeno lhůtou a takovými podmínkami, které sice neochrání členství minoritních akcionářů (aspekt sdružovacího práva, svobody podnikat a možnost rozhodovat) v akciové společnosti, ale ochrání jejich stávající majetkový podíl vyjádřený v podobě akcií, což je podmínkou ústavní konformity takové úpravy (čl. 4 odst. 4 Listiny). Na prvém místě taková úprava musí vést hlavního akcionáře ke zvážení, zda se mu vůbec vyplatí využití jeho práva, které mu poskytuje § 183i odst. 1 obch. zák., a to v situaci, kdy společnost plně ovládá. To však plyne z výše zdůrazněné ekonomické povahy takové transakce, takže po právní stránce není třeba rozhodnutí o samotném využití práva nuceného výkupu (na rozdíl od náhrady za výkup) odůvodňovat. Plyne to z pojetí tržní ekonomiky v současné době (oproti stavu do poloviny 20. století, kdy se chránilo členství), kdy se očekává, že většinový akcionář sám zváží, zda náklady na provedení nuceného výkupu mu přinesou zisk (k tomu např. Schön, W.: Der Aktionär im Verfassungsrecht. Festschrift für Peter Ulmer. Berlin 2003, s. 1387 - 1388). Úkolem státu a jeho orgánů (Česká národní banka, soud) není přezkoumávat možné vyhlídky správnosti podnikatelského rozhodnutí, nýbrž posoudit, zda byly splněny zákonné podmínky k provedení takové akce, a poskytnout případně právní ochranu vykupovaným akcionářům. Stejně tak vazbu na strategický záměr investora možno dovodit z § 183n odst. 3 obch. zák., kde se nepřímo předpokládá, že s takovým záměrem bude investor o zisk 90 % podílu usilovat. Pokud by tak neučinil hned (lhůta tří měsíců), tuto možnost již ztrácí.
58. Stanovená hranice 90 % je výsledkem úvahy zákonodárce, který by mohl stanovit případně i hranici nižší, stejně jako vyšší (95 % v SRN, Polsku, Nizozemí, Francii, Belgii, 98 % ve Švýcarsku). Tak tomu bylo i v České republice pro případ zrušení společnosti bez likvidace v době od 31. prosince 2001 do 11. července 2002 (nabytí účinnosti zákona č. 308/2002 Sb., novelizujícího obchodní zákoník). Z hlediska ústavního pořádku a dodržení ochranné funkce státu v rámci úpravy vzájemného postavení společníků je hranice 90 % vyjádřením potřebné limity a nevzbuzuje pochybnosti již s ohledem na evropský standard, za který lze považovat hranice obsažené ve Třinácté směrnici a využívané v řadě dalších států. Namítá-li navrhovatel (sub 6a) nesoulad vyjádření této hranice se Třináctou směrnicí, je třeba odkázat na to, co bylo uvedeno sub 28 a 48. Z pohledu Ústavního soudu jde o věc obyčejného práva a splnění podmínky § 183i odst. 1 obch. zák. je věcí obecných soudů, nikoli úkolem Ústavního soudu v rámci abstraktní kontroly ústavnosti zákona.
59. K námitce navrhovatele (sub 7), že se jedná o porušení Evropské úmluvy, je třeba uvést, že je obecná, blíže z hlediska postavení minoritních akcionářů nespecifikovaná a pouze opakující to, co je uváděno v jiných bodech návrhu. Dovolává se přitom rozhodnutí ve věci Bramelid a Malmström proti Švédsku z roku 1982, č. rozhodnutí 8588/79 a 8589/79, a zejména James a další proti Spojenému království (sub 15). Posléze uvedený případ se ovšem týká nikoli vlastnictví akcií, nýbrž stanovení ceny v rámci práva odkupu bytů v dlouhodobě užívané zemědělské usedlosti. Evropský soud pro lidská práva, stejně jako bývalá Evropská komise pro lidská práva, z hlediska čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě řadí pod pojem majetku rovněž akcie akciových společností (výslovně rozsudek Sovtransavto Holding proti Ukrajině z 25. července 2002 v bodě 91). To ovšem v daném případě není předmětem sporu a žádný z účastníků to nepopírá. Stejně tak není zásadním problémem nucený výkup minoritních akcionářů (přehled rozhodnutí v oblasti akciových společností viz in Schreuer, Ch., Kribaum, U.: The Concept of Property in Human Rights Law and Interantional Investment Law. In: Human Rights, Democracy and the Rule of Law. Liber amicorum Luzius Wildhaber. Zürich etc. 2007, zejména s. 752 - 758; Frowein, J. A., Peukert, W.: Europäische Menschenrechtskonvetion. 2. vyd. Kehl etc. 1996, s. 784), nýbrž ochrana před svévolí hlavního akcionáře a dostatečná právní ochrana (rozhodnutí Bramelid a Malmström proti Švédsku z 12. října 1982 in fine). K samotné možnosti práva nuceného výkupu a jeho vztahu k vyvlastnění již bylo zaujato stanovisko výše. Pokud navrhovatel dále poukazuje na problémy spojené s nejasnou právní úpravou a nedostatečnou právní ochranou, bude jim věnována pozornost níže.
60. Konečně bylo třeba posoudit otázku, kterou sice navrhovatel neuvádí, jež je nicméně relevantní z hlediska povahy akciové společnosti samotné, a zejména z hlediska způsobu, jakým se právo nuceného výkupu do právního řádu České republiky dostalo. Protože právo nuceného výkupu je relativně novým institutem obchodního práva, bylo nutno posoudit, zda nedošlo k zásahu do nabytých práv a narušení zásady právní jistoty. Ústavní soud se ve své judikatuře vícekrát ochranou nabytých práv a principem právní jistoty zaobíral a konstatoval, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo a že tento postup zahrnuje zákaz retroaktivity (srov. již nález sp. zn. IV. ÚS 215/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 30, Pl. ÚS 33/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 28, vyhlášen pod č. 145/2002 Sb.). V právní teorii a praxi se činí rozdíl mezi pravou a nepravou retroaktivitou, neboť na každý z uvedených typů retroaktivity je z hlediska přípustnosti pohlíženo odlišně. V případě nepravé retroaktivity nová právní norma ponechává staré právní úpravě k řešení otázku vzniku již existujících právních vztahů, v minulosti učiněných právních úkonů a nároků z nich plynoucích, a pouze do budoucnosti mění práva a povinnosti spojené s těmito již vzniklými právními vztahy. Zatímco pravá retroaktivita je kromě několika výjimek nepřípustná, pro nepravou retroaktivitu platí, že je v zásadě akceptovatelná. V posuzovaném případě se jedná právě o obecně přijímanou nepravou retroaktivitu. Úprava nuceného výkupu se nijak nedotýká samotného nabytí účastnických cenných papírů a nároků s nimi spojených, vzniklých před účinností přijaté úpravy, ta pouze od okamžiku své účinnosti, tedy do budoucna, stanoví povinnost menšinového akcionáře strpět zásah do jeho vlastnického práva za předpokladu, že jsou naplněny zákonem předvídané podmínky, které z ústavního hlediska zaručují dovolenost tohoto zásahu. Zrušení staré a přijetí nové právní úpravy s sebou nese zásah do principu zachování nabytých práv a do důvěry jednotlivce v právo (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb.). Podle čl. VI zákona č. 216/2005 Sb. ustanovení týkající se nuceného výkupu nabyla účinnosti dnem 1. července 2005, s výjimkou ustanovení § 183i, 183k, 183l, 183m a 183n, která nabývají účinnosti dnem jeho vyhlášení, tj. dne 3. června 2005. Z hlediska ústavních pravidel vyhlašování zákonů podle čl. 52 Ústavy k porušení ústavního pořádku nedošlo. V tomto směru Ústavní soud dospěl k závěru, že součástí principu právní jistoty není nepochybně neměnnost právní úpravy po celou dobu trvání právního vztahu. Právo je dynamický systém reagující na vývoj a tendence ve společnosti, a proto je nezbytné, aby doznávalo změn v závislosti na jejích potřebách, v daném případě v oblasti obchodního práva, která se v podmínkách České republiky postupně rozvíjí na základě přebírání zkušeností právních úprav rozvinutých ekonomik. To se týká i akcionářů, kteří nabyli akcie před 3. červnem 2005 a kteří mohli počítat s možností převzetí svých akcií hlavním akcionářem podle § 220p obch. zák., pokud se jimi stali od účinnosti zákona č. 370/2000 Sb. Právní úprava nuceného výkupu akcií nebyla retroaktivní a nastala v situaci, když již obdobná úprava tzv. nepravého vytěsnění byla v obchodním zákoníku obsažena.
