IV.
1. Po tomto zjištění přistoupil Ústavní soud k posouzení obsahu napadeného ustanovení zákona z hlediska jeho souladu s ústavním pořádkem České republiky (čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
Ustanovení § 212 trestního řádu, jehož zrušení navrhovatel navrhuje, zní:
(1) Odchyluje-li se svědek nebo spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 211 odst. 3 nebo o výpověď provedenou jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle § 158a, může mu být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebo předsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích, aby soud mohl v rámci volného hodnocení důkazů posoudit věrohodnost a pravdivost jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení.
(2) Předestření dřívější výpovědi podle odstavce 1 spočívá v reprodukci těch částí protokolu o předchozím výslechu, ke kterým se má vyslýchaná osoba vyjádřit a vysvětlit rozpory mezi svými výpověďmi. Protokol o výpovědi, který byl předestřen, nemůže být podkladem výroku o vině obviněného, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že zásada ústavně konformního výkladu zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, resp. jiného právního předpisu má přednost před jeho zrušením a že je povinností všech orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo se zřetelem na požadavek ochrany základních práv a svobod. Konstatoval, že v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna z nich je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a druhá nikoliv, není dán důvod ke zrušení takového ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 98; vyhlášen pod č. 286/1996 Sb.; či nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 21; vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.). V demokratickém právním státě, který je chápán především jako materiální právní stát, totiž nelze připustit užití platného zákonného ustanovení způsobem, který odporuje některé z fundamentálních ústavních zásad. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé, konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem, i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad, ustanovení Listiny základních práv a svobod a závazků plynoucích z mezinárodních smluv. Z mnoha myslitelných výkladů zákona je tedy třeba v každém případě použít pouze takový výklad, který respektuje ústavní principy (je-li takový výklad možný), a ke zrušení ustanovení zákona pro neústavnost přistoupit teprve tehdy, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by byla ústavnost porušena (princip minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci).
Ústavní soud je přesvědčen, že prostor pro ústavně konformní interpretaci napadeného ustanovení - při dodržení shora uvedených zásad, opakovaně tímto soudem zdůrazňovaných - je i v tomto zkoumaném případě dán. K tomu ho vedou následující úvahy.
2. Navrhovatel je toho názoru, že ustanovení § 212 trestního řádu odporuje čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Se zřetelem k jeho argumentaci je zřejmé, že neústavnost tohoto ustanovení v podstatě spatřuje v jeho údajném nesouladu s principem rovnosti účastníků řízení.
Zásada, že všichni účastníci si jsou v řízení rovni a že mají v řízení před soudem rovná práva (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), je jednou ze základních záruk práva na spravedlivý proces. Z nejširšího, obecného hlediska se jedná o projev rovnosti všech lidí v právech, garantované mj. čl. 1 Listiny základních práv a svobod. V daném případě se tato obecná zásada promítá do oblasti práva trestního a je třeba ji zkoumat zejména z hlediska rovnosti mezi státním zástupcem a obžalovaným. Ústavní princip rovnosti účastníků trestního řízení je pak blíže konkretizován především v trestním řádu. Jednoduché právo však nesmí odporovat nadřazeným ústavním principům zakotveným v předpisech nejvyšší právní síly; základní povinností soudu je, jak již bylo uvedeno, interpretovat je ústavně konformním způsobem. Každé ustanovení právního předpisu demokratického právního státu musí rovněž splňovat podmínky dostatečné přesnosti, určitosti a předvídatelnosti; nedostatek těchto vlastností ve vztahu ke konkrétnímu zákonnému ustanovení však musí dosáhnout - má-li být považováno za rozporné s požadavkem právní jistoty a s principem právního státu (čl. 1 Ústavy) - takového stupně, že jeho intenzita vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanovení pomocí obvyklých interpretačních postupů při jeho výkladu (srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 8, nález č. 91; vyhlášen pod č. 186/1997 Sb.).
Takový ústavně konformní výklad je podle názoru Ústavního soudu i v případě napadeného ustanovení možný, dokonce i tehdy, jestliže jeho interpretace zůstane v rovině metody pouhého výkladu jazykového. První a základní podmínkou stanovenou v napadeném ustanovení totiž je, že postupovat podle něj lze pouze tehdy, odchyluje-li se svědek nebo spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 211 odst. 3 nebo o výpověď provedenou jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle § 158a. Jedině v takovém případě mu může být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, některou ze stran nebo předsedou senátu pouze tzv. předestřen, aby objasnil nesoulad (vysvětlil rozpor) ve svých výpovědích; smyslem tohoto postupu je, "aby soud mohl v rámci volného hodnocení důkazů posoudit věrohodnost a pravdivost jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení.". K výpovědi svědka či spoluobviněného tedy dochází v hlavním líčení před nezávislým soudem, za dodržení veškerých práv obhajoby, přičemž právo iniciovat tento postup, tj. předestření výpovědi, mají rovnocenně obě procesní strany, takže žádná není ani zvýhodněna ani znevýhodněna. Výsledkem tedy může být - nikoliv výjimečně - i závěr vyznívající ve prospěch obžalovaného; především však aplikace zkoumaného ustanovení umožňuje transparentním způsobem odpovědně zjistit skutkový stav věci. Podstatné je, že předestřený protokol nemůže být sám o sobě (a to ani ve spojení s jinými důkazy) podkladem výroku o vině obviněného, a není tedy procesně použitelným důkazem; je totiž určen jen k posouzení věrohodnosti výpovědi svědka nebo spoluobviněného uskutečněné však nyní v hlavním líčení, již za řádné účasti obhajoby.
