I.
Navrhovatel se domáhá, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zruší ustanovení § 212 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Uvedl, že před Okresním soudem Plzeň-město probíhá pod sp. zn. 8 T 148/2001 trestní stíhání obžalovaného R. Č. pro skutky, jimiž se měl dopustit trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 2 trestního zákona a podle § 197a trestního zákona, ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona a podle § 221 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona, porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona a vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona. Ve věci byl Okresním soudem Plzeň-město vyhlášen dne 26. 4. 2002 rozsudek, jímž byl obžalovaný zproštěn všech obžalob okresního státního zástupce Plzeň-město, ohledně nichž je vedeno toto řízení. Tento rozsudek Okresního soudu Plzeň-město byl v celém rozsahu usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2002 sp. zn. 8 To 374/2002 zrušen. V rámci tohoto rozhodnutí bylo Okresnímu soudu Plzeň-město uloženo, aby poškozené D. K. "předestíral" postupem podle § 212 trestního řádu její výpovědi, které učinila v přípravném řízení a které nejsou podle znění trestního řádu účinného od 1. 1. 2002 v řízení před soudem použitelné.
Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 11. 2002 bylo podle § 224 odst. 5 trestního řádu trestní stíhání obžalovaného R. Č. postupem podle § 224 odst. 5 trestního řádu přerušeno a věc byla předložena Ústavnímu soudu České republiky s odůvodněním, že ustanovení § 212 trestního řádu odporuje čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"). V dané trestní věci je prý totiž pro úvahu o otázce viny obžalovaného zcela zásadní, jak bude posouzena věrohodnost poškozené D. K. K tomuto posouzení má posloužit právě tzv. předestření jinak procesně nepoužitelných výpovědí poškozené podle ustanovení § 212 trestního řádu. Dále navrhovatel uvedl, že "stručné odůvodnění stanoviska samosoudce Okresního soudu Plzeň-město je obsaženo v usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 11. 2002 sp. zn. 8 T 148/2001".
Ústavní soud navrhovatele upozornil, že pouhý obecný odkaz na stručné odůvodnění stanoviska samosoudce Okresního soudu Plzeň-město (údajně obsažené v usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 11. 2002 sp. zn. 8 T 148/2001) je pro účely řízení před Ústavním soudem nedostatečný, a vyzval jej k doplnění návrhu na zahájení řízení o řádnou ústavněprávní argumentaci tak, aby bylo zcela zřejmé, v čem konkrétně spatřuje nesoulad napadeného ustanovení trestního řádu s ústavním pořádkem České republiky.
V doplnění svého návrhu (reagujícím na uvedenou výzvu Ústavního soudu) navrhovatel uvedl, že napadené ustanovení § 212 trestního řádu odporuje čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), čl. 10 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (poznámka: pro úplnost je třeba dodat, že navrhovatel cituje čl. 10 Ústavy ve znění platném a účinném před 1. 6. 2002, tedy před novelou provedenou ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Navrhovatel prohlásil, že novela trestního řádu účinná od 1. 1. 2002 nepochybně v ustanoveních upravujících provádění svědeckých výpovědí v řízení před soudem (a vůbec v otázce použitelnosti jednotlivých svědeckých výpovědí či podání vysvětlení sepsaných svědky v přípravném řízení) vyšla z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož je jedním z minimálních práv obviněného právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. V zásadě je prý podle nové právní úpravy - tedy po 1. 1. 2002 - řádné vyrozumění obviněného či jeho obhájce o výslechu svědka předpokladem toho, aby protokol o výpovědi takového svědka mohl být v řízení před soudem použit. Přitom podle znění trestního řádu "účinného před 1. 1. 