I.
Rekapitulace návrhu a argumentace navrhovatele
1. Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 16. 11. 2005, se skupina senátorů (dále jen "navrhovatel") domáhala zrušení ustanovení § 183i až 183n zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "obch. zák."), která jsou zahrnuta pod marginální rubrikou "právo výkupu účastnických cenných papírů" (dále jen "právo výkupu"). Tento návrh byl podle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavním soudem odmítnut usnesením ze dne 8. prosince 2005 sp. zn. Pl. ÚS 53/05 (nepublikováno), neboť bylo zjištěno, že v téže věci Ústavní soud již obdržel pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05 návrh Městského soudu v Praze na zrušení § 183i až 183n obch. zák. a § 200da občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). V souladu s § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se navrhovatel stal vedlejším účastníkem v řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 43/05.
2. Navrhovatel podal svůj návrh znovu s poukazem na novoty, které ve srovnání s návrhem sp. zn. Pl. ÚS 43/05 vnesla do ustanovení o právu výkupu účastnických cenných papírů novela obchodního zákoníku obsažená v zákoně č. 377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, institucemi elektronických peněz, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů (zákon o finančních konglomerátech). Odkázal na argumentaci, kterou ve vztahu k napadeným ustanovením obchodního zákoníku předestřel v podání předchozím.
3. Zákon o Ústavním soudu neřeší výslovně otázku postavení navrhovatele, jehož návrh byl podle § 35 odst. 2 tohoto zákona odmítnut, a který se proto stal vedlejším účastníkem v již dříve zahájeném řízení, přičemž v tomto řízení byl návrh odmítnut, aniž došlo k jeho meritornímu projednání. Zejména v případě, kdy navrhovatelem v dříve zahájeném řízení je soud podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (konkrétní kontrola ústavnosti), není vyloučena situace, že Ústavní soud dojde k závěru, že takový návrh nesplňuje podmínky čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a předchozí návrh odmítne pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele, popř. může nastat situace, kdy řízení před obecným soudem, které zavdalo podnět k podání návrhu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, bylo zastaveno. Tím by došlo v případě pozdějšího navrhovatele k situaci, kdy by byl zbaven možnosti uplatňovat své nároky a hájit svá základní práva a svobody. Tuto situaci ve své rozhodovací praxi Ústavní soud řešil právní konstrukcí, podle které v takovém případě považuje překážku litispendence za odpadlou (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 77, vyhlášen pod č. 303/2006 Sb.). V projednávané věci Ústavní soud svým usnesením ze dne 5. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS 43/05 a č. j. Pl. ÚS 56/05-41 z řízení vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05 vyloučil k samostatnému projednání návrh navrhovatele jako vedlejšího účastníka v řízení sp. zn. Pl. ÚS 43/05 s tím, že takto vyloučený návrh vedlejšího účastníka (původní návrh sp. zn. Pl. ÚS 53/05) spojil ke společnému řízení s návrhem vedeným dosud pod sp. zn. Pl. ÚS 56/05. Současně došlo k určení nového soudce zpravodaje.
4. Poznamenává se, že Ústavnímu soudu byly v průběhu řízení vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05 dne 10. března 2006, 10. dubna 2006 a 4. září 2006 doručeny žádosti J. H., Ing. J. N. a Ing. J. Č. o přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení podle ustanovení § 63, resp. § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v souvislosti s aplikací ustanovení § 183i až 183n obch. zák. při převodu účastnických cenných papírů z jejich vlastnictví do vlastnictví akcionáře, který splnil podmínky stanovené v § 183i odst. 1 (dále jen "hlavní akcionář"). Dne 22. června 2006 pak byl Ústavnímu soudu doručen přípis Městského státního zastupitelství v Praze, ve kterém sdělilo, že v právní věci navrhovatele Zkušebnictví, a. s., o návrhu na zápis přechodu akcií podle § 183i obch. zák. do obchodního rejstříku vstupuje do řízení ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 písm. i) o. s. ř. Tyto návrhy byly vyřízeny v rámci tohoto řízení s poukazem na to, že v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů zákon o Ústavním soudu, s výjimkou případů nastalých v důsledku postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 citovaného zákona, vedlejší účastenství nezná. Účastníkem řízení před Ústavním soudem může být jen ten, koho za účastníka zákon o Ústavním soudu označuje (§ 28 odst. 1 až 4).
