I.
Návrhem ze 13. 10. 2000 se senát Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhal zrušení věty "V případě jejich usmrcení může vlastník požadovat náhradu škody jen tehdy, dokáže-li, že k jejich usmrcení nedošlo za okolností uvedených v odstavci 1 písm. b) až d)", v § 21 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, (dále jen "zákon o myslivosti").
Napadená část zákona o myslivosti je podle názoru navrhovatele v rozporu s principem rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve svém důsledku znamená i porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ustanovení § 21 odst. 3 věty druhé zákona o myslivosti je v rozporu s § 420 občanského zákoníku, jehož úprava vychází z presumpce zavinění, neboť podle § 420 odst. 3 občanského zákoníku odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Napadené ustanovení zákona o myslivosti však nepředpokládá presumované zavinění toho, kdo škodu způsobil zastřelením psa nebo kočky, nýbrž přenáší důkazní břemeno na poškozeného, čímž vytváří situaci nerovnosti v občanskoprávních vztazích. Z toho pak navrhovatel vyvozuje, že ustanovení § 21 odst. 3 věty druhé zákona o myslivosti odporuje principu rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny a navrhuje jeho zrušení. Proto také Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (senát 29 Co) usnesením z 29. 6. 2000 čj. 29 Co 204/2000-65 podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu řízení přerušil za účelem předložení věci Ústavnímu soudu.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve vyjádření uvedla, že se stanoviskem navrhovatele nelze souhlasit. Jeho návrh by znamenal přenesení důkazního břemene z vlastníka zvířete škodícího myslivosti na mysliveckou stráž, a to i v případě, že postupovala v souladu se zákonem. Argument o nerovném postavení subjektů v občanskoprávních vztazích nelze rovněž akceptovat, neboť myslivecká stráž může podle zákona o myslivosti zasáhnout až v situaci, kdy vlastník porušil zákaz nechat zvíře volně pobíhat v honitbě (§ 21 odst. 3 věta první zákon o myslivosti). Protiprávní stav tedy již nastal, a to z důvodů na straně vlastníka zvířete. Je tedy zcela na vlastníku, aby prokázal porušení zákona mysliveckou stráží, pokud požaduje náhradu škody při usmrcení zvířete, které se v honitbě pohybovalo bez dohledu. Z povahy věci musí vlastník předpokládat, že může vzniknout škoda na zvěři anebo bezprostředně tato škoda hrozí. Obecný zájem na ochraně přírody a krajiny vyžaduje od vlastníků zvířat, aby důsledně zabraňovali volnému pobíhání těchto zvířat v honitbě. Úpravu odpovědnosti za škodu v zákoně o myslivosti a v občanském zákoníku lze považovat za vztah speciální a obecné úpravy. Ve vyjádření se dále poukazuje na to, že v důvodové zprávě k návrhu napadeného zákona je rovněž uvedeno, že pokud jde o oprávnění myslivecké stráže v § 21 zákona o myslivosti, jde o převzetí dosavadních ustanovení § 30 zákona č. 225/1947 Sb., o myslivosti, která se osvědčila.
Senát Parlamentu České republiky poukázal na to, že napadené ustanovení zákona o myslivosti bylo přijato tehdejším Národním shromážděním Československé socialistické republiky dne 23. února 1962, tedy ještě v době před ustavením Senátu. Z uvedeného důvodu se nemohl k návrhu vyjádřit.