VI.
42. Ústavní soud tedy přistoupil k meritornímu přezkumu těchto ustanovení. Neshledal, že by byla s ústavním pořádkem v nesouladu.
43. Na počátku je třeba - ke shora uvedenému textu - ještě konstatovat, že ustanovení § 34 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění zákona č. 420/2002 Sb., zjevně změn nedoznalo a v citovaném znění platí dosud. To by při prvotním pohledu na věc mohlo vést k úvaze, že by mohlo být - v případě jeho protiústavnosti - zrušeno a Ústavní soud by nemusel v tomto případě (ve vztahu k § 34 odst. 3) rozhodovat jen deklaratorním výrokem. Avšak jakýkoli nesoulad s ústavním pořádkem nelze ve vztahu k tomuto ustanovení - odtrženě od jeho návaznosti na následující § 34 odst. 4 - shledat (srov. znění: ... soudci nenáleží, pokud se dále nestanoví jinak, plat za dobu, po kterou dočasně nevykonává funkci z důvodů, pro které se podle zákoníku práce zaměstnancům neposkytuje náhrada mzdy, pokud se dále nestanoví jinak); zmíněné ustanovení neřeší konkrétní restrikci v materiálním zabezpečení soudce v širším slova smyslu, je v podstatě pouze terminologickým úvodem k následujícímu odstavci (§ 34 odst. 4), který již takovou konkrétní restrikci obsahuje. Ustanovení § 34 odst. 3 tedy nelze, a to z podstaty věci i z hlediska argumentace předestřené navrhovatelem, ústavněprávně posuzovat odděleně od ustanovení § 34 odst. 4 zákona o platu.
44. Jak již bylo naznačeno, zkoumaná problematika spadá, v širším smyslu chápáno, pod oblast záruk materiálního zabezpečení soudců. Nosným důvodem mnoha nálezů Ústavního soudu v této oblasti, zabývající se platy soudců, byla argumentace principem soudcovské nezávislosti (čl. 82 odst. 1 Ústavy), do jehož rámce vztáhl Ústavní soud i aspekty materiální povahy. Opakovaně přitom zdůraznil, že soudcovská nezávislost představuje jednu ze základních demokratických hodnot, jejímuž zajištění nesporně napomáhá i materiální zabezpečení soudců. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je princip nezávislého soudnictví jednou z podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy.
45. Ústavní soud několikrát shrnul [z poslední doby srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/11 ze dne 2. 8. 2011 (267/2011 Sb.)] základní zobecňující teze, podle kterých zejména:
46. - posouzení ústavnosti platových restrikcí vůči soudcům pro konkrétní období konkrétního roku spadá do rámce vymezeného principem soudcovské nezávislosti,
47. - ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé se vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje, z čehož plyne i rozdílný dispoziční prostor pro zákonodárce k platovým restrikcím vůči soudcům ve srovnání s dispozičním prostorem k takovýmto restrikcím v jiných oblastech veřejné sféry, a
48. - zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem nesmí být výrazem svévole zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady proporcionality, odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou finanční situací státu, přičemž i při splnění této podmínky musí být zohledněna odlišnost funkce soudců a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy; takovýto zásah nesmí zavdat důvod k obavám, nedotýká-li se omezení důstojnosti soudců [viz doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. r. (94) 12 ze dne 13. října 1994], případně není-li výrazem ústavně nepřípustného tlaku moci zákonodárné a moci výkonné na moc soudní.
49. Dalším důvodem zákazu svévolného zásahu do materiálního zajištění soudců (platových restrikcí) se zřetelem na princip jejich nezávislosti je tedy vyloučit eventualitu nátlaku moci zákonodárné, resp. výkonné na rozhodování soudů a soudců. Platové poměry soudců mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje to či ono vládní uskupení např. proto, že se mu zdají platy soudců příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání s jinou profesní skupinou.
50. Ústavní soud se dosud ve své judikatuře zabýval ve vztahu k soudcům restrikcemi čistě platovými; šlo např. o případy, kdy byl soudcům jednorázově odnímán, popř. snižován tzv. další plat, který do konce roku 2004 tvořil jednu z nárokových složek odměny představitele státní moci za výkon funkce, nebo kdy v letech 2003 a 2004 došlo ke snížení tempa růstu jejich platů apod. V nyní projednávaném případě je však Ústavní soud konfrontován se zcela odlišným stavem; jde o situaci soudce dočasně uznaného za neschopného k práci (k výkonu funkce). Ústavní soud proto musel zvážit, zda lze v daném případě vůbec hovořit o zásahu do materiálního zabezpečení soudce ve smyslu dosavadních nálezů. Na tuto otázku je nutno podle názoru Ústavního soudu odpovědět v zásadě kladně, leč s tou výhradou, že výše uvedené teze, potažmo principy obsažené v nálezech Ústavního soudu týkajících se zejména platových restrikcí, lze na zkoumanou problematiku uplatnit jen zčásti, mutatis mutandis. Je totiž zřejmé, že napadenými zákonnými ustanoveními (a to v obou napadených zněních § 34 odst. 4 zákona o platu) nebylo zasaženo do některé z nárokových složek odměny soudce, konkrétně nebyl jimi snížen měsíční plat, další plat nebo některá paušální náhrada v daném kalendářním roce oproti stavu dosavadnímu.
51. Ústavní soud nemíní v napadené zákonné úpravě minuciózně rozebírat každé slovo podrobného legislativního řešení zkoumané problematiky. Její podstata - z hlediska ústavnosti - je zřejmá; s účinností od 1. 1. 2003 (neboť další novelizace byly již jen logicky formou i obsahem s přijatým řešením spjaty) došlo přijetím zákona č. 420/2002 Sb. k omezení doby, po kterou byli soudci zcela zabezpečováni plným platem i v době pracovní neschopnosti (po dobu původně až šesti měsíců, neomezenou navíc ani kalendářním rokem), jak se uvádí v klíčových pasážích důvodové zprávy (části obecné i zvláštní) k tomuto zákonu, na kterou lze odkázat.