5. Navrhovatel svou argumentaci předestřel v návrhu sp. zn. Pl. ÚS 53/05, který byl na základě výše uvedených usnesení (sub 3) spojen ke společnému projednání s návrhem sp. zn. Pl. ÚS 56/05 a nadále veden pod sp. zn. Pl. ÚS 56/05. Tento návrh byl ovšem v průběhu řízení (ať již pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05 nebo Pl. ÚS 56/05) dále doplňován o další podání spolu s dalšími důkazy v podobě článků z odborných časopisů, příkladů zahraničních úprav tzv. squeeze-outu, stanoviska Komise pro cenné papíry apod. Argumentace byla tímto způsobem doplňována v následujících podáních ze dne 5. ledna 2006, 18. dubna 2006 a 27. září 2006. Navrhovatel konečně své dosavadní návrhy a argumenty shrnul a doplnil v podání ze dne 28. února 2007. Toto poslední podání bylo proto vzato jako východisko k shrnutí a uspořádání jeho argumentace, přičemž byl vzat zřetel i na předchozí podání. Výtky, které směřují proti úpravě nuceného výkupu, lze uspořádat následujícím způsobem:
a) do první skupiny vad zařadil navrhovatel rozpory s právní úpravou výkupu cenných papírů, jak je obsažena ve Směrnici Evropského parlamentu a Rady ES 2004/25/ES Úřední věstník EU. Zvláštní vydání 2004. Kap. 17, sv. 002 (dále jen "Třináctá směrnice");
b) druhou skupinu podle navrhovatele tvoří vady, které představují rozpor s principy uvedenými v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva");
c) třetí skupinu vad tvoří rozpory s ustanoveními mezinárodních dohod o ochraně investic;
d) čtvrtou skupinu vad označil navrhovatel jako vady procesní povahy;
e) zbývající skupina zahrnuje vady, které podle navrhovatele nespadají do skupiny první až čtvrté.
6. Pokud jde o námitky rozporu úpravy práva výkupu s komunitárním právem, navrhovatel namítá především:
a) nesprávné převzetí čl. 15 Třinácté směrnice, když podle směrnice je třeba splnění dvou kumulativních podmínek - dosažení nejméně 90 % podílu akcií, a současně nejméně 90 % podílu na hlasovacích právech, nikoli pouze jedné z nich;
b) to, že není upraveno právo minority na tzv. sell-out, tj. právo minoritního akcionáře na to, aby většinový akcionář jeho akcie odkoupil. V jednom ze svých předchozích podání navrhovatel poukázal na to, že právo výkupu (tzv. squeeze-out) a právo na odkup (tzv. sell-out) jsou vzájemně se doplňující opatření. Nezavedení druhého institutu nebylo v České republice nijak zdůvodněno a znamená zmaření výsledku předepsaného směrnicí. Tímto způsobem je znevýhodněna druhá strana, tj. akcionáři, kteří vlastní 10 % a méně účastnických cenných papírů ve smyslu § 183i odst. 1 obch. zák.;
c) Česká republika v době přijetí Třinácté směrnice neměla úpravu práva výkupu kótovaných akcií. Proto nemohla přijmout žádnou úpravu práva výkupu těchto akcií, který by nenásledoval nabídku převzetí. Základním pravidlem je, že výkup může následovat jen po nabídce převzetí (§ 183a obch. zák.). Výjimka je učiněna pouze pro státy, které v době přijetí Třinácté směrnice takovou úpravu již měly;
d) s tím souvisí neimplementace pravidla pro předpoklad správnosti ceny po dobrovolné nabídce převzetí. Nabídka převzetí, která má předcházet výkupu, je důležitým testem přiměřenosti ceny za akcie. Pokud nabídku převzetí nikdo neakceptoval, nemůže být protiplnění za akcie přiměřené hodnotě akcií;
e) na to navazuje nezajištění podmínky čl. 15 odst. 5 Třinácté směrnice - zaručení spravedlivé ceny. Ta je však stanovena hlavním akcionářem a doložena znaleckým posudkem znalce, vybraného a zaplaceného hlavním akcionářem. Oceňování je vždy předpojaté. V zákoně nejsou uvedena žádná uchopitelná kritéria ocenění kromě pojmů "přiměřenost" a "spravedlnost", takže výše závisí na libovůli znalce. Navrhovatel zde poukázal na rozdílná hodnocení, která se liší o několik set procent.
7. Úprava práva výkupu je rovněž podle navrhovatele v rozporu s Evropskou úmluvou. Mezi takové vady této úpravy zařadil:
a) rozpor s principem legality, který vyžaduje přesnost, určitost a předvídatelnost právní úpravy (s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 44/03 z 5. dubna 2005, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 73, vyhlášen pod č. 249/2005 Sb.), což § 183i obch. zák. nesplňuje. Přitom toto ustanovení neobsahuje pouze jeden prvek nejistoty, ale celou řadu - neurčitě upravená délka lhůty ke svolání valné hromady, nejasné vymezení druhu řízení a požadovaného petitu (na určení, na plnění), nejasná úprava zániku práva, resp. promlčení nároku na přezkoumání protiplnění v § 183k odst. 2 a 3 obch. zák. (s odkazem na stanovisko I. Štenglové v dodatku k 10. vyd. komentáře k obchodnímu zákoníku v nakladatelství C. H. Beck, s. 88), nejasný okruh účastníků řízení podle § 183k obch. zák., nejasný nositel povinnosti poskytnout protiplnění, nejasná pravidla pro rozhodný den pro ocenění výše protiplnění podle § 61 odst. 2 obch. zák. v porovnání s praxí hlavních akcionářů