II.

II.

11. Ústavní soud si k návrhu Okresního soudu v Jičíně vyžádal vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky a o stanovisko požádal rovněž Ministerstvo spravedlnosti.

12. Ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je uvedeno, že návrh zákona o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců byl předložen Poslanecké sněmovně dne 8. června 1995 jako tisk č. 1820 skupinou poslanců zastoupených poslancem Richardem Mandelíkem. V hlasování byl návrh zákona Poslaneckou sněmovnou přijat; ze 133 přítomných poslanců bylo 99 pro návrh, 3 proti. Zákon byl podepsán prezidentem republiky, premiérem a vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 26. října 1995 pod č. 236/1995 Sb. Návrh zákona, kterým se zkracuje doba, po kterou je představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům a státním zástupcům poskytován plat při dočasné neschopnosti k výkonu funkce, a kterým se stanoví některá opatření v nemocenském pojištění (péči) a v důchodovém pojištění, předložila vláda Poslanecké sněmovně dne 10. září 2002 jako sněmovní tisk č. 43. Na návrh vlády vyhlásil předseda Poslanecké sněmovny stav legislativní nouze a návrh zákona byl projednán ve zkráceném jednání podle § 99 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. V podrobné rozpravě byly předneseny tři pozměňovací návrhy, z nichž žádný neupravoval ústavní stížností napadená ustanovení. O celém předloženém návrhu zákona bylo hlasováno a zákon byl Poslaneckou sněmovnou přijat. Z přítomných 187 poslanců pro hlasovalo 106 poslanců, proti 14. Návrh zákona byl doručen Senátu dne 16. září 2002, Senát se jím nezabýval. Prezident republiky zákon podepsal dne 23. září 2002, ve Sbírce zákonů byl vyhlášen dne 27. září 2002 pod č. 420/2002 Sb. Podle názoru Poslanecké sněmovny byl uvedený zákon přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a Ústavou stanoveným způsobem.

13. Vyjádření Poslanecké sněmovny pokračuje konstatováním, že ustanovení § 34 odst. 3 a 4 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění, které upravuje finanční zabezpečení soudce při dočasné neschopnosti k výkonu funkce způsobem, který uvádí ve své ústavní stížnosti navrhovatel, bylo účinné do 31. prosince 2007. Zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, v části třicáté zakotvuje dvě zcela nová znění ustanovení § 34 odst. 4 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o platu") s účinností od 1. ledna 2008 a s účinností od 1. ledna 2009.

14. Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že po věcné stránce je návrh v zásadě shodný s návrhem podaným stejným navrhovatelem dne 13. listopadu 2008, který byl u Ústavního soudu vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 33/08 [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 33/08 ze dne 11. 2. 2009 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]; ten Ústavní soud dne 11. února 2009 odmítl z důvodu neodstranitelné vady petitu, jelikož směřoval ke zrušení části první zákona č. 420/2002 Sb., tedy na zrušení části zákona novelizujícího. Nyní podaný návrh je z hlediska svého obsahu v zásadě identický s návrhem předchozím (argumentačně směřuje proti změně, která byla v ustanovení § 34 zákona č. 236/1995 Sb. provedena zákonem č. 420/2002 Sb. s účinností od 1. ledna 2003) s tím rozdílem, že navrhovatel formuloval petit nikoliv ve vztahu k novelizujícímu zákonu, ale ve vztahu k příslušným ustanovením novelizovaného zákona (§ 34 odst. 3 a 4 zákona o platu). Navrhovatel přitom formulací petitu navrhuje zrušení úpravy platné ke dni podání návrhu, jak lze dovozovat z výčtu všech novelizací zákona, tedy včetně těch novelizací, které následovaly po přijetí zákona č. 420/2002 Sb. V této souvislosti lze podle vyjádření Senátu zmínit především změnu schválenou v roce 2006 v rámci zákona č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění, jež spočívala v tom, že v návaznosti na nový systém nemocenského pojištění se do zákona o platu promítala obecná úprava, která byla obsažena v novém zákoně č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, (změna byla obsažena v části dvacáté deváté zákona č. 189/2006 Sb.). Úprava zavedená zákonem č. 420/2002 Sb. se tedy zrušovala a nahrazovala obsahově zcela jinou úpravou. Tato změna měla původně nastat s účinností od 1. ledna 2007. V souvislosti s posunem účinnosti nové zákonné úpravy nemocenského pojištění nejprve na 1. ledna 2008 a následně na 1. ledna 2009 pak došlo k tomu, že tato změna byla zapracována do zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, (část třicátá) a ze zákona č. 189/2006 Sb. byla vypuštěna (část dvacátá devátá v něm byla zrušena). Protože navrhovatel napadá (pozn. argumentačně) jako protiústavní pouze úpravu přijatou v rámci zákona č. 420/2002 Sb. a k dalším změnám následujícím po přijetí tohoto zákona se ve svém podání žádným způsobem nevyjadřuje (byť, jak je výše v záhlaví uvedeno, je petit formulován jinak), podávané vyjádření Senátu (prý) vychází z takto pojatého návrhu a zaměřuje se především na projednávání argumentačně napadené úpravy.

