A.
1. Navrhovatel se v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky domáhal, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zruší § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Aktivní legitimaci dovozoval z § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu"), a s odvoláním na § 71c tohoto zákona označil za účastníka řízení vedle sebe Parlament, prezidenta republiky a vládu (pozn. toto vymezení účastníků řízení je evidentně nesprávné, protože okruh účastníků pro případ, kdy Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů, vymezuje § 69 zákona o Ústavním soudu).
2. V návrhu nejprve navrhovatel stručně popsal vývoj sporu. Konkrétně informoval, že mezitímním rozsudkem ze dne 14. 10. 2004 č. j. 30 C 47/2003-86 ve věci žalobce obchodní společnosti CODUM, s. r. o., proti žalované České republice (za niž jedná Ministerstvo zdravotnictví) rozhodl tak, že nárok uplatněný žalobcem je co do základu důvodný, protože žalobce vykázal zdravotní pojišťovně provedenou péči, avšak pojišťovna podle stanovených limitací na základě příslušných rozhodnutí vlády stanovila hodnotu bodu, kterou limitovala časem a množstvím, a stanovila krácení úhrady za poskytnutou péči při převýšení těchto limitů. Podle názoru navrhovatele vláda při vydání těchto rozhodnutí překročila rámec svého zmocnění vymezeného v § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a tak se dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudek navrhovatele potvrdil a ztotožnil se s jeho názorem, že pokud vláda při vydání rozhodnutí překročila rámec svého zmocnění, dopustila se nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud oba předchozí rozsudky zrušil, protože podle jeho názoru vydání normativního právního aktu není úředním postupem vlády, nýbrž je výsledkem její normotvorné činnosti, a ta nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb.
3. K meritu věci navrhovatel, po citaci napadeného ustanovení, toliko připomenul, že nesprávný úřední postup není zákonem definován, a to vzhledem k mnohosti jeho forem, avšak jeho formulace je vágní, takže výklad tohoto ustanovení vede v praxi k tomu, že jakákoli normotvorná činnost orgánu veřejné moci je de facto nepostižitelná, a to i v případě, že orgán veřejné moci překročí své zmocnění při odvozené normotvorbě, a tak orgány i vláda mohou libovolně a svévolně při odvozené normotvorbě překračovat zmocnění, aniž by v případě, že takovým postupem způsobí jinému škodu, za porušení své povinnosti odpovídaly. To je v rozporu se zněním čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který stanovuje meze výkonu státní moci tak, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, a čl. 4 odst. 3 Listiny pak uvádí, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, a konečně čl. 36 odst. 3 Listiny pak říká, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Dále navrhovatel doplnil, že při posuzování, zda výše uvedený postup vlády při vydávání citovaných rozhodnutí je nesprávným úředním postupem, neshledal jinou možnost než výše popsaný postup vlády posoudit podle hmotněprávní normy, jejíž zrušení žádá.
4. Z uvedených důvodů má navrhovatel za to, že ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a proto navrhl, aby Ústavní soud toto ustanovení zrušil.