a České národní banky, nejasnost, pokud jde o možnost ostatních akcionářů, jak postupovat podle § 183k odst. 5 obch. zák., nejasnost pravidel pro návrat do původního stavu v případě, že soud vysloví neplatnost usnesení valné hromady. Nejasné jsou podle navrhovatele základní atributy náhrady za akcie, neboť pojmy "přiměřenost" a "spravedlnost protiplnění" jsou subjektivní. Všechny prvky nejasnosti přitom působí ve prospěch hlavního akcionáře, když je jasně popsáno, jak má získat akcie. Postup při ochraně práv minoritních akcionářů je popsán nejasně nebo zcela chybí. Od soudů přitom jejich ochranu očekávat nelze z důvodu přepjatého formalismu obecné justice (Holländer, P.: Ústavněprávní argumentace. Praha. Linde 2003, s. 77);
b) rozpor s požadavkem veřejného zájmu při úpravě práva výkupu. Ten je dán u práva výkupu v případě společností s kótovanými akciemi prováděného po nabídce převzetí, neboť plyne z podkladových dokumentů Evropských společenství. Český zákonodárce však nepodal žádné odůvodnění veřejného zájmu v případech, které upravil nad rámec Třinácté směrnice (výkup nekótovaných akcií a výkup kótovaných akcií prováděný mimo rámec nabídky převzetí). Důvodová zpráva k návrhu poslance Doležala neexistuje, ten pouze odkázal na Třináctou směrnici. V literatuře uváděný důvod zbavit akciovou společnost neúčelných nákladů na valné hromady je zavádějící a irelevantní. Podle tisku též společnosti, které provedly výkup akcií, znovu uvažují o primárních emisích;
c) neexistenci možnosti předběžně (před přechodem vlastnického práva k akciím) přezkoumat zákonnost postupu společnosti při realizaci práva výkupu. V právních řádech, které mají jako předpoklad přechodu práva zápis do obchodního rejstříku (jako SRN, Rakousko), existuje možnost přezkoumat správnost postupu společnosti - např. zda má hlavní akcionář skutečně dostatečný počet akcií, zda je to dostatečně doloženo, řádné svolání valné hromady, splnění podmínek pro právo výkupu, zda nejde o zneužití práva apod. V tomto směru je podle navrhovatele Česká republika výjimkou (viz § 131 obch. zák.).
8. Nucený výkup akcií je podle navrhovatele v rozporu s mezinárodními dohodami o ochraně investic, neboť v akciových společnostech jsou rovněž zahraniční osoby. Zde navrhovatel namítá:
a) opatření k odnětí vlastnického práva musí být přezkoumatelné soudem jak z hlediska vztahu k investici, tak z hlediska správnosti ocenění. V rejstříkovém řízení však soud nemůže nic přezkoumávat (§ 200da o. s. ř.) a v řízení o neplatnost valné hromady je překážkou efektivního přezkoumání ustanovení § 131 obch. zák.;
b) nejasnost, která vede v praxi k masovému stanovení výše protiplnění k jinému datu, než ke kterému bylo vyvlastnění oznámeno. Náhrada se má podle těchto dohod rovnat tržní hodnotě vyvlastněné investice bezprostředně před tím, než bylo rozhodnutí o vyvlastnění oznámeno. Ve všech známých případech výkupu však byla hodnota akcií stanovena k tzv. rozhodnému dni několik měsíců před tím, než bylo rozhodnutí oznámeno. Tím dochází i k rozporu s § 61 odst. 2 obch. zák.;
c) neexistenci zúročení protiplnění, a to ode dne vyvlastnění do dne výplaty.
9. Vady procesního charakteru spatřuje navrhovatel především v nerespektování principu rovnosti zbraní, ochrany slabšího a přístupu k soudu. Za konkrétní nedostatky označil:
a) neexistenci záruky toho, že opatření vedoucí k vytěsnění bude skutečně přezkoumáno soudem v kontradiktorním a veřejném procesu. V rejstříkovém řízení se nic nepřezkoumává a vyvlastňovaný akcionář není účastníkem řízení. Navíc za pomoci § 131 obch. zák. se vždy hledá důvod pro zastavení řízení či zamítnutí žaloby. I kdyby byla žaloba minoritního akcionáře po právu, k restituci původního stavu nemusí dojít, když je zde určitý fait accompli, vytvořený zápisem do obchodního rejstříku. Soud, který bude ve věci rozhodovat, bude vycházet z vytvořeného stavu a vzhledem k principu právní jistoty a ochrany práv třetích osob bude mít sklon návrh na přezkoumání usnesení valné hromady odmítnout. Proto by mělo dojít k přezkumu ještě před přechodem vlastnického práva, jako v řadě jiných států, byť je to vázáno na aktivitu minoritních akcionářů (Nizozemí, Velká Británie, Švédsko), nebo to závisí na úvaze soudu (Německo, Rakousko). V České republice je tento přezkum vyloučen podle § 131 odst. 3 obch. zák. Dále není v rámci přezkoumávání výše protiplnění respektován princip ochrany slabší strany. Toto řízení je proto zatíženo vadami, které porušují princip proporcionality;
b) nerespektování principu rovnosti zbraní při přezkoumávání výše protiplnění. Minoritní akcionář se podle § 183k obch. zák. dostane ke slovu teprve, když má proti sobě překážky jako jsou znalecký posudek, stanovisko České národní banky a zápis do obchodního rejstříku, aniž se přitom mohl podílet či být účastníkem řízení;