15. Senát uvedl, že zákon přijatý pod č. 420/2002 Sb. byl spolu s několika dalšími zákony projednáván v Poslanecké sněmovně ve stavu legislativní nouze, kterou v souvislosti s povodněmi v srpnu 2002 vyhlásil na návrh vlády předseda Poslanecké sněmovny na dobu od 22. srpna 2002 do 13. září 2002. Senátu byl návrh zákona postoupen Poslaneckou sněmovnou dne 16. září 2002; vláda prostřednictvím svého předsedy požádala předsedu Senátu, aby Senát návrh zákona projednal ve zkráceném jednání. S tímto požadavkem vlády Senát na své 21. schůzi konané dne 18. září 2002 vyslovil souhlas, takže návrh zákona byl projednáván ve zkráceném jednání ve smyslu § 118 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu. Pokud jde o projednávání návrhu zákona v příslušných výborech Senátu, ve vyjádření je mj. uvedeno, že ačkoliv byly určité pochybnosti o potřebě projednávat předmětný návrh zákona ve zkráceném jednání (a také o uváděných částkách úspor), získal návrh zákona podporu senátorů, a to i s ohledem na to, že se jednalo o oblast úpravy, kterou se v předchozím funkčním období Senát poměrně velmi podrobně zabýval.

16. V roce 1999 totiž Senát přijal senátní návrh novely zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů, (jednalo se o senátní tisk č. 90/1998, který předložila skupina senátorů - členů ústavněprávního výboru) ve kterém byla vedle jiných úprav obsažena také změna § 34 odst. 3. V tomto ustanovení, v němž byl pro představitele státní moci a soudce stanoven nárok na plat po dobu až 6 měsíců namísto dávek nemocenského pojištění, bylo navrženo nové znění v tom smyslu, že "Za dobu, po kterou představitel a soudce dočasně nevykonává funkci, se plat krátí v poměru k délce této doby ...". V důvodové zprávě bylo k této úpravě uvedeno, že "... v souladu s ústavním principem rovnosti se navrhuje představitelům i soudcům odejmout zabezpečení platem po dobu šesti měsíců pracovní neschopnosti. Za dobu pracovní neschopnosti stejně jako za jinou dobu, po kterou nebude funkce dočasně vykonávána, bude plat krácen, přičemž za dobu pracovní neschopnosti bude představitelům a soudcům náležet nemocenská ...". Byla tedy navržena změna spočívající v tom, aby pro představitele a soudce byla zavedena obecně platná právní úprava vycházející z toho, že mzda či plat náleží za vykonanou práci (tedy že se krátí za neodpracovanou dobu), přičemž v závislosti na důvodu, pro který práce (funkce) nebyla vykonávána, budou představitelům státní moci a soudcům náležet peněžité dávky nemocenského pojištění v souladu s obecně platnou právní úpravou. K navrhované změně lze podle vyjádření Senátu pro úplnost zmínit argument, který (kromě jiného) při projednávání zmíněného návrhu zákona v Senátu uvedl zástupce navrhovatelů k původní (zvýhodňující) úpravě: "Uvedený zákon v platném znění, jak jsem již avizoval, je totiž v lepším případě na pokraji ústavnosti, ale pravděpodobnější je tvrzení, že je protiústavní, že je v rozporu s ústavním principem rovnosti. A to proto, že u všech těchto představitelů státní moci a soudců stanoví zásadu, že na rozdíl od ostatních občanů tito představitelé státní moci mají nárok na to, aby v každém kalendářním roce šest měsíců po dobu, ať už pracovní neschopnosti nebo jiných překážek v práci, jako je třeba ošetřování dítěte, mateřská dovolená apod., v těchto případech čerpali plný plat.". Senát tuto změnu spolu se změnami dalších ustanovení zákona schválil a postoupil k dalšímu projednání Poslanecké sněmovně. Tehdy však v Poslanecké sněmovně (v níž byl návrh zákona projednán jako sněmovní tisk č. 164/1999) byl senátní návrh zákona těsnou většinou zamítnut, zřejmě však z jiných důvodů než byla navrhovaná změna § 34 zákona č. 236/1995 Sb., jelikož k této úpravě nezazněly žádné výhrady. Tomu ostatně odpovídá