Existence napadeného ustanovení je - podle mínění Ústavního soudu - projevem jedné ze základních zásad trestního řízení souvisejících se samotným účelem trestního řízení v demokratickém právním státě, jímž je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni (§ 1 trestního řádu); jde o zásadu sledující takový postup orgánů činných v trestním řízení, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Soud je pak v rámci veškerých skutečností zjištěných řádným způsobem povinen pečlivě zvážit všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž je veden nadřazenými ústavními principy a účelem trestního řízení (srov. výše) podle zákona, na základě faktů zjištěných v rámci spravedlivého procesu. Smyslem zkoumaného institutu je proto umožnit co nejvíce se přiblížit stavu věci z hlediska reality, tedy tomu, "co se skutečně stalo"; tak je nutno i z pohledu ústavněprávního vykládat zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností podle současného znění § 2 odst. 5 trestního řádu. Napadené ustanovení tedy - vzhledem k uvedenému základnímu principu trestního řízení - slouží k dostatečnému posouzení a objasnění všech relevantních okolností konkrétního případu; zároveň působí v součinnosti s nadřazeným principem, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (§ 2 odst. 1 trestního řádu), a nikoliv v rozporu s ním (srov. též čl. 39 Listiny). Napadený předpis přitom není - jak plyne již z jeho textu (srov. zejména § 212 odst. 2 větu druhou) - v rozporu ani se zásadou, že při rozhodování v hlavním líčení ... smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny (§ 2 odst. 12 trestního řádu).
V uvedených souvislostech je namístě reagovat na navrhovatelovu úvahu, že nemůže být přiznávána "dvojí právní síla" důkazním prostředkům, které jsou právně nepřípustné, neboť ve vztahu k některým obžalovaným by bylo možné "použít nepoužitelného důkazu", zatímco vůči jiným obžalovaným by takový postup možný nebyl. Podle názoru Ústavního soudu lze z této argumentace (a celého návrhu vůbec) dovozovat, že navrhovatel nikoli stoprocentně reflektuje smysl a důsledky napadeného zákonného ustanovení, mj. i ve srovnání s ustanovením § 211 trestního řádu. To si ostatně uvědomil i Senát, v jehož vyjádření se uvádí, že navrhovatel nahlíží na předmětné vysvětlování rozporů předestřením výpovědi jako na důkazní prostředky, resp. důkaz, který není pro rozhodnutí o vině přípustný, protože nevznikl kontradiktorně. Podstata institutu "předestření výpovědi" ve smyslu napadeného ustanovení § 212 trestního řádu, vylučující správnost navrhovatelovy úvahy o "dvojí právní síle důkazních prostředků" - neboť se o žádný důkaz ani o důkazní prostředek nejedná - je dostatečně vysvětlena v předchozím textu tohoto nálezu, v citovaném vyjádření Senátu a ve vyjádření Poslanecké sněmovny odvolávající se i na důvodovou zprávu k napadenému zákonnému ustanovení (viz výše). Obsah těchto vyjádření je jasný, srozumitelný a přesvědčivý, a proto lze i na ně - z důvodu stručnosti - odkázat.
Ústavní soud se zabýval i otázkou, zda napadené ustanovení nezakládá nerovnost mezi obviněnými, kteří mají obhájce, ve srovnání s obviněnými, kteří obhájce nemají. Na tuto otázku odpovídá záporně. Ustanovení § 212 trestního řádu, a zásady tohoto nálezu vůbec, totiž platí - vzhledem k povaze věci - i pro případ, kdy obviněný v té které souzené věci obhájce neměl, jestliže mu nebyla poskytnuta možnost, aby byl přítomen výslechu svědka nebo spoluobviněného ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení.
3. Navrhovatel dále konkretizoval svoji námitku, že napadené ustanovení je v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť tzv. předestření výpovědi sloužící k posouzení věrohodnosti (svědka či spoluobviněného) může být zásadní i při posouzení viny obžalovaného.