c) značný informační deficit minoritních akcionářů, pokud jde o stav majetku společnosti a pravděpodobné budoucí hospodářské výsledky, o které se hodnocení obvykle opírá. To ústí v nerovnost zbraní v přezkumném řízení, když je pravidlem, že většina posudků se opírá o podklady představenstva společnosti;
d) jako zásadní vadu vidí zásadu, že soud je v přezkumném řízení ovládán toliko návrhem žalobce. Ten má málo informací umožňujících mu v krátké lhůtě vyčíslení správné výše protiplnění. Ve spojení s alokací nákladů řízení k tíži toho, kdo ve sporu podlehne, jde o další překážku pro uplatnění jeho práva. Např. v SRN v rámci tzv. Spruchverfahren akcionář k takovému vyčíslování výše nároku nucen není;
e) důkazní břemeno proto nepřechází, na rozdíl od zahraničních úprav (SRN, Rakousko), na hlavního akcionáře;
f) náklady řízení jdou k tíži minoritního akcionáře, což je další překážka pro uplatnění práva u soudu. Úprava nákladů řízení tak má odrazující efekt. V původním návrhu byl tento názor navrhovatelem dále rozveden v tom směru, že proti své vůli vyvlastněný akcionář by podle některých komentátorů obchodního zákoníku byl nucen nést náklady přezkumného řízení a přitom platit tím vyšší soudní poplatek, čím více jej hlavní akcionář ve spolupráci se znalcem při určení výše protiplnění "podvede". Jestliže je dále nepřiměřenost protiplnění vyjmuta jako žalobní důvod ze žaloby o neplatnost usnesení valné hromady (§ 183k odst. 5 obch. zák.), musí být žaloba o neplatnost valné hromady nahrazena řízením, které probíhá v obdobném režimu, resp. v řízení, které postavení vyvlastňované osoby dále nezhorší. Jinak není možné hovořit o tom, že přezkumné řízení je řízením, které ve smyslu dostatečnosti právní ochrany nahrazuje řízení o neplatnosti usnesení valné hromady. Zde navrhovatel poukázal na příklad německé úpravy, podle které náklady tzv. přezkoumacího řízení (Spruchverfahren) nese zásadně hlavní akcionář;
g) neexistenci jakékoliv účinné ochrany mimo stojících akcionářů, když není upraven institut společného zástupce a není upravena jejich informovanost o výsledku řízení;
h) nutnost žalovat v zahraničí, je-li hlavní akcionář zahraniční osobou. To je další zátěž a pro většinu minoritních akcionářů nepřekonatelná překážka.
10. Mezi zbývající vady úpravy práva výkupu navrhovatel uvedl:
a) skutečnost, že se jedná o vztah soukromoprávní, kde by měl být respektován princip formální rovnosti. Přesto zákon dává právo hlavnímu akcionáři jednostranně upravit vzájemné vztahy - o výši protiplnění rozhoduje znalec najatý a placený hlavním akcionářem, minoritní akcionáři dostanou slovo v kontradiktorním řízení poté, co vše důležité rozhodla valná hromada a přezkoumal notář, znalec, Česká národní banka. Dialog o správné výši plnění tak probíhá mezi hlavním akcionářem a jím najatým znalcem a orgány veřejné moci. Teprve poté dostává slovo minoritní akcionář;
b) ustanovení § 183i obch. zák., které neumožňuje efektivní výkon práva na doplatek protiplnění. Stávající právní úprava nedává vytěsněným akcionářům možnost se ani o vedení sporu dozvědět. V původním návrhu navrhovatel v této souvislosti uvedl, že občanské soudní řízení je sice veřejné, ale rozhodnutí soudů v obchodních věcech se běžně nezveřejňují (výjimkou jsou rozhodnutí ve věcech nekalé soutěže). Pokud by právo vzniklé na základě ustanovení § 183k odst. 3 obch. zák. mělo být uplatněno, musely by se o jiné výši protiplnění ostatní oprávněné osoby nejprve dozvědět. Protože zákon žádný mechanismus zveřejnění rozhodnutí neposkytuje, jedná se pro většinu oprávněných osob pouze o právo formální, které není možné efektivně vykonat;
c) nerespektování práv zástavních věřitelů, kterým obchodní zákoník nepřiznává právo na postup podle § 183k odst. 3 obch. zák.
11. Právní úprava tak nemotivuje hlavního akcionáře k poctivému chování, neboť za jednání v rozporu s dobrými mravy není nijak postihován. Jediným jeho rizikem je, že bude možná muset doplatit několika akcionářům, kteří mají dostatek prostředků na vedení sporu o přezkoumání protiplnění před formalisticky uvažujícími soudci. Není respektován požadavek legality ani požadavek proporcionality při přechodu akcií, při řízení o přezkoumání legálnosti opatření vedoucích k přechodu, ani při stanovení a přezkoumání výše protiplnění.
12. Jako nový argument doplnil konečně navrhovatel svůj návrh o námitku, že návrh poslance Doležala, kterým se právo výkupu dostalo do naší právní úpravy, byl označen jako pozměňovací návrh, ač ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 (viz dále), s ohledem na obsah a účel původního návrhu zákona, jím být nemohl. Obsah a účel obou návrhů se diametrálně liší (úprava obchodního rejstříku a práva výkupu). Pozměňovací návrh poslance Doležala přitom neobsahuje žádné doplnění, změnu ani vypuštění některého ustanovení navrženého poslancem Pospíšilem. Úprava zcela zásadní otázky tak byla provedena cestou přílepku.