i situace v dalším období, kdy byla oběma komorami Parlamentu shodně přijata změna ustanovení § 34 zákona č. 236/1995 Sb., která byla navrhovatelem napadena jako protiústavní (provedená s účinností od 1. ledna 2003 zákonem č. 420/2002 Sb.), tak i následující změna související s uplatněním nové zákonné úpravy nemocenského pojištění (provedená s účinností od 1. ledna 2008, resp. od 1. ledna 2009 zákonem č. 261/2007 Sb.). V této souvislosti lze poukázat též na to, že při projednávání výše zmíněného senátního tisku č. 354 na 21. schůzi Senátu zástupce předkladatele (ministr práce a sociálních věcí) k vládou navrhované změně § 34 zákona č. 236/1995 Sb. uvedl, že navrhované opatření by přineslo určitou úsporu finančních prostředků, což ale není hlavní cíl. Jak uvedl: "... hlavním cílem je dosažení srovnatelného postavení jednotlivých skupin pojištěnců v systému nemocenského pojištění. Současnou právní úpravu nelze ani s ohledem na náročnost vykonávaných funkcí považovat za přiměřenou a spravedlivou vůči zaměstnancům, kterým od prvního dne pracovní neschopnosti náleží nemocenské v redukované limitované částce bez ohledu na příjem, který nahrazuje. Navrhované řešení se neomezuje pouze na rok 2003, protože není důvod se po jeho uplynutí k současné právní úpravě vracet.".

17. Podle vyjádření Senátu, jak z výše uvedeného vyplývá, jestliže navrhovatel má za to, že zkrácení doby, po kterou byl vymezenému okruhu představitelů státní moci a soudcům poskytován plat při dočasné neschopnosti k výkonu funkce, bylo ve vztahu k soudcům protiústavní, většinový názor senátorů nedlouho před projednáváním takové úpravy v Senátu byl zcela opačný; za protiústavní byla považována podstatně zvýhodňující úprava pro představitele státní moci a soudce a tento názor se projevil i při projednávání předmětného návrhu zákona na zmíněné 21. schůzi Senátu, a rovněž v dalším období, kdy se i pro představitele státní moci a soudce zavádělo uplatnění obecné úpravy systému nemocenského pojištění. Pokud jde o změny ustanovení § 34 odst. 3 a 4 zákona č. 236/1995 Sb. provedené zákonem č. 420/2002 Sb., Senát předmětný návrh novely zákona podle svého vyjádření projednal v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně stanoveným způsobem; jelikož odpovídal představám Senátu o potřebě změnit předmětnou úpravu, usnesl se k tomuto návrhu novely zákona souhlasně (usnesením nezabývat se byl návrh zákona přijat) ve většinovém přesvědčení, že je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a s jejími mezinárodními závazky. Totéž lze uvést i k následným novelám napadeného ustanovení zákona, které byly schváleny v dalším období. Ve vztahu ke změnám provedeným výše zmíněným zákonem č. 261/2007 Sb. pak lze poukázat i na to, že šlo o změny, které byly již v roce 2007 napadeny jako protiústavní v rámci několika návrhů podaných na zrušení uvedeného zákona, popřípadě jeho částí (mezi kterými byla uvedena i část třicátá), o nichž Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/08 ze dne 23. 4. 2008 (N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.). Pokud jde o návrh na zrušení § 34 odst. 3 a 4 zákona o platu je podle názoru Senátu namístě poukázat na to, že zrušení navrhovaných ustanovení by navodilo stav, ve kterém by pro soudce okresních, krajských a vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu neexistovala žádná právní úprava, která by jakýmkoliv způsobem omezovala jejich nárok na pobírání platu i v případech, kdy by soudce z jakéhokoliv důvodu a po jakoukoliv dobu nevykonával svoji funkci. K takovému závěru lze dospět na základě ustálené judikatury Ústavního soudu vyjadřující názor, že "zrušením protiústavního ustanovení zákona neožívá ustanovení dřívější, které bylo protiústavním ustanovením zrušeno či změněno".