Ústavní soud v prvé řadě předesílá - pokud jde o právní přípustnost posouzení tohoto údajného rozporu, že již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí, svazek 26, nález č. 80, a publikovaném pod č. 403/2002 Sb., uvedl, že ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy, a tím překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního (ústavní zákon č. 395/2001 Sb.), nelze interpretovat v tom smyslu, že by přivodilo odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách při posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to i s možnými derogačními důsledky. Rozsah pojmu "ústavní pořádek" totiž nelze vyložit toliko s ohledem na doslovné znění čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i se zřetelem k čl. 1 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud potvrdil tento svůj závěr i ve své další rozhodovací praxi (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 752/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 54, a sp. zn. Pl. ÚS 44/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 98; vyhlášen pod č. 210/2003 Sb.).
Ústavní soud proto posuzoval napadené ustanovení i z hlediska jeho souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti lze však konstatovat, že stěžejní principy spravedlivého procesu zaručené v mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách jsou v rámci ústavního řádu České republiky zakotveny zejména v Listině základních práv a svobod, takže je-li určité ustanovení právního předpisu shledáno ústavně konformním z tohoto hlediska, vyhovuje obvykle i zásadám zakotveným v mezinárodních smlouvách, které jsou součástí právního řádu České republiky.
K tomuto (kladnému) zjištění dospěl Ústavní soud i v dané věci.
K interpretaci relevantního článku citované Úmluvy, jejž je - z hlediska zkoumané problematiky - zejména třeba vzít v úvahu, totiž k čl. 6 odst. 3 písm. d), podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě, existuje řada rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Tak např. ve věci Kostovski proti Nizozemí z r. 1989, A-166, tento soud konstatoval, že "použít výpověď učiněnou v přípravném šetření samo o sobě neodporuje čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy s výhradou, že byla respektována práva obhajoby. Uvedená práva vyžadují dát přiměřenou a dostatečnou příležitost popřít svědectví směřující proti němu a svědka vyslýchat, a to buď při složení svědectví nebo později". Tentýž názor opakoval uvedený soud ve věci Delta proti Francii z r. 1990, A 1991-A, kdy navíc uvedl, že "přípustnost důkazů je třeba především posuzovat podle vnitrostátního práva a vnitrostátním soudům přísluší, aby hodnotily elementy, které shromáždí. Práva obhajoby vyžadují, aby obviněný měl adekvátní a dostatečnou možnost odporovat svědectví obžaloby a klást otázky svědkům v momentě svědecké výpovědi nebo později" (srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 135/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 14, str. 125, 126). Ani v tomto směru tedy Ústavní soud protiústavnost napadeného ustanovení trestního řádu neshledal, jelikož předmětná právní úprava přiměřenou a dostatečnou příležitost popřít svědectví směřující proti obviněnému a dát svědka vyslýchat, a to buď při složení svědectví nebo později, nijak nezpochybňuje.
4. Pouze jako obiter dictum lze k některým částem argumentace navrhovatele (jestliže se dotýká okolností konkrétního případu) připomenout, že ačkoliv návrh obecného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy lze považovat za tzv. konkrétní kontrolu ústavnosti - neboť řízení před obecným soudem ve věci, při jejímž řešení má být napadený zákon použit, není v době podání návrhu pravomocně ukončeno - Ústavní soud i v takovém případě posuzuje napadené ustanovení právního předpisu obecně, a konkrétní případ neřeší. Podrobný návod, jak postupovat v takovém konkrétním, dosud pravomocně neukončeném případě, proto Ústavní soud nepodává a není to ani jeho úkolem. Lze tedy jen stručně doplnit, že svědomitý soudce musí být schopen při použití předmětného ustanovení § 212 trestního řádu jednat takovým způsobem, aby se "předestření" nerovnalo např. "návodné otázce" (jak je uvedeno v odůvodnění návrhu), ale aby mu umožnilo - mimo jiné - posoudit zejména to, zda je výpověď svědka nebo spoluobviněného v hlavním líčení věrohodná, a aby tím přispívalo k odpovědnému zjištění skutkového stavu věci.
Procesní postup podle ustanovení § 212 trestního řádu tedy podle přesvědčení Ústavního soudu nebrání vydání spravedlivého rozhodnutí a práva obžalovaného nijak neporušuje; naopak, je-li uvedené ustanovení aplikováno procesně správně a ústavně konformně - tedy citlivě a odpovědně ve vztahu k nadřazeným ústavním principům a souvisejícím základním zásadám trestního řízení - přispívá k dosažení účelu a smyslu trestního řízení, vedeného příslušnými orgány demokratického právního státu.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody ke zrušení ustanovení § 212 trestního řádu nejsou dány, neboť není v rozporu ani s ústavními předpisy, jichž se navrhovatel dovolává, ani s jinými předpisy, jež jsou součástí ústavního pořádku České republiky.
Proto byl návrh v souladu s ustanovením § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítnut.
Předseda Ústavního soudu:
v z. JUDr. Holländer v. r.
místopředseda
******************************************************************