13. Ze všech uvedených důvodů proto navrhovatel požaduje zrušení úpravy práva výkupu, neboť efekt zásadních vad uvedených sub 6 až 11 a dále vady legislativního postupu činí právní úpravu neústavní. Zde je třeba uvést, že závěrečné podání, které mělo argumentaci navrhovatele shrnout, neobsahuje jedinou konkrétně vyargumentovanou výtku neústavnosti napadené právní úpravy institutu práva nuceného výkupu. Proto bylo třeba přihlédnout i k původnímu návrhu navrhovatele pod sp. zn. Pl. ÚS 53/05, kde bylo argumentováno tím, že tato právní úprava odporuje čl. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
14. V původním návrhu byla ještě nad rámec shrnutí obsažena následující ústavněprávní argumentace. Právní úprava práva výkupu obsažená v § 183i až 183n obch. zák. podle navrhovatele má představovat postup uvedený v ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny; jedná se o vyvlastnění ve formě odnětí akcií dosavadním majitelům ve prospěch jiného subjektu. O tom, že v podobných případech odnětí akcií za náhradu se jedná o zásah do vlastnického práva, již judikovala řada evropských soudů. Navrhovatel v této souvislosti konstatoval, že právní úprava práva výkupu nesplňuje podmínky stanovené čl. 11 odst. 4 a čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 1 Ústavy. To odůvodnil tím, že otázka tzv. výkupu cenných papírů proti vůli jejich vlastníků, zejména otázka náhrady za vyvlastnění, je upravena způsobem, který vyvlastňovaným investorům prakticky znemožňuje efektivní obranu proti zneužití práva, a tím je staví do zcela nerovného postavení (viz níže). Tito investoři nemají dostatečnou dobu na to, aby se mohli připravit na valnou hromadu a aby se mohli rozhodnout o otázce, zda je výše protiplnění určena ve správné výši. Investoři dále nejsou nijak chráněni proti zneužití práva v rámci svolávání valné hromady, proces stanovení výše protiplnění a jeho úhrada umožňuje libovůli ze strany hlavního akcionáře a zakládá nerovnost účastníků právních vztahů, proces přezkoumání správnosti či přiměřenosti protiplnění není ovládán jasnými a srozumitelnými pravidly, rejstříkové řízení jim neposkytuje ochranu.
15. I kdyby se nejednalo o vyvlastnění, k vyvlastňovacímu aktu státu dochází. Bez zápisu do obchodního rejstříku, tedy bez aktu státu, k přechodu vlastnictví nemůže dojít. Podle navrhovatelem citovaných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva se však o vyvlastnění jedná (např. James a další proti Spojenému Království z 1986), neboť je to podřazeno pod druhé pravidlo čl. 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě (deprivation of property). Proto na úpravu práva výkupu je třeba daleko více vztáhnout rozhodnutí James a další než rozhodnutí ve věci Bramelid, neboť role státu (zápis do obchodního rejstříku) je v tomto případě daleko významnější. Navíc označení není tak důležité jako role státu. Je absurdní představa, že by si v případě odnímání majetku ve prospěch státu (vyvlastnění) investor zasloužil větší ochranu než v případě odnětí ve prospěch jiného soukromého investora. Tento rozdíl lze přitom doložit na nové úpravě v zákoně č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). I když lze připustit, že právo k akciím nepožívá stejné ochrany jako vlastnictví k jiným věcem, neznamená to, že by akcionáři vyvlastňovaní podle § 183i a násl. obch. zák. neměli mít téměř žádná práva a garance.