18. Ve stanovisku Ministerstva spravedlnosti (koncipovaném však jako vyjádření tehdejší ministryně spravedlnosti) je zejména uvedeno, že pokud nebude předmětný návrh odmítnut s ohledem na novelizaci ustanovení § 34 odst. 4 zákona o platu provedenou zákonem č. 326/2009 Sb., o podpoře hospodářského růstu a sociální stability, s účinností od 1. 7. 2009, ministryně konstatuje, že v obecné rovině není nakloněna odnímání platů či dalších náležitostí spojených s výkonem soudcovské funkce. Posouzení otázky, zda zákonodárná moc je či není, ve vazbě na vývoj stavu veřejných rozpočtů v České republice, oprávněna zákonem omezit dobu, po kterou je určité skupině osob namísto dávek nemocenského pojištění poskytován plat, a jejichž odměňování je z těchto rozpočtů financováno, aniž by šlo v případě soudců o nepřípustné omezování principu soudcovské nezávislosti, je však výhradně věcí Ústavního soudu. Nicméně názor, že míra nezávislosti soudce je, bez ohledu na jakékoliv existující objektivní okolnosti, přímo závislá na výši hmotného zabezpečení, nepovažuje ministryně spravedlnosti za přijatelný. Rovněž tak je přesvědčena, že zkrácením doby z původních šesti měsíců, postupně v důsledku opakovaných novelizací § 34 zákona č. 236/1995 Sb., na 14 kalendářních dnů, po které s účinností od 1. 1. 2009 představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním předpisem a zákoníkem práce, a soudci náleží plat ve snížené výši, a to ve výši 60 % (s výjimkou prvních tří pracovních dnů, za které plat nepřísluší), nedošlo k nepřípustnému zásahu do soudcovské nezávislosti a do práva soudce na materiální zabezpečení jeho soudcovské nezávislosti. Otázku soudcovské nezávislosti ve vztahu k materiálnímu zabezpečení nelze (prý) vykládat takto extenzivně a nelze nemít na zřeteli, že po dobu dočasné pracovní neschopnosti soudce vlastní výkon funkce neprovádí. Ministryně spravedlnosti je rovněž přesvědčena, že zákonodárce novelizovaným ustanovením neohrozil "řádné pracovní podmínky" soudců, pod které se dle doporučení Výboru ministrů Rady Evropy ze dne 13. 10. 1994 řadí i zajištění přiměřenosti postavení a odměňování soudců s ohledem na důstojnost jejich profese a pracovní zatížení, neboť v případě dočasné pracovní neschopnosti nelze hovořit o odměňování. Nejedná se de facto o plat, ale o zvláštní způsob určení nároku na dávky sociálního zabezpečení. Shodně tak tento počin zákonodárce, který je předmětem návrhu Okresního soudu v Jičíně, nelze dle vyjádření označit za platovou restrikci vůči soudcům v pravém slova smyslu, neboť odlišnost dotčených subjektů byla zohledněna. Ministryně spravedlnosti uzavřela, že nezávislost soudců, zaručená zákonem a Ústavou, nebyla tímto krokem zákonodárce narušena ani ohrožena; rovněž tak zvláštní právní úprava poskytování platu soudcům namísto nemocenského, které by jim jinak náleželo ve výši jako ostatním zaměstnancům, neboť obecně podléhají režimu zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, byla zachována. Proto navrhla, aby Ústavní soud návrh zamítl.