IV.
20. Legislativní vývoj byl následující.
21. Ustanovení § 34 odst. 3 a 4 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánu a soudců, ve znění platném a účinném od 1. ledna 2003 do 31. prosince 2007 (zákon č. 420/2002 Sb.) - jež se týkají prvního data žalobcem uplatněného návrhu, tj. 27. 11. 2007, zněla:
- ustanovení § 34 odstavce 3 včetně poznámek pod čarou č. 9) a 10):
"(3) Představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním předpisem a zákoníkem práce, 9) a soudci nenáleží, pokud se dále nestanoví jinak, plat za dobu, po kterou dočasně nevykonává funkci z důvodů, pro které se podle zákoníku práce zaměstnancům neposkytuje náhrada mzdy, 10) pokud se dále nestanoví jinak.".
22. Ustanovení § 34 odstavce 4:
"(4) Představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním předpisem a zákoníkem práce, 9) a soudci, který byl uznán dočasně neschopným k výkonu funkce, přísluší plat nejdéle po dobu 20 pracovních dnů při téže dočasné neschopnosti k výkonu funkce nebo při více dočasných neschopnostech k výkonu funkce vzniklých v jednom kalendářním roce po tutéž dobu. Ostatním představitelům náleží z důvodů a za podmínek stanovených ve větě první plat nejdéle po dobu 30 kalendářních dnů. Při posuzování dočasné neschopnosti k výkonu funkce se postupuje obdobně podle předpisů o posuzování dočasné pracovní neschopnosti.
------------------------------------------------------------------
9) Například zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů.
10) § 127 a 128 zákoníku práce."
23. Jak již bylo uvedeno shora, tato právní úprava platila do 31. prosince 2007. Ústavní soud při posuzování předmětného návrhu - ve fázi zkoumání otázky existence podmínek řízení - zjistil, že posléze byl vydán zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, jenž v části třicáté zakotvuje dvě zcela nová znění ustanovení § 34 odst. 4 zákona o platu, s účinností jednak od 1. ledna 2008, jednak od 1. ledna 2009.
24. Poté tedy napadené ustanovení § 34 odstavce 4 - jež se týká s účinností od 1. 1. 2009 druhého období žalobcem uplatněného návrhu za dny 29. 5. až 31. 5. 2009 - znělo:
25. Od 1. 1.2008
"(4) Představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním předpisem a zákoníkem práce, a soudci, kteří byli uznáni dočasně neschopnými k výkonu funkce, nepřísluší plat za pracovní dny, které připadnou na první 3 kalendářní dny dočasné neschopnosti k výkonu funkce; od čtvrtého kalendářního dne přísluší plat nejdéle po dobu 18 pracovních dnů při téže dočasné neschopnosti k výkonu funkce nebo při více dočasných neschopnostech k výkonu funkce vzniklých v jednom kalendářním roce po tutéž dobu s tím, že při žádné z nich se plat za pracovní dny, které připadnou na první 3 kalendářní dny dočasné neschopnosti k výkonu funkce, neposkytuje. Ostatním představitelům a poslancům Evropského parlamentu přísluší z důvodů a za podmínek stanovených ve větě první plat nejdéle po dobu 27 kalendářních dnů s tím, že při žádné dočasné neschopnosti k výkonu funkce se jim plat neposkytuje po dobu prvních 3 kalendářních dnů. Při dočasné neschopnosti k výkonu funkce vzniklé z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání se však poskytuje plat již od počátku dočasné neschopnosti k výkonu funkce, a to nejdéle po dobu uvedenou ve větě první a druhé. Při posuzování dočasné neschopnosti k výkonu funkce se postupuje obdobně podle předpisů o posuzování dočasné pracovní neschopnosti; za dočasnou neschopnost k výkonu funkce se pro účely tohoto zákona považuje též nařízená karanténa."
26. Od 1. 1.2009
"(4) Představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním předpisem a zákoníkem práce, a soudci, kteří byli uznáni dočasně práce neschopnými nebo jim byla nařízena karanténa, přísluší v době prvních 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti (karantény) plat ve snížené výši, a to ve výši 60 %, s výjimkou prvních 3 pracovních dnů, za které plat nepřísluší. Ostatním představitelům a poslancům Evropského parlamentu přísluší v období od čtvrtého kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti (karantény) do čtrnáctého kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti (karantény) plat za každý kalendářní den ve snížené výši, a to ve výši 60 % jedné třicetiny platu; plat nepřísluší za období prvních 3 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti (karantény). Plat stanovený podle věty první a druhé se snižuje o 50 %, jde-li o případy, kdy se nemocenské podle předpisů o nemocenském pojištění snižuje na polovinu 10a). Výše platu ve snížené výši za jednotlivý den se zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru. Při dočasné pracovní neschopnosti vzniklé z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání se však poskytuje plat v plné výši od počátku do čtrnáctého kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti.