16. Pokud jde o lhůtu ke svolání valné hromady, je v dosavadních komentářích k této problematice značný rozpor v tom, zda je možné zkrátit lhůtu mezi dnem oznámení a dnem konání valné hromady na dobu kratší než 30 dnů. Podle jednoho z názorů je třeba na daný případ aplikovat ustanovení § 181 odst. 1 a 2 obch. zák., a lze tedy zkrátit zákonnou 30denní lhůtu mezi dnem oznámení a dnem konání valné hromady, uvedenou v § 184 odst. 4 obch. zák., na 15 dnů. Ustanovení § 181 odst. 1 obch. zák., které umožňuje svolat valnou hromadu v kratší lhůtě, však nepokrývá případy, které jsou předvídané v § 183i a násl. obch. zák., a to z těchto důvodů:
a) ustanovení § 183i odst. 1 obch. zák. hovoří výslovně o "valné hromadě", zatímco § 181 obch. zák. o "mimořádné valné hromadě". Na postup podle § 183i obch. zák. tedy nelze vztáhnout ustanovení § 181 obch. zák.;
b) dalším důvodem pro to je i povaha ustanovení § 181 obch. zák., které je určeno ochraně menšiny, a nikoliv k tomu, aby většinovým akcionářům usnadnilo život (zde poukázal na názor Havel B.- Doležil T.: A zase ten squeeze-out: Úvahy nad interpretací § 183i a násl. Obch. Z., Právní rozhledy, roč. 2005, č. 17, s. 634 - 635). Ustanovení § 181 obch. zák. má i urychlit postup pro případy, kdy je nutné do řízení společnosti rychle zasáhnout nebo kdy je nutné získat rychle informace od představenstva. To však není případ § 183i obch. zák., kdy není ani společnost ani hlavní akcionář v žádné časové tísni a kdy je nutné naopak poskytnout dostatek času vyvlastňovaným akcionářům;
c) dále nikde v ustanoveních týkajících se výkupu cenných papírů není odkázáno na ustanovení § 181 obch. zák. Ustanovení § 183j obch. zák. je lex specialis k § 184 odst. 4 obch. zák. Zrovna tak je i ustanovení § 181 obch. zák. lex specialis ve vztahu k ustanovení § 184 odst. 4 obch. zák. Z uvedeného je zřejmé, že jak ustanovení § 181 obch. zák., tak ustanovení § 183j obch. zák. jsou ustanoveními speciálními ve vztahu k obecnému ustanovení § 184 odst. 4 obch. zák. Mezi ustanoveními § 181 a 183i a násl. obch. zák. nelze dovodit přitom žádný vztah speciality;
d) minoritní akcionáři jsou při povinném výkupu akcií v pozici vyvlastňovaných osob, kterým je odnímáno proti jejich vůli jejich vlastnické právo k akciím. Požadavek dostatečně dlouhé doby na přípravu najednání valné hromady by tedy v tomto případě měl být akcentován, a nikoliv potlačen ve prospěch vyvlastňujícího hlavního akcionáře.
Podle navrhovatele existují i názory významných odborníků, které jsou zcela opačné. To dokazuje, že právní úprava je v tomto ohledu nejasná, neurčitá a matoucí a nesplňuje požadavky stanovené na právní stát v ustanovení čl. 1 Ústavy.
17. Dále navrhovatel podrobil kritice stanovení výše protiplnění. Zdání objektivity při stanovení výše protiplnění je zákonodárcem vytvářeno zapojením znalců do procesu určení jeho výše. Podstatou každé moderní společnosti je zákon dobrovolného převodu vlastnictví. Nedobrovolný přechod vlastnictví je výjimkou, pro kterou musí vždy existovat jasná a striktní pravidla. To úprava podle § 183i a následujících obch. zák. nesplňuje. Smluvní ujednání o ceně je nahrazeno jednostranným stanovením "kupní ceny" (zde protiplnění) hlavním akcionářem. Má-li být souhlas jedné ze stran nedobrovolný, resp. nechtěné transakce s výší ceny za převod nahrazeny rozhodnutím druhé strany transakce, pak doložení správnosti a objektivnosti znaleckým posudkem musí splňovat přísná kritéria objektivnosti jak z hlediska výběru znalce, provádění znaleckého posudku, tak i z hlediska možnosti jeho přezkoumání. V případech vytěsnění (squeeze-out) však znalce pro tento účel určuje hlavní akcionář sám, přičemž také stanoví znalci výši jeho odměny (§ 183j odst. 6 obch. zák.). To samozřejmě musí mít a má vliv na otázku závislosti či nezávislosti znalce. Není dále zaručeno, že hlavní akcionář musí respektovat případný nesouhlasný názor znalce. Znalecké "doložení" ceny má z tohoto důvodu jen čistě formální charakter bez praktického významu pro ochranu vyvlastňovaných investorů a nepředstavuje žádnou ochranu práv vyvlastňovaných osob. Případná námitka, že znalec má odpovědnost za vadný posudek a že odpovídá za způsobenou škodu, zde s ohledem na hodnoty, které jsou ve hře, neobstojí.
18. Zaplacení protiplnění za výkup není dostatečně zajištěno. Původní ustanovení v tomto směru (§ 183m odst. 5 obch. zák.) bylo zrušeno zákonem o finančních konglomerátech. Tento zákon zavedl povinnost složení částky protiplnění na účet u banky nebo u obchodníka s cennými papíry. Ani tento nový prvek dostatečně nezajišťuje výplatu protiplnění stanoveného hlavním akcionářem. Pod pojmem banka je možné rozumět jakoukoliv banku, tedy i banku operující v jurisdikci nedostupné pro české akcionáře. Vedle toho novela provedená zákonem o finančních konglomerátech přenáší povinnost poskytnout protiplnění z osoby hlavního akcionáře (viz platné znění § 183m odst. 3 a 4 obch. zák. provedené zákonem o finančních konglomerátech) na obchodníka s cennými papíry nebo na banku. Vzniká tak další právní nejistota v tom, kdo je vlastně nositelem povinnosti "poskytnout protiplnění". Logicky by jím měl být hlavní akcionář. Podle platného znění § 183m odst. 3 a 4 obch. zák. "poskytne protiplnění obchodník s cennými papíry nebo banka", tedy jakoby tuto povinnost měly právě posledně zmíněné subjekty. Je zjevně nespravedlivé vůči oprávněným osobám, kterým je odnímáno základní (vlastnické) právo, že jsou zákonodárcem vystaveni tak vysokému stupni nejistoty ohledně shora uvedených záležitostí. Není rozumné, aby tak značné rozpory zákona a jeho nejasnost za situace, kdy je odnímáno základní právo na pokojné užívání majetku statisícům občanů, řešila až judikatura.
