III. d)
Vlastní odůvodnění stanoviska
35. Ze shora uvedeného se podává, že podstata právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. III. ÚS 905/17 a ústícího v konečný výrok spočívá v tom, že v řízení o povolení obnovy 1. postačuje potencialita odůvodnění pro stěžovatele příznivějšího rozhodnutí v důsledku předložení nové skutečnosti nebo důkazu, 2. soudy nehodnotí relevanci tohoto ovlivnění, neboť tomu je vyhrazeno již obnovené řízení, a 3. soudy se nezabývají důvody, pro které nová skutečnost či důkaz nebyly předloženy v původním řízení.
36. Jak je však uvedeno výše, na jiném místě odůvodnění předmětného nálezu (bod 23) je dovozována nikoliv prostá potencialita možného ovlivnění výsledku původního řízení, nýbrž požaduje se vysoký stupeň pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněný předpoklad změny původního rozhodnutí, což si lze ovšem obtížně představit bez toho, že by se tato míra relevance neposuzovala již v rámci řízení o povolení obnovy.
37. Ústavní soud konstatuje, že tento právní názor (o potencialitě ovlivnění) značně opomíjí okolnost, že se musí jednat o skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, přičemž tato "neznámost" nemůže být dána pouhou okolností, že v předchozím trestním řízení tyto skutečnosti nebyly zjištěny, resp. důkazy nebyly provedeny bez toho, že nebude zkoumán jejich dopad na pravomocné rozhodnutí. Stále je totiž třeba mít na zřeteli, že návrh na obnovu řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který se podává proti pravomocnému trestnímu rozhodnutí. Již jen z této okolnosti je proto zřejmé, že podmínky pro jeho uplatnění mají být vykládány restriktivním, a nikoliv extenzivním způsobem. Podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu musí vyjít najevo skutečnosti nebo důkazy "soudu dříve neznámé", což je doktrinárně vykládáno tak, že "vyšly najevo až dodatečně po právní moci původního rozhodnutí, proto o nich příslušný orgán činný v trestním řízení v době rozhodování nevěděl a nemohl vědět" (Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 759).
38. Obnova řízení (resp. podaný návrh) je tedy mimořádným opravným prostředkem a má s ní být nakládáno restriktivním způsobem a pouze v těch případech, kdy se teprve po pravomocném rozhodnutí vyskytly nedostatky ve skutkovém zjištění. Zákonem označené skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé je proto třeba vykládat tak, že již v řízení o povolení obnovy musí soud velmi pečlivě zjišťovat jejich relevanci pro již pravomocně skončené trestní řízení (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 nebo sp. zn. II. ÚS 2445/08), což vyplývá z dikce ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu, podle kterého obnovu soud povolí, jestliže tyto nové skutečnosti nebo důkazy "by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo ... vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu". Soud tedy již v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení musí zkoumat, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení už dříve odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině nebo o trestu, a toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Nemůže se tak jednat o skutečnosti nebo důkazy hypotetické či zjevně pochybné, nýbrž musí skýtat vysoký stupeň pravděpodobnosti (odůvodněný předpoklad) o tom, že na jejich základě by mohlo dojít ke změně původního pravomocného rozhodnutí.
39. Právě aby nedocházelo ke zneužívání podávání návrhu na obnovu řízení (jakožto mimořádného opravného prostředku), je proto nutno pojem "skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé" podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu hodnotit rovněž v kontextu toho, zda mohly být stranami bez zjevných obtíží předloženy či navrženy již v předchozím pravomocně skončeném trestním řízení. To například znamená, že se přihlásí nový svědek, který je schopen vypovědět relevantní skutečnosti, dojde k použití nové vědecké metody, která pomůže lépe objasnit okolnosti daného případu, anebo některý již vyslechnutý svědek změní svoji původní výpověď s poukazem např. na to, že byla provedena pod nátlakem [viz také nález sp. zn. I. ÚS 4068/14 ze dne 31. 3. 2016 (N 56/80 SbNU 667)]. V takových případech však je namístě rovněž zjišťovat, jaké okolnosti a důvody vedly k obsahové změně určitého důkazu a zda tyto důvody nejsou čistě účelové a ve svém důsledku nezpůsobují nevěrohodnost předloženého důkazu, což je nutno posoudit ještě v rámci řízení o obnově.