------------------------------------------------------------------
10a) § 31 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění."
27. Takto (atypicky) rozdělená účinnost různých znění § 34 odst. 4 zákona o platu se opírá o čl. LXXXI zákona č. 261/2007 Sb., podle něhož: "Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2008, s výjimkou ustanovení ... c) ... čl. XLVI bodu 3 ..., která nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2009," (uvedený čl. XLVI bod 3 se týká § 34 odst. 4 zákona o platu).
28. Pro úplnost je nutno zmínit, že posléze bylo předmětné ustanovení dotčeno změnami ještě dvakrát, a to zákonem č. 326/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009 a zákonem č. 364/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, s účinností od 1. 1. 2012 (pozn. které se již této současné věci netýkají). V současné době tedy uvedené ustanovení § 34 odst. 4 zní:
"(4) Představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním předpisem a zákoníkem práce, a soudci, kteří byli uznáni dočasně práce neschopnými nebo jim byla nařízena karanténa, přísluší v době prvních 14 kalendářních dnů a od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 v době prvních 21 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti (karantény) plat ve snížené výši, a to ve výši 60 % průměrného výdělku, s výjimkou prvních 3 pracovních dnů, za které při dočasné pracovní neschopnosti plat nepřísluší. Ostatním představitelům a poslancům Evropského parlamentu přísluší v období od čtvrtého kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti (karantény) do čtrnáctého kalendářního dne a od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 do dvacátého prvního kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti (karantény) plat za každý kalendářní den ve snížené výši, a to ve výši 60 % jedné třicetiny platu; plat nepřísluší za období prvních 3 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti a v období prvních 3 kalendářních dnů nařízené karantény přísluší za každý kalendářní den ve snížené výši, a to ve výši 60 % jedné třicetiny platu. Plat stanovený podle věty první a druhé se snižuje 50 %, jde-li o případy, kdy se nemocenské podle předpisů o nemocenském pojištění snižuje na polovinu 10a). Pro účely stanovení sníženého platu podle věty první se zjištěný průměrný výdělek upravuje shodným způsobem jako průměrný výdělek pro stanovení náhrady platu podle § 192 zákoníku práce; pro účely stanovení výše platu ve snížené výši podle věty druhé se jedna třicetina platu upraví stejným způsobem, jakým se upravuje denní vyměřovací základ pro stanovení nemocenského z nemocenského pojištění. Výše platu ve snížené výši za jednotlivý den se zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru. Při dočasné pracovní neschopnosti vzniklé z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání se však poskytuje plat v plné výši od počátku do čtrnáctého kalendářního dne a od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 do dvacátého prvního kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti.".
29. Je zřejmé, že v daném případě došlo k poněkud specifické procesní situaci. Zrekapituluje-li se ještě jednou vývoj celé věci, podle spisového materiálu zaslaného navrhovatelem (spis Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 7 C 73/2008) lze konstatovat, že žalobce JUDr. R. H. podal dne 12. 3. 2008 žalobu, kterou se domáhal vůči České republice zaplacení částky 3 785 Kč jako rozdílu mezi průměrným platem za den 27. 11. 2007, kdy byl v pracovní neschopnosti, a skutečně vyplacenou dávkou nemocenského pojištění. Soud řízení přerušil a podal dne 7. 11. 2008 v této věci první návrh Ústavnímu soudu na zrušení části první zákona č. 420/2002 Sb. Ústavní soud usnesením ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 33/08 (viz výše) návrh odmítl pro vadu petitu, jelikož navrhovatel napadl novelizující předpis, a nikoliv předpis novelizovaný, tj. zákon č. 236/1995 Sb. Poté žalobce JUDr. R. H. podáním ze dne 8. 6. 2009 žalobu u Okresního soudu v Jičíně doplnil s tím, že byl ve dnech od 29. 5. 2009 do 31. 5. 2009 opět v pracovní neschopnosti a za tyto dny mu v důsledku platné právní úpravy ušlo 4 234 Kč; o tuto částku tedy svoji žalobu rozšířil. Následně navrhovatel (Okresní soud v Jičíně) podal tento, nyní projednávaný, návrh konkretizovaný v záhlaví tohoto nálezu.
30. Došlo tedy k tomu, že klíčové pasáže části napadeného ustanovení § 34 odst. 4 zákona č. 236/1995 Sb. doznaly několika změn a v současné době zní toto ustanovení jinak (srov. výše). Navrhovatel však usiluje o to, aby Ústavní soud v rámci konkrétní kontroly norem přezkoumal ustanovení zákona, která má aplikovat ve věci žalobce, a to jednou ve znění, které vůči němu bylo uplatněno ve vztahu ke dni 27. 11. 2007 (první pracovní neschopnost) a podruhé ve vztahu ke dnům 29. 5. až 31. 5. 2009 (druhá pracovní neschopnost).