61. Na závěr Ústavní soud k této věci podotýká, že legitimní očekávání vlastníka akcií nedosahuje takové intenzity jako legitimní očekávání vlastníků jiného majetku, vzhledem k tomu, že samotná povaha vlastnictví akcií nezaručuje akcionářům neměnné postavení ani absolutní rovnost akcionářů, neboť rozsah vlastnických práv je odvozen od počtu akcií shodné nominální hodnoty a z povahy podstaty akciové společnosti vyplývá možnost "rizika" změn postavení jejích společníků, zejména minoritních akcionářů [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 324/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usn. č. 8) a IV. ÚS 720/01 (nepublikováno)]. Posouzení této otázky na základě testů známých v zahraničí (např. fair market value price, net asset value method, Delaware block method, earnings value method, reasonable expectations test, defeated expectations argument atd. - též sub 66, rozlišuje se též výkup v rámci otevřených nebo uzavřených společností) je v rámci řízení o abstraktní kontrole ústavnosti vyloučeno, neboť může zahrnovat posouzení očekávání investora pouze v obecné rovině. V praxi však takový investor není - vždy je zde konkrétní akciová společnost v konkrétní situaci (v době nákupu akcií a v době provedení nuceného výkupu, pro nakupující mimo společnost a uvnitř společnosti, tržní cena a výnosová cena) a je zde konkrétní situace na kapitálovém trhu (hodnota akcie závisí nejen na stavu konkrétní akciové společnosti). Tato otázka může být řešena pouze v rámci postupu podle § 183i odst. 5 obch. zák. (přezkum Českou národní bankou) a § 183k obch. zák. (soudní ochrana vlastníků účastnických cenných papírů). V rámci abstraktní kontroly ústavnosti zákona lze pouze posoudit z hlediska proporcionality, zda je zásah možný, potřebný a žádoucí z hlediska jiného základního práva, zda zde ochrana vůbec je a zda je dostatečně zaručena. Samotný institut nuceného výkupu akcií podle § 183i až 183n obch. zák. je proto možno považovat za opatření, jehož provedení se pohybuje v mezích ústavního pořádku České republiky.
62. Co se týče vzájemného vztahu hlavního a menšinového akcionáře z hlediska respektování rovnosti, je třeba zdůraznit, že pojetí rovnosti vystupuje v mnoha různých polohách. Proto pouhý paušální poukaz na rovnost akcionářů, bez ohledu na povahu vlastnictví účastnických cenných papírů, je prakticky bez významu. Jak již bylo uvedeno výše, samotná povaha vlastnictví akcií nezaručuje akcionářům neměnné postavení ani jejich absolutní rovnost, neboť rozsah jejich vlastnických práv je odvozen od počtu akcií shodné nominální hodnoty a z povahy akciové společnosti vyplývá možnost "rizika" změn postavení jejích společníků, zejména minoritních akcionářů (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 720/01). Na postavení společníků v takové kapitálové společnosti nelze mechanicky přenášet pravidla, která platí v jiných sdruženích, popř. v jiných formách rozhodování (např. v oblasti volebního práva). Hlasovací právo akcionáře je spojeno s akcií (§ 180 odst. 2 obch. zák.). Protože znakem akciové společnosti a její zvláštností je možnost, aby jeden společník měl akcií více (nikoli jeden společník - jedna akcie stejné jmenovité hodnoty), liší se i postavení a možnosti společníků v této společnosti. Jedná se především o rovnost z hlediska velikosti podílu na základním kapitálu akciové společnosti (stejná jmenovitá hodnota akcie - stejný počet hlasů - § 180 odst. 2 obch. zák.), proto z tohoto hlediska o nějaké nerovnosti hovořit nelze. To by bylo možné jen v situacích, kde obchodní zákoník zakotvuje práva akcionářů bez ohledu na počet akcií, které vlastní, jako např. právo účasti na valné hromadě, právo hlasovat, právo na informace, právo uplatňovat návrhy a protinávrhy (§ 180 odst. 1 obch. zák.), právo na jejich ochranu (§ 182, § 183 obch. zák.). Z tohoto pohledu dochází ovšem naopak ke ztížení pozice hlavního akcionáře, jehož investice může být na základě uplatnění takových práv ohrožena. Právě proto je, jak bylo vyloženo výše, ústavně přípustné, aby hlavní akcionář zvážil, zda využije možnost nuceného výkupu. Porušení principu rovnosti v tomto ohledu proto Ústavní soud neshledal. Poukaz na čl. 3 odst. 1 Listiny, podle kterého se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu majetku, by bylo v projednávané věci absurdní, s ohledem na povahu akciové společnosti, a navrhovatel to ani netvrdí. Ani z čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, popř. z čl. 14 Evropské úmluvy nelze dovodit, že by rozlišení v postavení akcionářů z hlediska kritéria vlastnictví devíti desetin akcií mohlo být s ohledem na výše popsané důsledky považováno za nerozumné a neobjektivní. Podstatné z pohledu uplatnění zákazu diskriminace je, že obchodní zákoník z hlediska vymezení hlavního akcionáře a minoritních akcionářů nestanoví žádné výjimky. Možnost provedení nuceného výkupu hlavním akcionářem nelze považovat za bezdůvodné zvýhodnění, neboť je založena na racionálních a objektivních důvodech (viz výše). Stejně tak zde nelze zjistit existenci nerovného postavení srovnatelných skupin minoritních akcionářů z hlediska stejné možnosti uplatnit své akcie ve stejném rozsahu, jako to může učinit za stejných podmínek (zákonem vymezených) srovnatelná skupina dalších (jiných) minoritních akcionářů (k tomu srov. nález Pl. US 38/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 39, s. 355, vyhlášen pod č. 87/2003 Sb.). Dopady právní úpravy nuceného výkupu jsou pro všechny minoritní akcionáře stejné. Obdobně nelze v takové situaci považovat za zásah do vlastnického práva povinnost učinit nabídku převzetí v případě dosažení určitého stupně podílu na základním kapitálu společnosti. V této souvislosti však Ústavní soud zdůrazňuje, že k vyváženosti právní úpravy postavení minoritních akcionářů by přispělo, kdyby zákonodárce upravil rovněž jejich právo na to, aby v takové situaci hlavní akcionář měl nejen právo, ale i povinnost na jejich žádost jejich akcie odkoupit (tzv. sell-out, popř. nabídková povinnost).
63. Stejně je třeba přistupovat k otázce zachování čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Ani zde nelze spatřovat rozdíly v obsahu práv vlastníků akcií. Způsob rozhodování valné hromady, založený na vlastnictví akcií určité jmenovité hodnoty, je plně v souladu s povahou tohoto typu podnikatelského sdružování podle čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 20 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. Stanoví-li obchodní zákoník různý stupeň ochrany menšiny v akciové společnosti v závislosti na významu přijímaného rozhodnutí (jednomyslnost, devět desetin, tři čtvrtiny, dvě třetiny, prostá většina - § 183i odst. 1, § 186 obch. zák.) a váže to dále na vzájemný poměr vlastníků akcií (§ 66a obch. zák.), nelze proti tomu z ústavního hlediska nic namítat.
