II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení
Ústavní soud zaslal návrh na zahájení řízení v souladu s ustanovením § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účastníkům řízení - Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.
Poslanecká sněmovna uvedla, že se Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně (nálezy vyhlášené pod č. 121/1996 Sb., č. 286/1996 Sb., č. 38/1999 Sb., č. 83/1999 Sb., č. 192/1999 Sb., č. 290/1999 Sb., č. 3/2000 Sb., č. 98/2004 Sb.) přihlásil k principu priority ústavně konformní interpretace před derogací, tzn. v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavním pořádkem a druhá je s ním v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení; při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Dále připomenula, že ve skutkově obdobném případě (nález sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. března 2004) Ústavní soud konstatoval, že obecnými soudy podávaný výklad trestního řádu nedává prostor pro slyšení obviněného v řízení o ponechání ve vazbě. Avšak podle čl. 10 Ústavy platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Proto je nutno ustanovení trestního řádu vykládat ústavně konformním způsobem, což v daném případě znamená nutnost respektovat ustálený a jednoznačný výklad čl. 5 odst. 4 Úmluvy prováděný Evropským soudem pro lidská práva. Proto se Poslanecké sněmovně jeví vhodnější ústavně konformní výklad ustanovení § 242 trestního řádu než jeho derogace, a to i s přihlédnutím k ustanovení § 243 trestního řádu, upravujícím provádění důkazů v neveřejném zasedání, které má z pohledu jednoduchého práva kogentní povahu. I toto ustanovení by přitom mělo být aplikováno s přihlédnutím k čl. 5 odst. 4 Úmluvy a jeho výkladu Evropským soudem pro lidská práva. Proto Poslanecká sněmovna uzavírá, že derogací ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu by nemusel být naplněn cíl sledovaný podaným návrhem.
Senát uvedl, že se tímto zákonným ustanovením zabýval v souvislosti s návrhem tzv. velké novely trestního řádu (provedené zákonem č. 265/2001 Sb.), kdy byl zásadně diskutován soulad oprávnění státního zástupce rozhodovat v přípravném řízení o dalším trvání vazby s čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Požadavek, aby v řízení o pokračování či skončení vazby mohlo být uplatněno právo obviněného být slyšen soudem před rozhodnutím, nebyl jmenovitě vysloven. Senát se většinově ztotožnil s tím, že předkládaná novela ve svém důsledku sleduje pozitivní přeměnu příliš složitého, nákladného a těžkopádného řízení v efektivnější (rychlejší) nástroj potlačování kriminality při zachování demokratických pravidel spravedlivého procesu.
Obecně nicméně poznamenal, že čl. 5 odst. 4 Úmluvy je Evropským soudním dvorem pro lidská práva v současnosti, po jistém období váhání v otázce plného uplatňování požadavků spravedlivého procesu na vazební řízení, interpretován přísně tak, že jde-li o vazbu v trestním řízení, musí se konat ústní jednání (rozsudek Nikolovová versus Bulharsko z 25. března 1999 a další). Rozsah aplikovatelnosti čl. 5 odst. 4 Úmluvy přitom přesahuje jeho slovní znění, které se omezuje na rozhodování na návrh obviněného, a týká se rovněž rozhodování o prodloužení vazby (např. rozsudek Grauzinis versus Litva z 10. října 2000). Evropský soud pro lidská práva tak považuje čl. 5 odst. 4 Úmluvy za záruku habeas corpus. Z Úmluvy se dovozuje obecná povinnost smluvních států respektovat její ustanovení v interpretaci podávané Evropským soudem pro lidská práva. Použití pravidla podle čl. 10 Ústavy o aplikační přednosti mezinárodní smlouvy před zákonem je však zřejmě komplikováno jednak naznačeným vývojem názoru (interpretace) Evropského soudu pro lidská práva samého, jednak obdobnými změnami v názoru Ústavního soudu na předmětnou problematiku (např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 22/03, sp. zn. I. ÚS 53/03, sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Soudy proto očekávají spíše oporu danou změnou zákona než složitější ("trnitou") výkladovou cestu. Žádoucí legislativní revize vazebního řízení v dané věci nemusí měnit formu neveřejného soudního projednávání, ale měla by nejspíše hledat podmínky pro jeho ústnost při zachování zásady rovnosti zbraní a s přihlédnutím k požadavku efektivnosti řízení.
Proto je podle názoru Senátu na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhem napadeného ustanovení.