31. Podle ustanovení § 66 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., je návrh nepřípustný, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti.
32. K interpretaci uvedené situace se v obdobném případě (ve vztahu k možnosti zastavení řízení) Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), ve kterém podrobně shrnul i veškerou svoji relevantní judikaturu vztahující se k dané problematice. Na tento nález lze pro stručnost odkázat; Ústavní soud zde, poněkud zjednodušeně vyjádřeno, dospívá mj. k závěru, že v případě neexistence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je dle Ústavního soudu třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Pokud má obecný soud, který se obrátil na Ústavní soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, v řízení aplikovat právní předpis ve znění před jeho změnou, připouští se možnost, aby Ústavní soud ve věci rozhodl akademickým, deklaratorním, výrokem konstatujícím protiústavnost již zrušeného zákonného ustanovení. Podle citovaného nálezu však uvedený postup dopadá na případy, ve kterých je tímto adresátem veřejná moc. Pravá retroaktivita v případě vyslovení protiústavnosti již zrušeného zákona a posouzení předchozích skutkových jednání ústavně konformní právní úpravou s účinky ex tunc na straně veřejné moci nezakládá porušení principu ochrany důvěry občanů v právo, příp. zásah do právní jistoty, resp. nabytých práv. Situace odlišná však nastává v případech horizontálního působení základních práv a svobod. Na tyto případy ve vztahu k třetím osobám nutno podle tohoto nálezu vztáhnout principy ochrany důvěry občanů v právo, právní jistoty, resp. nabytých práv a za jediný možný případ průlomu zákazu zpětné účinnosti právní normy v řízení o kontrole norem u horizontálního působení základních práv a svobod lze akceptovat ochranu hodnot, jež spadají do rámce materiálního jádra Ústavy dle jejího čl. 9 odst. 2.
33. Ve zkoumané věci je zřejmé, že se jedná o případ, ve kterém je adresátem povinností veřejná moc a působení základních práv má vertikální strukturu; přezkumu ústavnosti již zrušených či pozměněných, ale v konkrétní věci stále aplikovatelných ustanovení napadeného zákona, tedy nic nebrání.
34. Z procesního hlediska je rovněž namístě připomenout, jak to učinil i Senát Parlamentu ve výše reprodukovaném vyjádření k tomuto návrhu, že změny zákona o platu provedené zmíněným zákonem č. 261/2007 Sb. byly již napadeny jako protiústavní v rámci několika návrhů podaných na zrušení uvedeného zákona (rozuměj zákona č. 261/2007 Sb.), resp. jeho částí (mezi kterými byla uvedena i zde relevantní část třicátá novelizující zákon o platu); o nich rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/08 (viz výše).
35. V citovaném nálezu (srov. zejména body 33 až 36) tehdy Ústavní soud mj. konstatoval, že "novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci, nýbrž se stává součástí novelizovaného právního předpisu ... a jako taková je posuzována i její ústavnost. Jsou-li v řízení o kontrole norem derogačními důvody absence normotvorné kompetence, resp. porušení ústavně předepsaného způsobu přijetí právního předpisu, je pak posuzována ústavnost samotné novely ...". Ústavní soud tam opakovaně "zdůraznil, že při posuzování rozporu zákona, případně jeho jednotlivých ustanovení, s ústavním pořádkem je vázán pouze petitem, a nikoli jeho odůvodněním ... Brojí-li navrhovatel proti obsahovému nesouladu zákona s ústavním pořádkem, pak pro účely ústavního přezkumu nepostačuje toliko označit zákon (případně jeho jednotlivá ustanovení), navržený ke zrušení, nýbrž je nezbytné uvést i důvod namítané protiústavnosti. Neunese-li navrhovatel v řízení o kontrole norem břemeno tvrzení protiústavnosti, nelze než považovat takový návrh za rozporný s ustanovením § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a tedy nezpůsobilý meritorního projednání ... Důsledky uvedeného závěru dopadají na ty části petitu, v nichž se skupina 67 poslanců domáhala zrušení části patnácté až dvacáté druhé, dvacáté čtvrté až třicáté deváté a části čtyřicáté čtvrté zákona. Kromě námitek procedurálních nebyly vůči těmto částem zákona ze strany této skupiny navrhovatelů (tj. skupiny 67 poslanců) vzneseny žádné obsahové (materiální) výtky." (pozn. návrh další skupiny 43 poslanců se materiálně netýkal části třicáté zákona č. 261/2007 Sb., která koresponduje s částí nyní napadených zákonných ustanovení).
36. V nyní přezkoumávané věci tedy nemá napadená právní úprava pro předmětné řízení důsledky rei iudicatae a Ústavní soud se návrhem mohl zabývat věcně.