64. Dodržení pravidla čl. 11 odst. 1 Listiny o stejné ochraně vlastnického práva je možné posoudit pouze hodnocením pozice vlastníků ve stejných situacích. Proto nelze zákonné prostředky ochrany z jiných oblastí (např. vlastnictví nemovitostí) mechanicky přenášet na ochranu akciového vlastnictví. Navrhovatel ovšem argumentuje pouze srovnáváním právních pozic hlavního akcionáře a minoritních akcionářů, což je však jen jeden úhel hodnocení. Stejně významné je hodnocení pozice minoritních akcionářů v podobných situacích, avšak takovou argumentaci návrh postrádá. Proto při dalším hodnocení jednotlivých námitek navrhovatele Ústavní soud ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny přihlížel i k postavení minoritních akcionářů v řízení o zrušení akciové společnosti s převodem jmění na hlavního akcionáře (§ 220p obch. zák.).
65. Většina námitek navrhovatele souvisí stvrzenou nedostatečnou ochranou práv menšinových akcionářů v průběhu přípravy nuceného výkupu, zejména z hlediska ochrany před zneužitím práva ze strany hlavního akcionáře. Ústavní soud musí především zdůraznit, že tvrzení navrhovatele jsou obecné povahy a měla by své místo v řízení o ústavní stížnosti minoritního akcionáře, pokud by byla podložena fakty konkrétního případu. V řízení o abstraktní kontrole ústavnosti zákona ovšem Ústavní soud vystupuje v jiné pozici. Podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu kromě kompetenčních a procedurálních otázek hodnotí především obsah zákona z hlediska jeho případného rozporu s ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy], nikoli jeho možnou realizaci společníky nebo aplikaci Českou národní bankou a soudy v praxi. Proto je třeba při hodnocení těchto námitek podotknout, že Ústavní soud nepovažuje za vyloučené, že k zásahu do ústavně zaručených práv společníků, stejně jako samotné akciové společnosti jako právnické osoby soukromého práva, může dojít nebo že k tomu dochází. To však není předmětem tohoto řízení. Ke zrušení zákona může dojít jen v případě, kdy aplikující orgány již jiný výklad používají (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 21, vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.), čímž tuto ústavní povinnost porušují, a ústavně konformní výklad nepřichází do úvahy. Pouhá možnost jiného výkladu sama o sobě ještě nezakládá důvodnost či nedůvodnost návrhu (srov. usnesení Pl. ÚS 6/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, usn. č. 18, s. 579). Ústavní soud proto musí respektovat typ řízení, ve kterém se o ústavnosti jedná (abstraktní kontrola, konkrétní kontrola z podnětu obecného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy nebo akcesorické posouzení podle § 74 zákona o Ústavním soudu, když již k tvrzenému zásahu došlo a bylo pravomocně rozhodnuto).
66. Argumentace navrhovatele se bez ohledu na celkový rozsah návrhu (58 stran a další obsáhlé přílohy) dá shrnout do několika základních bodů, kde na prvém místě vystupuje námitka úpravy a postupu při stanovení náhrady za nucené vykupované akcie. Jak bylo řečeno výše, otázka rejstříkového řízení je vyčleněna a řešena v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05. Navrhovatel namítá zejména tu skutečnost, že cena je určena na základě znaleckého posudku, který byl určen hlavním akcionářem. Na prvém místě se proto Ústavní soud zabýval otázkou způsobu vymezení výše protiplnění. Ústavním kritériem není čl. 11 odst. 4 Listiny. V daném případě je s ohledem na to, co bylo výše uvedeno k povaze akciové společnosti, povaze akcie a povaze práva nuceného výkupu, nutno vycházet z čl. 4 odst. 4 Listiny a přihlížet k podstatě a smyslu vlastnictví akcie. Jak uvedl Ústavní soud v již zmíněném usnesení sp. zn. IV. ÚS 324/97, vlastnictví akcie je spojeno s určitým rizikem. Ústavní imperativy ochrany vlastnictví a případné náhrady za ztracený majetek se proto pochopitelně liší v případě ochrany vlastnictví nemovitosti sloužící k bydlení, úspor v bance nebo právě v případě vlastnictví akcie. Vlastník akcie proto musí počítat s tím, že se jedná o investici, která je svou podstatou spjata s právem na podnikání (teprve poté s právem se sdružovat), a tudíž také s podnikatelským rizikem. Může přinést několikanásobný zisk, stejně jako může být naprosto znehodnocena; to vše v různém časovém období. Proto je v obecné právní úpravě velmi obtížné stanovit všechna možná kritéria pro stanovení ceny akcie.
Obchodní zákoník proto na více místech volí obrat "přiměřená" cena, který podrobuje navrhovatel kritice, když zdůrazňuje nejasnost základních atributů náhrady za akcie, neboť pojmy "přiměřenost" a "spravedlnost protiplnění" jsou podle jeho názoru subjektivní. S tímto názorem se Ústavní soud neztotožnil. Obchodní zákoník používá tento pojem v souvislosti s cenou akcií na více místech (§ 156 odst. 4, § 183c odst. 5, § 183g odst. 1, § 186a odst. 4, § 190c odst. 1). Oba pojmy naopak respektují možnosti zákonné úpravy. Právní úprava nuceného výkupu hovoří o přiměřenosti ceny (§ 183k odst. 1 a § 183m odst. 1 obch. zák.) v souvislosti s jejím stanovením. V § 183j odst. 2 obch. zák. je stanovena povinnost předložit v pozvánce na valnou hromadu v oznámení o jejím konání též vyjádření představenstva, zda považuje výši protiplnění za spravedlivou. Bez ohledu na oprávněné pochybnosti o legislativním způsobu vyjádření stanoviska představenstva (k tomu Štenglová, I.: Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd., C. H. Beck, Praha 2006, s. 672) je nepochybné, že obchodní zákoník počítá s tím, že cena může být stanovena odchylně od představ orgánů společnosti. Přiměřenost značí požadavek přihlédnout ke všem podstatným okolnostem v souvislosti s nuceným výkupem. To znamená, že je z pohledu zákona vyloučeno, aby byla stanovena subjektivně. Jen to by mohlo vést k rozhodnutí o neústavnosti takové právní úpravy. To, že obchodní zákoník chápe tento pojem jako návod k objektivnímu hodnocení, plyne již z toho, že počítá s jejím soudním přezkumem; cena stanovená nikoli na základě objektivních kritérií by se vymykala soudnímu přezkumu. Konečně vyloučení neústavního subjektivního kritéria lze dovodit i ze zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, v podobě požadavku nestrannosti znalce, jeho odborných znalostí a vyloučení v případě podjatosti (§ 4, 6, 11). Možno též poukázat na judikaturu Ústavního soudu v otázkách podjatosti znalců (např. nález II. ÚS 35/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 102), která v konkrétních případech vymezila přísná hlediska pro posouzení znaleckých posudků. To, že náklady na vyhotovení znaleckého posudku jsou hrazeny hlavním akcionářem, samo o sobě ještě nemůže vést k obecnému závěru, že tyto posudky jsou již tím vadné, protože stejnou námitku by bylo možno vznést v případě, že by byly hrazeny minoritním akcionářem. Poukazuje-li se v návrhu v tomto řízení, ale i v jiných zemích (srov. usnesení 2. senátu Spolkového soudního dvora z 25. července 2005, sp. zn. II ZR 27/03, rovněž vyjádření sub 32), na špatné zkušenosti s některými znalci, nemůže to vést k paušálnímu závěru, že takto bude v rozporu s požadavky zákona o znalcích a tlumočnících postupovat každý znalec. Ústavní soud si je vědom toho, že v praxi může docházet, a také dochází, k porušování těchto pravidel. To však není důvodem pro to, aby byla za neústavní prohlášena právní úprava, která může být vykládána a aplikována neústavně. Ze stejných důvodů by potom musel Ústavní soud zrušit např. institut vazby, vyvlastnění, rozpuštění politické strany atd. Právě proto, že v praxi může dojít k porušení ústavně konformní právní úpravy, je zajištěno právo na soudní ochranu. Zda je cena přiměřená, je věcí odborného a nestranného hodnocení. Protože názor vykupujícího a vykupovaného se může rozcházet, je upraven postup přezkoumání takové ceny nezávislým a nestranným orgánem v podobě České národní banky, což by ovšem, s ohledem na její povahu, nedostačovalo. Proto je ve smyslu čl. 4 a 81 Ústavy ještě garantována ochrana v podobě soudního rozhodnutí. Konečně je třeba poznamenat, že ani v jiných státech není postupováno jinak. Např. nejnovější rakouská úprava (viz § 1 Bundesgesetz über den Ausschluss von Minderheitsgesellschaftern, BGBl. I., č. 75/2006) hovoří o "Gewährung einer angemessenen Barabfindung", tedy poskytnutí přiměřeného odstupného v hotovosti, aniž stanoví cokoli dalšího (totéž doslovně § 327a odst. 1 německého akciového zákona, avšak s určitými kritérii v jiných ustanoveních). Pokus najít jiný způsob určení této ceny v SRN, založený na nevyvratitelné domněnce přiměřenosti v případě, že ji akceptuje nejméně 90 % vykupovaných akcionářů, ztroskotal (viz Stumpf, Ch.: Grundrechtsschutz im Aktienrecht. Neue Juristische Wochenschrift, roč. 2003, č. 1, s. 9). Proto Ústavní soud v tomto bodě neústavnost obchodního zákoníku neshledal.