19. K vadám přezkumného řízení podle § 183k obch. zák. navrhovatel řadí zejména nejasné vymezení okruhu účastníků (sub a), druhu řízení (sub b), žalobního návrhu (sub c) a zániku práva dovolávat se nepřiměřenosti plnění.
a) Z textu obchodního zákoníku není zřejmý okruh účastníků řízení o přezkoumání. Z logiky věci vyplývá, že účastníkem řízení by měl být navrhovatel (některý z minoritních akcionářů) a hlavní akcionář. To však není nikde vyjádřeno výslovně, a naopak ustanovení § 183k odst. 3 obch. zák. stanoví, že "soudní rozhodnutí je pro hlavního akcionáře a pro společnost závazné co do základu ...". Podle tohoto ustanovení je tedy adresátem rozhodnutí soudu i společnost. Pokud by měl být účastníkem řízení jen hlavní akcionář, neměla by tato věta smysl. Není vůbec zřejmé, jakou roli v tomto řízení má společnost hrát. K tomu přistupuje nová formulace § 183m odst. 3 a 4 obch. zák. (provedená zákonem o finančních konglomerátech), podle níž nositelem povinnosti poskytnout protiplnění je obchodník s cennými papíry nebo banka;
b) ustanovení § 183k odst. 1 obch. zák. ve svém textu otázku druhu řízení neřeší. Ze slov "mohou požádat soud o přezkoumání přiměřenosti protiplnění" nelze dovodit, zda jde o řízení sporné či nesporné. Pokud by byla použita analogie s ustanovením § 220p odst. 4 obch. zák., kde je rovněž upraveno "právo žádat o přezkoumání přiměřenosti protiplnění" v souvislosti s převodem jmění, je nutno poznamenat, že ani toto ustanovení není jasné. Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí č. j. 8 Cmo 171/2005-731 uvedl, že řízení o přezkoumání přiměřeného vypořádání je řízením nesporným. Naopak Vrchní soud v Praze je názoru, že se jedná o řízení sporné. Navrhovatel je toho názoru, že tak závažnou otázku, jako je určení druhu řízení v otázkách, kdy je občanům odnímáno proti jejich vůli základní (vlastnické) právo, není možné ponechávat na vývoji judikatury, ale že je nutné ji upravit přesně ve smyslu požadavků kladených na právní stát (čl. 1 Ústavy);
c) z textu ustanovení § 183k odst. 1 obch. zák. není zřejmé, zda výrok má znít na plnění, na určení nebo jinak. Ustanovení § 183k odst. 3 obch. zák. hovoří záhadně o "přiznání práva na jinou výši protiplnění", ustanovení odstavce 4 pak hovoří o "určení nepřiměřenosti". Zákon zde tedy nedává jasnou odpověď na otázku po druhu žalobního návrhu. Problém nelze odstranit, ani pokud by se použila analogie s § 220p obch. zák. Ani z textu § 220p odst. 4 obch. zák., tj. ze slov "právo žádat o přezkoumání výše vypořádání v penězích", rovněž není zřejmé, o jaký typ návrhu jde (na plnění, na určení nebo jiný). Rovněž v praxi lze najít různé výklady, což navrhovatel dokládá na příkladu názoru v literatuře, kdy Dědič J. a další uvádí v Obchodním zákoníku, Komentář, Polygon 2002, II. díl, s. 2865, že jde o žalobu na plnění, kdežto § 17 odst. 1 zákona č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti, ve znění pozdějších předpisů, uvádí žalobu na určení. Z uvedeného vyplývá, že v případě § 183i obch. zák. se jedná o neurčitou právní úpravu, která nesplňuje kritéria přesnosti, určitosti a předvídatelnosti definované Ústavním soudem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 44/03. Totéž tedy platí i o ustanovení § 183k obch. zák.;
d) ustanovení § 183k odst. 2 obch. zák. zakládá prekluzi práva dovolávat se nepřiměřenosti protiplnění. Ustanovení § 183k odst. 3 poslední věty obch. zák. na druhé straně stanoví počátek běhu promlčecí doby vůči všem oprávněným osobám bez ohledu na to, zda byly účastníky řízení. Pojem "všechny oprávněné osoby" není definován, a je nutné jej vykládat zřejmě jako množinu vlastníků účastnických cenných papírů. Pokud by tím byly myšleny jen osoby, které podaly následné nebo souběžné návrhy na přezkoumání, pak by slova "bez ohledu na to, zda byly účastníky řízení" postrádala smysl. Výsledným efektem obou citovaných ustanovení je tedy a) buď absurdní stav, že právo nejprve zanikne (protože oprávněná osoba nepodá návrh na přezkoumání, a v důsledku toho neběží žádné řízení, jehož by byla účastníkem), a poté, co zanikne, se začne patrně promlčovat od okamžiku právní moci rozhodnutí vydaného na návrh jiné oprávněné osoby, b) nebo se jedná o dvě různá práva, a to právo na přezkoumání (které zanikne, pokud žádná z oprávněných osob nepodá návrh na přezkoumání) a právo na doplatek (které se promlčuje patrně v obecné promlčecí lhůtě). Na absurdnost uvedeného stavu poukazují i autoři Komentáře k obchodnímu zákoníku Štenglová I. a spol. (dodatek k 10. vydání Komentáře C. H. Beck, s. 88).