52. Ústavní soud již vyslovil [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 55/05 ze dne 16. 1. 2007 (N 9/44 SbNU 103; 65/2007 Sb.), zejména bod 55], že pro zjištění dopadu napadených zákonných ustanovení do materiálního zabezpečení soudců je nutno vycházet z úhrnu pravidelných příjmů soudců v kalendářním roce; měsíční příjmy již s ohledem na existenci dalších platů vyplácených jen v určitých měsících v roce srovnávat nelze, navíc hospodářská, rozpočtová i daňová soustava je přirozeně vybudována na cyklu kalendářního roku. Kvantifikace materiálního zabezpečení soudců v podobě úhrnu jejich příjmů v kalendářním roce je tak pro Ústavní soud základním kritériem pro zjištění, zda v důsledku opatření ve sféře odměňování soudců došlo či nedošlo k platové restrikci.
53. Ústavní soud dovozuje, že krácený plat v situaci, kdy je soudce dočasně uznán za pracovně neschopného k výkonu funkce, nelze posuzovat jako součást pravidelného příjmu soudce; takový příjem nemá charakter odměny za výkon funkce bez dalšího, je poskytován nepravidelně a u některého soudce třeba vůbec nikdy; proto je i jakákoli kvantifikace v tomto smyslu za uvedené roční období problematická, jelikož ji nelze vyčíslit jednoznačně danou peněžitou částkou. Je zřejmé, že se nejedná o ústavně nepřípustné snížení platu soudce, neboť pravidelný plat a náhrady za dobu pracovní neschopnosti ztotožňovat nelze.
54. Ústavní soud je toho názoru, že i když došlo v oblasti zabezpečení soudců v době pracovní neschopnosti k jisté restrikci (z určitého pohledu i výrazné), neovlivnilo to dosaženou úroveň materiálního zajištění soudců takovým způsobem, který by nutně vedl k úvahám, zda již nejde o svévolný postup zákonodárce směřující k omezení soudcovské nezávislosti jako stěžejního kritéria ústavněprávního.
55. Co se týče ochrany soudcovské nezávislosti, která je spjata i s přiměřeným materiálním zabezpečením - leč v prvé řadě je podmíněna morální integritou a odbornou úrovní soudce - Ústavní soud na tomto místě doplňuje, že soudcovská nezávislost není účelem sama o sobě; je pouze prostředkem k dosažení vyššího cíle (charakter této hodnoty je instrumentální), kterým je stát blížící se co nejvíce ideji spravedlnosti. Funkce soudů není společensky důležitá a prestižní pouze z důvodu finančního ohodnocení soudců, ale zejména proto, že i obecné soudy jsou oprávněny a zavázány k ochraně hodnot ústavních, které jsou povinny za stát, leč někdy i proti samotnému státu ve prospěch obyvatel České republiky hájit (srov. čl. 4 Ústavy).
56. Ústavněprávní nárok na neměnnou výši zabezpečení soudce pro případ jeho dočasné pracovní neschopnosti nelze z ústavního pořádku dovodit. Postavení soudců zajišťující úplný plat po dlouhou dobu i v případě pracovní neschopnosti funkci vykonávat není ani z komparativního hlediska odůvodněné; v tomto směru lze přiznat jistou relevanci názoru obsaženému (výše) ve vyjádření Senátu Parlamentu České republiky zpochybňujícímu tuto úpravu mj. pod zorným úhlem zásady rovnosti. I doporučení Výboru ministrů Rady Evropy ze dne 17. 11. 2010 o soudcích CM/Rec(2010)12 [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 (viz výše)] předpokládá mj., že v oblasti finančního zabezpečení soudce v době nemoci a mateřství by mělo být zajištěno udržení rozumné výše jejich odměny; zajisté tu nejde o nutnost pobírat plat či odměnu ve stejné výši jako při výkonu funkce.
57. Zkoumaná restrikce tedy podle názoru Ústavního soudu nepředstavuje sama o sobě reálný negativní vliv na materiální zajištění soudců dosahující rozměru ústavního. Skutečný dopad do příjmové situace soudce (příkladmo v ročním vyúčtování) - jak je již uvedeno shora - nemůže být totiž tak vysoký, že by to mohlo vést k pochybnostem o tom, zda již nedošlo k porušení soudcovské nezávislosti jako výše definovaného měřítka ústavnosti.
58. Závěrem však Ústavní soud zdůrazňuje, že případné další restriktivní úpravy v dané oblasti by se již hranice toho, co lze ještě považovat za ústavně konformní, mohly dotknout, nebo ji i překročit; to platí i v případě, že by byly hospodářsky odůvodňovány přetrvávající potřebou stabilizace veřejných financí nebo solidaritou s ostatními. Kategorie materiálního zabezpečení soudců požívající zvýšené ústavní ochrany je totiž širší než např. jen snížení nebo zmražení platů a přiměřeně (i když méně přísně) se vztahuje k veškerým ostatním peněžitým nárokům vyplývajícím z funkce soudce. I zde je tedy představitelné, že zákonodárce přijme protiústavní právní úpravu, kterou by pak Ústavnímu soudu nezbylo než zrušit; ani v této oblasti tedy derogační zásah nelze pro futuro vyloučit.
59. Ve zkoumaném případě k tomu však nedošlo, a proto Ústavní soud návrh zamítl, jak je zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.
60. Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků řízení upustil (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
******************************************************************