Je věcí praxe, jaká kritéria se zde vyvinou. V tomto směru je příznačné stanovisko bývalé Komise pro cenné papíry (sub 26). Rovněž obrat "fair market value", používaný v USA, je kritizován s ohledem na více možných významů a cest k jeho zjištění (viz Fischel, D. R.: The Appraisal Remedy in Corporate Law. American Bar Foundation Research Journal, roč. 1983, s. 885 - 898). Proto si soudní praxe hledá množství různých tzv. testů (viz sub 61), které se rovněž časem mění. V tomto směru je v USA v oblasti práva akciových společností považováno za klíčové zákonodárství státu Delaware. Jeho Nejvyšší soud v precedenčním rozhodnutí uvádí, že bez ohledu na množství různých testů bude akceptovat každou rozumnou metodu, která bude všeobecně uznána ve finančním světě [generally accepted techniques used in the fínancial community and the courts - Weinberger v. UOP, Inc. 457 A.2d 701 (Del) 1983, dostupné např. na www.nyls.edu/pdfs/WeinbergervUOP.pdf, kde se soud zabýval i účelem fúze].
67. Akcie, jakožto výraz podílu na určité majetkové hodnotě, je předmětem vlastnického práva. Ochrana takové formy vlastnictví je ovšem stěží srovnatelná s ochranou nemovitého majetku (expropriace), na které je založena dogmatika čl. 11 odst. 4 Listiny. Na její hodnotu mají zásadní vliv situace na trhu a poměry v dané akciové společnosti (např. tzv. vyhladovění malých akcionářů ve formě nevyplácení dividend, ztráta hodnoty v důsledku neobchodovatelnosti, konjunktura v určitém časovém období atd.). To, že se nejedná o vyvlastnění s předpokladem prokázání veřejného zájmu, jak naopak tvrdí navrhovatel, znamená, že při stanovení výše protiplnění se již k veřejnému zájmu nepřihlíží. O tom již bylo rozhodnuto zákonodárcem obecně závazným způsobem. Je třeba dodat, že při vyvlastnění ve veřejném zájmu jde z povahy věci o určitou oběť požadovanou ve prospěch zájmu celku, v případě nuceného výkupu, s ohledem na právě řečené, Ústavní soud takový důvod neshledává. Jde o ekonomickou úvahu vykupujícího hlavního akcionáře, zda se mu taková transakce vyplatí. S ohledem na pouze ekonomický rozměr této problematiky, redukovaný na investiční aspekt, to však znamená také to, že např. na rozdíl od vyvlastnění rodinného domku nebude přihlížet k citovým aspektům, sociálním vazbám a důsledkům, i když takové aspekty nejsou přímo vyloučeny (penzijní fond jako minoritní akcionář, ochránci životního prostředí v akciové společnosti, která je hrozbou pro životní prostředí). Vztah k podílu na základním jmění se tomuto hodnocení vymyká. Jde o nejistou investici, která měla přinést zisk, avšak vzhledem k povaze akciové společnosti se jedná o investici, která zisk nemusí zaručit.
68. Co to je přiměřená cena, lze stanovit odborným a na stranách nezávislým postupem pod kontrolou České národní banky s možností soudního přezkumu. S ohledem na okolnosti výkupu spojeného se zásahem do vlastnického práva se přiměřenost ceny kótovaných akcií nikdy nemůže pohybovat pod hranicí tržní ceny. Z tohoto hlediska je třeba obrat, jinou výši protiplnění" v § 183k odst. 3 obch. zák. chápat jedině jako hranici, pod kterou v rámci soudního přezkumu jít nelze. Jinak řečeno, soud nemůže výši protiplnění napadeného minoritním akcionářem snížit. Totéž platí pro postup České národní banky podle § 183i odst. 5 obch. zák. Z hlediska čl. 11 odst. 1 Listiny by byl jiný výklad znevýhodněním minoritního akcionáře (reformatio in peius). Proto je třeba § 183j odst. 4 obch. zák., podle kterého se návrh na usnesení valné hromady nesmí odchylovat v určení výše protiplnění podle podkladů podle § 183j odst. 6 obch. zák., vykládat tímto ústavně konformním způsobem. V opačném případě by jej bylo třeba zrušit jako neústavní. Znalecký posudek z hlediska přiměřenosti zásahu neslouží ochraně hlavního akcionáře a hlavní akcionář se proti němu nemůže obrátit k soudu; to je umožněno pouze minoritním akcionářům. Nabídne-li hlavní akcionář více, je to věcí jeho podnikatelského rozhodnutí. Jak již bylo zdůrazněno výše (sub 57), rozhodnutí hlavního akcionáře není třeba zdůvodňovat, neboť je založeno na předpokladu, že přes zvýšené náklady se mu investice do výkupu zbývajících akcií vyplatí. A to nikoli proto, že by je získal za výhodnější cenu, nýbrž i proto, že vzhledem k okolnostem může platit i cenu vyšší, o které bude mít představenstvo, z hlediska celkové situace společnosti, pochybnosti (§ 183j odst. 2 obch. zák.). Zákon jednotlivá kritéria pro hodnocení přiměřenosti stanovit nemůže v žádném případě vyčerpávajícím způsobem. Je to věcí odborného posouzení podle finančních a ekonomických nástrojů aprobovaných Českou národní bankou (viz stanovisko bývalé Komise pro cenné papíry č. STAN/13/2005 ze dne 9. 11. 2005 k otázce kritérií přiměřenosti a dokladům prokazujícím přiměřenost. Poznamenává se, že toto stanovisko nebylo předmětem řízení před Ústavním soudem, stejně jako praxe České národní banky na jeho základě.).
69. Pro určení přiměřené ceny zákon stanoví postup, který je rovněž předmětem námitek navrhovatele. Podle § 183m odst. 1 obch. zák. mají oprávněné osoby právo na protiplnění v penězích, jehož výši určí hlavní akcionář; hlavní akcionář doloží přiměřenost protiplnění znaleckým posudkem, který nesmí být starší než 3 měsíce ke dni doručení žádosti podle § 183i odst. 1 obch. zák., a jehož výši přezkoumá Česká národní banka. Znalce vybírá a rovněž náklady jeho činnosti hradí hlavní akcionář (§ 183j odst. 6 obch. zák.). V této souvislosti třeba zdůraznit, že nestranné odborné stanovení přiměřené ceny je třeba považovat za součást ochrany vlastnického práva minoritního akcionáře (sub 67). Proto musí být jeho postavení srovnatelné s jinými vlastníky v obdobné situaci, jak to plyne z čl. 11 odst. 1 Listiny (právo na stejnou ochranu).