20. Podle ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno podstaty a smyslu těchto práv. To mimo jiné znamená, že právní úprava, spojená s omezením základního práva (zde práva na pokojné užívání majetku), musí splňovat vysoké nároky na jasnost, srozumitelnost a předvídatelnost (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 44/03, podle něhož ustanovení právního předpisu demokratického právního státu musí rovněž splňovat podmínky dostatečné přesnosti, určitosti a předvídatelnosti). Toto pravidlo musí platit dvojnásob, jestliže se jedná o zásah spočívající v úplném odnětí vlastnického práva. Vedle toho je nezbytné, aby na osoby, jejichž základní právo je dotčeno, nebyla kladena nepřiměřeně vysoká břemena v rámci řízení, které má vést k přezkoumání náhrady za vyvlastnění. V této souvislosti navrhovatel uvedl argumenty, které podle jeho názoru tyto nedostatky vyjadřují. Proto je nesprávné ponechávat odstraňování nepřesností a nejasností zákona na judikatuře soudů, jsou-li nahromaděny u jediného institutu v tak velké míře, ve věcech, kde jsou dotčena základní práva občanů, a to vzhledem k ústavnímu principu stanovenému v ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny. Právní úprava vytěsnění minoritních akcionářů nesplňuje požadavek proporcionality mezi prostředkem použitým k omezení (odnětí) vlastnického práva a sledovaným cílem. Není též vůbec šetřeno podstaty a smyslu základního práva (čl. 4 odst. 4 Listiny). Některé jednotlivé rozpory či nejasnosti ve stávající právní úpravě by patrně bylo možné odstranit ústavně konformním výkladem (možná např. druh řízení či druh návrhu). Celou řadu nejasností však ani ústavně konformním výkladem odstranit nelze. I kdyby to možné bylo, je nespravedlivé, aby tíhu odstraňování tak závažných nejasností zákona a v takovém rozsahu, v jakém se vyskytují v ustanoveních § 183i až 183n obch. zák., nesl ten, jehož práv by naopak mělo být zákonodárcem ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřeno. Navrhovatel je přesvědčen, že je nepřípustné a je v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 4 Listiny, aby veškerá rizika související s právní úpravou práva výkupu účastnických cenných papírů nesl ten, jehož práv mělo být při přijímání ustanovení o mezích základních práv šetřeno, tj. minoritní investor.
21. Konečně je třeba uvést námitky navrhovatele ohledně role České národní banky (původně Komise pro cenné papíry - navrhovatel toto označení nezměnil). Podle jeho názoru novela úpravy práva výkupu zákonem o finančních konglomerátech zejména neodstraňuje námitku, že nedochází k objektivnímu stanovení výše protiplnění (které by bylo s to objektivně nahradit proces vyjednávání kupní ceny), a to z těchto důvodů:
a) Komise pro cenné papíry sama veřejně prohlásila, že není schopná posuzovat přiměřenost vypořádání, a to zejména u společností s nekótovanými akciemi (viz tisková prohlášení KCP);
b) pro postup Komise pro cenné papíry platí podle novely provedené zákonem č. 377/2005 Sb. přiměřeně fikce uvedená v ustanovení § 183e obch. zák. Podle tohoto ustanovení platí: Jestliže Komise pro cenné papíry neodešle navrhovateli ve lhůtě uvedené v odstavci 8 (tj. ve lhůtě 8 dnů - prodloužená na 15 pracovních dní) své stanovisko k obsahu nabídky převzetí, popřípadě v této lhůtě neudělí požadovaný souhlas s nabytím účastnických cenných papírů cílové společnosti anebo nabídku převzetí nezakáže, platí, že s nabídkou převzetí souhlasí. Nejde tedy o opatření, které by problém objektivního stanovení výše protiplnění řešilo efektivně, protože k přezkoumání Komisí pro cenné papíry v řadě případů (zejména u společností s nekótovanými akciemi) nemusí vůbec dojít;
c) Komentář k Obchodnímu zákoníku - dodatek k 10. vydání, C. H. Beck Praha, 2005, s. 83 uvádí, že u nekótovaných akcií není vůbec nutné mít předběžný souhlas Komise pro cenné papíry. Tedy u těchto cenných papírů by nedocházelo vůbec k objektivnímu posuzování výše protiplnění. I kdyby však Komise pro cenné papíry měla pravomoc dozorovat výši protiplnění u nekótovaných cenných papírů, není vybavena vůbec žádnými pravomocemi požadovat od společností s nekótovanými akciemi jakékoliv informace, na jejichž základě by mohla přezkoumání vykonávat.
22. Pokud jde o námitky navrhovatele vůči úpravě rejstříkového řízení, jejich vypořádání vyloučil Ústavní soud k řízení vedenému pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05, na jehož závěr je zde třeba odkázat.