2002" se takový procesní přístup nepožadoval, a tam, kde obviněný neměl obhájce či jeho obhájce nepožádal o to, aby byl o výslechu svědků vyrozumíván, mohl soud protokol o výpovědi svědka v hlavním líčení přečíst podle dřívějšího § 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu i bez splnění právě popsané podmínky. Obviněný však není podle současného trestního řádu poučován o tom, že skutečnosti, které uvede v rámci své výpovědi, ale také v rámci svých vyjádření k jednotlivým provedeným důkazům, mohou být orgány činnými v trestním řízení použity jako důkaz proti němu. V této souvislosti je nutno podle mínění navrhovatele podotknout, že hodnocení věrohodnosti obviněného bývá obvyklým prostředkem sloužícím orgánům činným v trestním řízení k řešení otázky viny. Nezřídka - a typicky jde o případy analogické případu předmětnému, v němž proti sobě stojí výpovědi obviněného a poškozeného - je pro rozhodnutí soudu o vině či nevině obviněného zcela zásadní otázkou hodnocení věrohodnosti poškozeného. Ustanovení § 212 má právě k posouzení této věrohodnosti sloužit. Má tedy k němu sloužit prostřednictvím tzv. "předestření" výpovědi takový procesní úkon, který je jinak v řízení před soudem nepoužitelný, neboť nebylo-li by tomu tak, bylo by možné dřívější svědkovu výpověď přečíst některým z postupů uvedených v ustanovení § 211 trestního řádu.
Podle novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2002 - uvádí dále navrhovatel - se počítá s tím, že se v přípravném řízení shromažďují výpovědi svědků ve věcech, v nichž je v prvním stupni k projednání a rozhodnutí věci příslušný okresní soud, a to v zásadě v podobě, která je v řízení před soudem nepoužitelná. Jde tu o tzv. protokoly o podání vysvětlení podle ustanovení § 158 trestního řádu. Použít tyto záznamy lze pouze v případě hlavního líčení v rámci zjednodušeného řízení tím, že se za souhlasu obviněného i státního zástupce přečtou. V souvislosti s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy není podle názoru navrhovatele myslitelné, aby byla v řízení před soudem přiznávána dvojí "právní síla" důkazním prostředkům, které jsou nepoužitelné zejména pro rozpor s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhovatel v této souvislosti položil "řečnickou" otázku, zda by byla dána rovnost obžalovaných, kdyby ve vztahu k některým z nich bylo možné k posouzení věrohodnosti svědků, tedy k řešení jedné z velmi důležitých otázek trestního řízení, "použít nepoužitelného důkazu", zatímco ve vztahu k jiným obžalovaným by takový postup možný nebyl. Podle jeho názoru je v rozporu s ústavním principem rovnosti, aby jeden procesně nepoužitelný důkaz mohl být prostředkem k hodnocení důkazní situace, zatím co jiný, pouze díky tomu, že je formálně jinak označen, nikoli. Procesně nepoužitelný důkaz by měl zůstat procesně nepoužitelným důkazem bez výjimky. Ustanovení § 212 trestního řádu navíc hovoří o tom, že předestření dřívější nepoužitelné výpovědi, která se podle navrhovatele může rovnat a zhusta se prý také v celé řadě případů rovná "návodné otázce par excellence", soud provést může, avšak nemusí. Tato zákonná dikce by mohla znamenat nejen předpoklad, při jehož splnění soud vždy přikročí k předestření výpovědi, ale také situaci, že uvedený postup odvisí od úvahy soudu. Posledně jmenované pojetí pak prý zcela jistě odpovídá znění zákona, protože "kdyby se nemělo postupovat podle pojetí tohoto, ale onoho, trestní řád by jistě použil v dikci upravující zmíněný procesní postup stejnou formulaci jako v ustanovení § 211 odst. 2, odst. 3 trestního řádu, v němž se obligatorně předepisuje přečtení dřívějších procesně použitelných výpovědí spoluobžalovaných či svědků". To pak opět - podle názoru navrhovatele - odporuje shora citovaným ustanovením Listiny a Ústavy, která zajišťují rovná práva účastníků soudního řízení.