70. V takovém případě je úkolem Ústavního soudu zhodnotit, zda je tímto způsobem poskytována vůbec ochrana (sub 68 a 69) a zda je úroveň této ochrany srovnatelná s ochranou jiných vlastníků v podobném postavení. Jako takové měřítko mohl Ústavní soud použít postup při zrušení akciové společnosti s převodem jmění na hlavního akcionáře, neboť předpoklady převodu jsou stejné jako v případě nuceného výkupu. V tomto případě však § 220p odst. 2 obch. zák. stanoví, že hlavní akcionář je povinen poskytnout ostatním akcionářům přiměřené vypořádání v penězích, jehož výše musí být doložena posudkem znalce. Přitom odkazuje na obdobné použití ustanovení § 59 odst. 3 a 4 obch. zák. Podle tohoto ustanovení se výše přiměřeného vypořádání stanoví podle posudku zpracovaného znalcem "nezávislým na společnosti, jmenovaným za tím účelem soudem.". Ústavní soud proto musel posoudit, zda tento rozdíl ve způsobu stanovení znalce není v případě nuceného výkupu natolik diskriminačním, že dochází k porušení práva na stejnou ochranu podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
71. Ústavní soud dospěl k závěru, že takto stanovená povinnost hlavního akcionáře sice může ztížit postavení minoritních akcionářů, avšak ne tak závažným způsobem, aby bylo možno hovořit o neústavnosti této úpravy. Již výše bylo poukázáno na postavení znalce při zpracování odborného posudku a jeho nutnou nestrannost. To by samo o sobě bylo ovšem naprosto nedostatečné, kdyby to nebylo doplněno obligatorním dohledem České národní banky podle § 183i odst. 5 ve spojení s přiměřeným použitím § 183e obch. zák. Tento postup se vztahuje na akciové společnosti s kótovanými i nekótovanými účastnickými cennými papíry, jinak by došlo rovněž k porušení pravidla stejné ochrany podle čl. 11 odst. 1 Listiny. I když v případě České národní banky je již, s ohledem na její postavení, předpokládán žádoucí odstup od společníků, nejde přesto o orgán, který splňuje požadavky čl. 4 Ústavy a čl. 36 Listiny. Protože se jedná o ochranu základního práva, není začlenění České národní banky do procesu nuceného výkupu z hlediska ústavního dostačující. Protože však § 183k obch. zák. upravuje postup z hlediska soudní ochrany minoritních akcionářů, dospěl Ústavní soud k názoru, že samotná skutečnost výběru znalce hlavním akcionářem je sice sama o sobě problémem, ten je však kompenzován dalšími opatřeními ze strany státu. Nicméně není pochyb o tom, že je zde třeba uvažovat o jiném postupu již z toho důvodu, že úkolem právní úpravy by mělo být v maximální míře eliminovat možnost vzniku soudních sporů, a tato úprava k nim začasto povede. Nutno však zdůraznit, že i v Německu, na jehož úpravu se navrhovatel odvolává, je v praxi situace taková, že znalce ustanovuje zemský soud podle sídla společnosti zpravidla na návrh hlavního akcionáře, a judikatura tento postup nezpochybnila (srov. zásadní rozsudek Spolkového soudního dvora z 18. září 2006 sp. zn. II ZR 225/04, zejména body 14 až 17), ačkoli se jedná o velmi častou žalobní námitku.
72. Navrhovatel též právní úpravě nuceného výkupu vytýká, že účastníkem řízení o předchozím souhlasu České národní banky podle § 183i odst. 5 obch. zák. je pouze hlavní akcionář. S ohledem na odstup České národní banky od společníků a povahu řízení, kde není možné zajistit rozumně účast často tisíců minoritních akcionářů, z nichž je část tzv. anonymních (viz Kotásek, J.: Vytěsnění anonymního akcionáře. Časopis pro právní vědu a praxi, roč. 2006, č. 3, s. 258 - 259), to lze stěží považovat samo o sobě za neústavní, když Česká národní banka o nuceném výkupu ve správním řízení přímo nerozhoduje (teprve v takovém případě by se jednalo o obdobu vyvlastňovacího řízení). To je v působnosti valné hromady. Česká národní banka v postavení správního orgánu v řízení podle § 183i odst. 5 obch. zák. může vyvolat odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak námitka navrhovatele napadající fikci kladného stanoviska České národní banky neobstojí z hlediska ústavního pořádku. Jde o ne neobvyklé opatření proti nečinnosti správního orgánu. Touto úpravou není vyloučena možnost minoritních akcionářů obrátit se na soud, neboť výše protiplnění je vždy předmětem soudního přezkumu bez ohledu na to, zda stát dostál svým povinnostem z hlediska svého dohledu nad přípravou nuceného výkupu prostřednictvím České národní banky či nikoli. Kromě toho toto ustanovení (§ 183e odst. 9 obch. zák.) ani nebylo navrhovatelem napadeno v petitu jeho návrhu.
73. Dále bylo třeba posoudit zbývající námitky týkající se stanovení výše přiměřené náhrady. Na prvém místě zde navrhovatel namítá nedostatečné záruky zaplacení protiplnění za vykupované akcie (sub 18), kdy ani doplnění úpravy o ustanovení § 183i odst. 6 obch. zák. podle jeho názoru neodstraňuje zcela oprávněný požadavek, aby výplata částky protiplnění, stanovené hlavním akcionářem, byla dostatečně zajištěna. S touto námitkou se Ústavní soud neztotožnil. Obligatorní deponování prostředků k úhradě smluvních závazků sice není nikde ústavně vyžadováno a není ani zcela běžné v zákonné úpravě, v tomto případě je však třeba vycházet z toho, že se nejedná o právní vztah vzniklý na základě smluvního ujednání, nýbrž vlastnictví k akciím přechází ze zákona. I tato povinnost proto nutí hlavního akcionáře, aby zvážil, zda k nucenému výkupu sáhne, neboť je pochopitelně spjata se zvýšenými náklady za služby banky nebo obchodníka s cennými papíry. Proto je třeba z hlediska ústavního považovat tuto úpravu za dostatečnou, nehledě na odpovědnost za její nesplnění včetně možné odpovědnosti trestní. Třeba též poznamenat, že deponování prostředků podle § 183i odst. 6 obch. zák. následuje až po konfirmaci svolání valné hromady Českou národní bankou podle § 183i odst. 5 obch. zák. Prostředky jsou proto zajištěny již po případném zvýšení protiplnění postupem podle § 183e odst. 8 obch. zák. Zákonodárce má přitom možnost tuto úpravu změnit, pokud by se vůbec vyskytl takový případ, který se hypoteticky snaží konstruovat navrhovatel.
74. Konečně je třeba zmínit námitku chybějící sankce, kdy podle názoru navrhovatele právní úprava nemotivuje hlavního akcionáře k poctivému chování, neboť za jednání v rozporu s dobrými mravy není nijak postihován (sub 11). Jediným jeho rizikem je, že bude možná muset doplatit několika akcionářům, kteří mají dostatek prostředků na vedení sporu o přezkoumání protiplnění před formalisticky uvažujícími soudci. Není respektován požadavek legality ani požadavek proporcionality při přechodu akcií, při řízení o přezkoumání legálnosti opatření vedoucích k přechodu ani při stanovení a přezkoumání výše protiplnění. Ani s touto námitkou se nebylo možno ztotožnit, neboť Ústavní soud nevidí důvod, pro který by bylo třeba stanovit další speciální prostředky odpovědnosti za porušení povinností hlavního akcionáře. Z hlediska ústavního pořádku je podstatné, že zde vůbec prostředky poskytnuty jsou.