40. Důvodem obnovy řízení jsou totiž vady ve skutkových zjištěních, přičemž tyto vady nemohou vzniknout, jedná-li se o skutečnosti nebo důkazy nevěrohodné. V rámci řízení o povolení obnovy proto musí soud zjistit, zda 1. jsou dány dříve neznámé nové skutečnosti nebo důkazy a 2. jsou způsobilé zpochybnit správnost dosavadního pravomocného rozhodnutí a odůvodnit jiné rozhodnutí. Imanentní součástí řízení o povolení obnovy je proto také hodnocení relevance předmětných skutečností a důkazů, a to včetně jejich hodnověrnosti. K nařízení obnovy řízení má dojít tehdy, lze-li dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, že na jejich základě může dojít ke změně původního rozhodnutí. Posouzení míry této pravděpodobnosti je proto vyhrazeno již řízení o povolení obnovy, nikoliv až řízení obnovenému.
41. Rozporovaný právní názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 905/17 by mohl ve svých důsledcích vést ke snadno zneužitelné situaci, kdy by pravomocně odsouzení ve snaze zvrátit pro ně nepříznivý výsledek celého řízení mohli v rámci návrhu na povolení obnovy řízení soudům předkládat prakticky jakékoliv důkazy s tvrzením, že tyto představují nové skutečnosti soudu dříve neznámé, a to i přestože k prokázání oněch sporných okolností případu bylo dokazování v původním řízení vedeno. Nález sp. zn. III. ÚS 905/17 totiž nespecifikuje žádné zobecňující podmínky stran kritérií důkazů navrhovaných k provedení v obnoveném řízení, stejně jako se nevypořádává s otázkou, proč takové důkazy nebyly k provedení navrženy již v původním řízení. Zvláště za situace, kdy soudy v původním řízení dokazování vedly i směrem, ke kterému se vztahují důkazy předkládané v návrhu na povolení obnovy řízení, není zřejmé, jak a na základě jakých kritérií od sebe odlišit nové důkazy a skutečnosti, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, od důkazů a skutečností, které jsou jen pokračováním polemiky odsouzeného s pro něj nepříznivým výsledkem řízení.
42. Konečně z hlediska úlohy Ústavního soudu ve vztahu k obecným soudům je třeba uvést, že v nálezu sp. zn. III. ÚS 905/17 došlo k zásadnímu rozchodu se setrvalou judikaturou, podle níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat dokazování prováděné obecnými soudy, a jeho doktrínou ohledně minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů. Pro zrušení rozhodnutí soudů v této věci totiž postačovalo, že z nich neplynulo, proč by tyto "novoty k jinému rozhodnutí v trestní věci stěžovatele vést nemohly" (bod 40). I pokud by totiž Ústavní soud pominul, že se v daném případě o žádné skutečné novoty nejednalo (všemi rozporovanými skutečnostmi se totiž soudy v původním pravomocně skončeném řízení zabývaly a bylo k nim provedeno i znalecké zkoumání - viz např. bod 25), nemůže pro jeho kasační zásah postačovat pouhá potenciální možnost jiného rozhodnutí v trestní věci, resp. dokonce nevyloučení možnosti jiného rozhodnutí. K porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu totiž v těchto případech dojde jen tehdy, zjistí-li Ústavní soud extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a z něho vyvozenými právními závěry, nikoliv v případě pouhé potenciálně odlišné interpretace skutkového děje.
43. Lze tak uzavřít, že "skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé" podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu soud hodnotí již v řízení o povolení obnovy a zjišťuje jejich význam pro pravomocně skončené trestní řízení. Nemůže se tak jednat o skutečnosti nebo důkazy hypotetické či zjevně pochybné, nýbrž musí skýtat vysoký stupeň pravděpodobnosti (resp. plně odůvodněný předpoklad) o tom, že na jejich základě by skutečně mohlo dojít ke změně původního pravomocného rozhodnutí. Při tomto hodnocení se soud může zabývat rovněž důvody, pro které tyto skutečnosti nebo důkazy nebyly uplatněny dříve. K porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu v těchto případech dojde jen tehdy, zjistí-li Ústavní soud extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a z něho vyvozenými právními závěry, nikoliv v případě pouhé potenciálně odlišné interpretace skutkového děje.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali ke stanovisku pléna soudci Josef Fiala a Radovan Suchánek.
******************************************************************