Využije-li hlavní akcionář možnosti nuceného výkupu akcií, kterou mu zákon poskytuje z výše uvedených důvodů, chová se dovoleně a svého práva nezneužívá. Pravidla zákazu zneužití postavení společníka podle § 56a obch. zák., s možností postupu podle § 131 obch. zák. (neplatnost usnesení valné hromady), se pochopitelně vztahují rovněž na nucený výkup akcií. Zneužitím ovšem nemůže být sám zákonem umožněný výkup akcií při dosažení stanoveného podílu na vlastnictví účastnických cenných papírů ve společnosti. Nelze tvrdit, že v rámci podnikatelského prostředí v České republice k takovým situacím nedochází a že ve srovnání s vyspělými ekonomikami je zejména využívání prostředků soudní ochrany zcela dostatečné. Teprve jejich využívání přestavuje v těchto státech skutečný obraz společnostního práva, které nelze bez judikatury vůbec pochopit [Conard, A. F.: The Law of Corporations. Michigan Law Review, roč. 1973, č. 4, s. 648, konstatuje, že bez judikatury bylo společnostní právo ubohým cárem (sad rag)]. Rovněž nelze popřít, že zákonodárce může hledat další prostředky (srov. z nejnovějších výzkumů např. přehledy odpovědnosti až po zrušení společnosti ve studii Miller, S. K., Greenberg, P. S., Greenberg, R. H.: An Empirical Glimpse into Limited Liability Companies: Assessing the Need to Protect Minority Investors. American Business Law Journal, roč. 43/2006, č. 4, s. 609n., přehledy řešení s. 639 - 646), nicméně pouze účinné využívání soudní ochrany může mít preventivní účinek z hlediska pokusů zneužívat postavení v akciové společnosti. To však není příliš častým jevem nejen u nás, nýbrž i v jiných státech, kde rovněž kontrola zneužití zůstává spíše možností. To souvisí i s tím, že již sám zákon připouští nucený výkup a není třeba takovou transakci věcně odůvodňovat (k tomu pro SRN např. Kort, M.: Squeeze-out-Beschlüsse: Kein Erfordernis sachlicher Rechtfertigung und bloß eingeschränkte Rechtsmissbrauchskontrolle. Zeitschrift für Wirtschaftsrecht, roč. 2006, č. 33, zejm. s. 1520n., a pro Rakousko Althuber, F., Krüger, A.: Squeeze-out in Österreich. Aktiengesellschaft: Zeitschrift für das Gesamte Aktienwesen, roč. 2007, č. 6, s. 197n.). K námitce zneužití proto Ústavní soud musí uvést, že v takové situaci v podstatě na pohnutkách hlavního akcionáře nesejde, protože zneužitím by muselo být již úsilí získat oněch požadovaných 90 %. Ani v USA, bez ohledu na možnost žaloby pro náhradu škody, se neuvádí příliš velká úspěšnost takových řízení s ohledem na výdaje na expertízy, znalce a zejména právní zastoupení (Seligman, J.: Reappraising the Appraisal Remedy. George Washington Law Review, roč. 52/1984, s. 860 - 864).
75. Navrhovatel poukázal v této souvislosti též na skutečnost, že není upraven další aspekt stanovení výše protiplnění a možného zneužití nuceného výkupu, tj. chybějící stanovení úroků z prodlení s plněním výplaty protiplnění podle § 183m obch. zák. Nelze dovozovat, že taková povinnost musí být pro každý případ výslovně zakotvena již vzhledem k tomu, že se stále jedná o soukromoprávní vztah. To naopak bylo třeba v případě, že by chtěl zákon vyloučit použití právní úpravy obchodně závazkových vztahů pro vztahy vznikající mezi společníky [např. § 369 obch. zák., popř. § 340 odst. 2 obch. zák., ve spojení s § 261 odst. 3 písm. a) obch. zák.]. Proto v případě prodlení s plněním přistupují úroky z prodlení (jako cena peněz, na kterou je nárok ze zákona) podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení č. 163/2005 Sb. To lze současně chápat jako sankci vůči hlavnímu akcionáři, když úroky z prodlení jsou přitom v soukromém právu považovány za druh paušalizované náhrady škody (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné. 3. díl. 3. vyd. Praha 2002, s. 74, 125, 131).
76. Co se týče námitek nedostatků soudní ochrany, je třeba vidět, že rozdíly mezi jednotlivými státy, s ohledem na úpravu dalších aspektů nuceného výkupu, vedou k rozdílnému zakotvení práva na soudní ochranu. Samotný přezkum rozhodnutí provést nucený výkup je limitován níže uvedenými poznatky praxe (sub 79 a 80) z hlediska ochrany před možným zneužitím. Stanovení 90 % prahu již pochybnosti v tomto směru vylučuje, a proto je omezení soudního přezkumu na další otázky přijatelným. To dokazuje zkušenost států, kde je možné tyto věci soudně zpochybnit. Pro Velkou Británii je konstatován kdysi značný počet soudních žalob, které byly naprosto neúspěšné (již klasická práce Davies, P. L.: Gower and Davies' Principles of Modern Company Law. 7. vyd. London 2003, s. 746, je schopná uvést pouhé tři příklady, kdy 90 % akcionář právo spíše zneužil než využil). Proto počet návrhů postupně klesal bez ohledu na to, že čl. 430 Companies Act 1985 podporoval podávání takových návrhů, neboť se mělo jednat o řízení bez povinnosti minoritních akcionářů platit poplatky, nejde-li o návrh zbytečný, nepřípustný nebo kverulantský (vexatious). Tutéž úpravu v podstatě převzal i nový britský Companies Act 2006 v čl. 983. Obdobně v USA klíčový rozsudek Weinberger v. UOP, INC (viz sub 66) konstatuje, že nejde-li v případě tzv. testu úplné férovosti (entire fairness test zahrnuje přezkum férového zacházení a férové ceny) o zjištění podvodného jednání, zůstává v podstatě k rozhodnutí soudem jen otázka posouzení ceny. Kontinentální systém práva pak většinu požadavků, které dovozuje judikatura v USA, stanoví v podobě obecných požadavků přímo v zákoně. Z tohoto hlediska je třeba hodnotit námitky navrhovatele ve vztahu k soudní ochraně minoritních akcionářů, jde-li o neexistenci možnosti předběžně přezkoumat zákonnost postupu při realizaci práva výkupu. Poznamenává se, že otázka ústavnosti zápisu do obchodního rejstříku (§ 200da odst. 3 o. s. ř.) byla vyčleněna do odděleného řízení vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05 (pozn. red.: dosud neskončeno).
77. K vadám přezkumného řízení podle § 183k obch. zák. navrhovatel řadí zejména nejasné vymezení okruhu účastníků, druhu řízení, žalobního návrhu a zániku práva dovolávat se nepřiměřenosti plnění (viz podrobně sub 19). Ve vztahu k prvním třem námitkám Ústavní soud konstatuje, že se jedná o výklad obyčejného práva. Je věcí soudní praxe, aby případné domnělé či skutečné nejasnosti vyřešila. Poukazuje-li navrhovatel na rozdílné postoje obou vrchních soudů z hlediska povahy řízení, a tím postavení jeho účastníků, je věcí Nejvyššího soudu, aby v rámci plnění svých úkolů při sjednocování judikatury takové otázky vyřešil. Ústavní soud tento úkol plnit nemůže. To by mohl výjimečně činit v případě, že by Nejvyšší soud tuto roli přestal plnit (srov. postup Ústavního soudu v době neexistence Nejvyššího správního soudu ve vztahu k judikatuře krajských soudů ve věcech správního soudnictví). Ústavní soud se může takovou otázkou zabývat tehdy, tvrdí-li navrhovatel, že jedna z výkladových možností je neústavní. Namítá-li však pouze to, že jsou zde dvě různé možnosti výkladu, aniž jednu považuje za neústavní, neotevírá se pro Ústavní soud možnost zásahu. Povinností obecného soudu je, aby poskytl ochranu základním právům podle čl. 4 Ústavy tím, že zvolí výklad ústavně konformní, popř. se v případě pochybností obrátí na Ústavní soud. Totéž platí o námitkách navrhovatele, že si ustanovení o nuceném právu výkupu odporují s jinými ustanoveními obchodního zákoníku.
78. Navrhovatel dále namítá nerespektování principu rovnosti zbraní, ochrany slabšího a přístupu k soudu. Uvádí, že i kdyby byla žaloba minoritního akcionáře po právu, k restituci původního stavu nemusí dojít, když je zde určitý fait accompli, vytvořený zápisem do obchodního rejstříku. Soud, který bude ve věci rozhodovat, bude vycházet z vytvořeného stavu a vzhledem k principu právní jistoty a ochrany práv třetích osob bude mít sklon návrh na přezkoumání usnesení valné hromady odmítnout. Proto by mělo dojít k přezkumu ještě před přechodem vlastnického práva jako v řadě jiných států. V České republice je tento přezkum vyloučen podle § 131 odst. 3 obch. zák., protože za pomoci § 131 obch. zák. se vždy hledá důvod pro zastavení řízení či zamítnutí žaloby.
V této souvislosti ovšem navrhovatel jednak konkrétně neuvádí, v čem je vlastně úprava v § 131 odst. 3 obch. zák. neústavní, a konečně ani nenavrhuje její zrušení. Samotné ustanovení § 131 odst. 1 a 2 obch. zák. přitom nevylučuje zrušení usnesení valné hromady o přechodu účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře. Stejně tak navrhovatel pomíjí postup minoritního akcionáře podle § 131 odst. 4 obch. zák., který lze uplatnit i bez ohledu na použití § 131 odst. 3 obch. zák. V žádném případě však tímto postupem nemůže být zpochybněn institut samotného výkupu akcií, který je založen přímo zákonem, stejně jako neúčast minoritního akcionáře v rejstříkovém řízení. Ústavní soud má za to, že takto konstruovaná právní úprava, tj. nemožnost účasti akcionáře v rejstříkovém řízení, s poukazem na uvedené ostatní možnosti uplatňování jeho práv v odlišných samostatných řízeních, má z pohledu proporcionality v konkurenci stojících vlastnických a od nich odvozovaných dalších práv hlavního akcionáře a minoritních akcionářů, jakož i jejich z povahy věci plynoucích odlišných zájmů, své ústavně akceptovatelné odůvodnění, jak bylo již vícekrát konstatováno (poprvé v usnesení sp. zn. IV. ÚS 324/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usn. č. 8, s. 365, dále sp. zn. IV. ÚS 720/01). Nemožnost zpochybnit platnost usnesení valné hromady nepřiměřeností výše plnění (§ 183k odst. 4 a 5 obch. zák.) lze považovat za opatření, které neodporuje konstrukci práva nuceného výkupu a je racionální, neboť brání tomu, aby se tímto způsobem ve skutečnosti zavedl soudní přezkum samotného institutu výkupu, když by každý neúspěch hlavního akcionáře v řízení (např. 1 000 Kč místo 990 Kč za akcii) znamenal prohlášení valné hromady za neplatnou s důsledky pro zachování práv třetích osob a právní jistoty (srov. § 131 odst. 3 obch. zák.).
79. Podle navrhovatele není v rámci přezkoumávání výše protiplnění respektován princip ochrany slabší strany, neboť při tomto přezkoumávání se minoritní akcionář podle § 183k obch. zák. dostane ke slovu, teprve když má proti sobě překážky, jako jsou znalecký posudek, stanovisko České národní banky a zápis do obchodního rejstříku, aniž se přitom mohl podílet na řízení či být účastníkem řízení. Tyto námitky samy o sobě nelze považovat za porušení rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a navrhovatel ani na takové porušení neukazuje. Uvedené "překážky" jsou pouze předpoklady provedení nuceného výkupu. Stejně tak mohou sloužit k ochraně zájmů minoritních akcionářů. Ústavní soud pouze poznamenává, ve smyslu výše uvedeného rozboru povahy nuceného výkupu akcií, že rovnost účastníků řízení před soudem spočívá v rovnosti jejich procesních práv, ne v postavení v akciové společnosti. To se odvozuje od podílu na počtu akcií shodné jmenovité hodnoty a na tom nemohou záruky procesní rovnosti v soudním řízení nic změnit. To platí i na další námitku narušení - jak to nazývá navrhovatel - principu rovnosti zbraní v podobě značného informačního deficitu minoritních akcionářů, pokud jde o stav majetku společnosti a pravděpodobné budoucí hospodářské výsledky, kde se většina posudků opírá o podklady představenstva společnosti. To je tvrzení, které v rámci abstraktní kontroly ústavnosti zákona nemůže obstát. Jedná se o konkrétní podmínky vedení soudního řízení, kde by bylo nutno teprve v rámci posouzení konkrétního případu (např. v rámci řízení o ústavní stížnosti) prokázat, že k porušení procesních zásad došlo.
80. Jako další vadu soudní ochrany navrhovatel vidí zásadu, že soud je v přezkumném řízení ovládán toliko návrhem žalobce, který má málo informací umožňujících mu v krátké lhůtě vyčíslení správné výše protiplnění. Tvrdí, že k tomu např. v SRN nucen není. Navíc je zde hrozba placení nákladů řízení tím, kdo ve sporu podlehne. Soudní poplatek bude přitom tím vyšší, čím vyšší bude sporná částka protiplnění. Ústavní soud konstatuje, že zahraniční právní úpravy mohou být ve vztahu k minoritním akcionářům přátelštější, což však automaticky neznačí, že domácí právní úprava je v rozporu s ústavním pořádkem. Samotná argumentace zahraniční právní úpravou v tomto směru nemůže stačit, navíc by vyžadovala daleko podrobnější rozbor než pouhý poukaz bez další argumentace (blíže viz zejména komentář k § 4 a 15 in: Münchener Kommentar zum Aktiengesetz. 2. vyd., sv. 9/1, § 327a - § 327f. AktG. WpÜG SpruchG. Mnichov 2004). Lze ji nepochybně využít při dalších úpravách přezkoumávaného institutu. Z hlediska záruk soudní ochrany podle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny je však v tomto směru podstatné, že soudní ochrana zajištěna je, nikoli zda je poskytována preventivně či nikoli. Stát zde má určitý prostor pro zvážení, zda v jeho podmínkách bude možnost žaloby předsunuta vlastnímu rozhodnutí valné hromady. Stejně tak je oprávněn rozhodnout o podmínkách, za kterých bude ochrana poskytována; musí je však nastavit tak, aby ve skutečnosti její využití neznemožnil. Třeba vidět, že přesunutí soudní kontroly až do konečné fáze znamená i značné nebezpečí pro hlavního akcionáře, který může v důsledku pro něj nepříznivého rozhodnutí utrpět daleko větší ztráty než v případě rozhodování v prvotní fázi výkupu. Soudní poplatky, které v této souvislosti navrhovatel zmiňuje, rovněž nemohou být považovány za překážku, i když jsou státy, kde se za určitých podmínek od minoritního akcionáře nepožadují (čl. 983 Companies Act 2006, předtím čl. 430 Companies Act 1985 a po jeho vzoru § 15 odst. 2 Gesetz über das gesellschaftsrechtliche Spruchverfahren. BGBl, roč. 2003, sv. I., částka 25, s. 838). Je věcí zákonodárce, zda zváží takovou možnost s přihlédnutím k tomu, že soudní poplatky plní určitou regulační funkci ve vztahu k nárůstu soudních sporů a s přihlédnutím ke struktuře minoritních akcionářů v České republice. Kromě toho tvrzení, že je touto úpravou hlavní akcionář podněcován k tomu, aby hodnotu protiplnění stanovil co nejníže, ani v obecné rovině neobstojí. Čím níže by taková cena byla stanovena (s ohledem na znalecký posudek a stanovisko České národní banky to nelze takto předpokládat), tím většímu nebezpečí neúspěchu v soudním řízení se vystavuje, včetně hrazení soudních nákladů a náhrady škody.
81. Rovněž tak se nelze ztotožnit s námitkou nedostatečné ochrany práv menšinových akcionářů, kteří se na soud neobrátili. Státu nelze klást k tíži, že neposkytl ochranu někomu, kdo se na něj s žádostí o ochranu neobrátil. Ústavní soud je přesvědčen, že emancipovaný jedinec, žijící ve svobodné demokratické společnosti, by měl být uchráněn přílišných protektorských zásahů ze strany státu, a výrazem jeho zralosti je právě ona schopnost střežit si svá práva v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt, samozřejmě za předpokladu, že mu stát poskytne náležité prostředky pro jejich ochranu. Proto tento přístup nebyl v principu shledán protiústavním. Nucený výkup je právem hlavního akcionáře, který svůj podnikatelský záměr nemusí zdůvodňovat. Je věcí jeho posouzení, zda výkup provede (sub 57). Musí však počítat s tím, že bude vykupovat akcie všech minoritních akcionářů v hodnotě, která bude stanovena objektivním, odborným a nestranným postupem, nikoli jen akcie těch, kteří se budou proti navržené výši protiplnění soudně bránit. Stejně tak je třeba předpokládat, že soud může rozhodnout o výši protiplnění pro každého jednotlivého žalujícího minoritního akcionáře shodně. Nepředpokládala-li by to naše právní úprava, byla by zpochybněna konstrukce ekonomického základu nuceného výkupu jako formy uplatnění základního práva vlastníka a podnikatele. Takto je třeba rovněž vykládat § 183k odst. 3 obch. zák., jehož nesrozumitelnost rovněž navrhovatel namítá, neboť jinak by nebyla poskytnuta ochrana vlastnickým právům takových akcionářů. Stejně tak nelze považovat chybějící mechanismus zveřejnění rozhodnutí soudu podle § 183k odst. 3 obch. zák. za zásah do jeho vlastnického práva podle čl. 11 odst. 3 Listiny nebo práva na soudní ochranu podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Je věcí minoritního vlastníka, aby si střežil svá práva, když o možnosti zásahu do nich je informován rovněž v Obchodním věstníku podle nařízení vlády č. 503/2000 Sb., o Obchodním věstníku, ve znění pozdějších předpisů.
82. Navrhovatel uvádí celou řadu dalších námitek, které např. spočívají v nejasnostech kolem lhůty svolání valné hromady, v nedostatečné době přípravy najednání valné hromady, chybějícím odkazu na § 181 obch. zák. (viz sub 16) atd. Podle navrhovatele existují i názory významných odborníků, které jsou zcela opačné. Podle jeho názoru právní úprava je v tomto ohledu nejasná, neurčitá a matoucí a nesplňuje požadavky stanovené na právní stát v ustanovení čl. 1 Ústavy. I zde platí to, co bylo výše řečeno ohledně role Ústavního soudu při výkladu obyčejného práva. Navrhovatel též nezdůvodnil, jakým způsobem mohou nejasnosti, které uvádí, představovat porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, jak tvrdí. Z hlediska podstaty a smyslu postavení akcionáře v ústavním pořádku bylo již výše vyloženo, že se jedná o kolizi více základních práv a svobod. Z hlediska proporcionality je v tomto případě dána přednost vlastnickému právu a právu podnikat hlavního akcionáře (čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny) před právem být společníkem v akciové společnosti s 90 % hlavním akcionářem s tím, že podstata a smysl pozice minoritního vlastníka jako investora je zachována. Přiměřené protiplnění v tomto směru, s přihlédnutím k důvodům nuceného výkupu, zachovává hodnotu akcie jako zvláštního druhu nejisté investice. Ani z tohoto hlediska nelze považovat čl. 4 odst. 4 Listiny za porušený, k tomu třeba připomenout, že aplikace čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny se pohybuje v režimu čl. 41 odst. 1 Listiny.
83. Totéž se týká soudní ochrany, kde je rovněž zachována její podstata a smysl, i když není pochyb o tom, že zákonodárce mohl být vůči minoritním vlastníkům vstřícnější. Stát však i touto formou plní svou ochrannou funkci a ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí ve věci Sovtransavto Holding proti Ukrajině ze dne 25. 7. 2002, č. 48553/99, § 96) nelze tvrdit, že by nedostál povinnosti chránit lidská práva a svobody jedinců nacházejících se v jeho jurisdikci. Takový závazek může znamenat též pozitivní povinnost, která zahrnuje i nezbytná opatření pro ochranu majetkových práv, a to dokonce i v případech týkajících se sporů mezi jednotlivci a společnostmi (s odkazem na rozsudky Airey proti Irsku, z 9. října 1979, Series A no. 32, § 25, a López Ostra proti Španělsku, z 9. prosince 1994, Series A no. 303-C, § 55). To podle Evropského soudu pro lidská práva znamená, že stát je povinen upravit soudní řízení poskytující dostatečné procesní záruky a takto umožnit, aby vnitrostátní soudy efektivně a spravedlivě řešily spory mezi soukromníky. Další práva menšinových akcionářů jsou spjata skonáním valné hromady (zejména § 180, 182 a 183 obch. zák.), na které má být rozhodnuto o převodu jmění na hlavního akcionáře. Požadavek regulérnosti postupu hlavního akcionáře je také posílen povinností pořídit notářský zápis o rozhodnutí valné hromady o přechodu účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře (§ 183i odst. 2 a 3 obch. zák.), k němuž musí být připojen znalecký posudek a další údaje. Informovanost akcionářů je z hlediska ústavnosti úpravy dostatečným způsobem zajištěna, a to i s ohledem na skutečnost, že akcionáři mají právo nahlédnout a pořídit si opisy nejen ze zprávy představenstva, ale i ze znaleckého posudku. Lze tedy konstatovat, že obchodní zákoník ukládá celou řadu povinností akciové společnosti a hlavnímu akcionáři k zajištění náležité informovanosti menšinových akcionářů, a současně fakultativně umožňuje následné podání žaloby na určení neplatnosti usnesení valné hromady jako prostředku k dispozici též menšinovým akcionářům ke spuštění procedury soudního přezkumu spravedlivosti a poctivosti postupu hlavního akcionáře. Stejně tak poskytuje ochranu právům zástavních věřitelů (námitka sub 10c), byť ne z hlediska postupu podle § 183k odst. 3 obch. zák. To však nelze právní úpravě výkupu z hlediska ústavního pořádku vytýkat, neboť se nejedná o společníky, kteří by se mohli valné hromady účastnit a uplatňovat tam právo rozhodujícího hlasu. Jedná se primárně o vztah upravený občanským zákoníkem.
84. Závěrem je nutno konstatovat, že právní úprava práva nuceného výkupu účastnických cenných papírů není, a to nejen z hlediska postupu při jejím vložení do obchodního zákoníku a při jejích změnách, příkladem právní úpravy, která by nevyvolávala řadu pochybností ústavního rázu. S využitím ústavně konformního výkladu lze tyto námitky překlenout. To však neznačí, že v konkrétních případech nemůže dojít k zásahu do ústavně zaručených práv minoritních akcionářů podle čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 20 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V tomto případě však Ústavní soud neposuzoval konkrétní situaci v rámci provádění nuceného výkupu účastnických cenných papírů v konkrétní akciové společnosti, nýbrž obsahové splnění ústavních požadavků na přijetí zákona a jeho soulad s ústavním pořádkem. V rámci přezkumu jednotlivých složek institutu nuceného výkupu je proto úkolem nejen Ústavního soudu, nýbrž v prvé řadě obecných soudů (ve smyslu čl. 4 Ústavy), aby poskytly ochranu základním právům.
85. Pokud jde o žádost o přednostní projednání návrhu Ústavním soudem, s ohledem na odmítnutí návrhu, ve kterém byla obsažena, se stalo její projednání bezpředmětným.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
******************************************************************